Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
Nejsvětější Trojice / Dar Otce, Syna a Ducha

Duch chce vtáhnout celou naši existenci (vztahy, práci, přání, plány, ale i hříchy - aby je totiž "spálil očišťujícím žárem svého ohně") do života Trojice. Jinými slovy - Bůh chce v Duchu obejmout celou šíři našeho života

1. čtení Ex 34,4b-6.8-9

4Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v ruce měl dvě kamenné desky. Tu sestoupil Hospodin v oblaku, (Mojžíš) se tam vedle něho postavil a vzýval jméno Hospodinovo. Potom Hospodin prošel kolem něho a volal: "Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný." Mojžíš se rychle vrhl k zemi, klaněl se a řekl: "Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví."


Text následuje po úryvku o zhotovení zlatého telete (kap. 32) a Hospodinově příslibu zjevit Mojžíšovi svoji slávu (33,19-23). Mojžíš posléze vystoupil na horu, aby obnovil narušenou smlouvu mezi Hospodinem a lidem. Nejprve se ukázal oblak, symbol Boží přítomnosti. Pak Pán prošel kolem Mojžíše a zjevil svoje jméno Hospodin - Jahve. Tím jsme odkázáni na zjevení tohoto jména u hořícího keře (Ex 3,14). I situace izraelského lidu je podobná: v obou případech se národ nachází v marasmu a potřebuje Boží milosrdenství. A zjevení jména Jahve, "Já jsem, který jsem" je odpovědí na tuto situaci, protože znamená "Já jsem tu pro vás, abych vás zachránil", jak dotvrzuje příslušný kontext (Ex 3,6-17). Tento význam jména Jahve se zde podtrhuje větou: "Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný" (tj. Jsem blízko, abych zachránil, rozestřel své milosrdenství a smazal vaši nevěrnost).

Izrael prokázal neposlušnost a nevěrnost (zhotovením si zlatého telete), Hospodin je však připravený odpustit. Jeho slitování, přízeň a zdrženlivost v hněvu se už ukázaly v životě Izraele (14,11-12; 32,14; 33,12-17). Po tomto slavnostním zjevení Mojžíšovi nezbývá než se poklonit. Úžas (Mk 1,27), pocit malosti (Iz 6,5), sklonění se v adoraci jsou lidskou reakcí na Boží zjevení. Mojžíš pak prosí, aby Bůh prokázal toto milosrdenství odpuštěním a aby kráčel uprostřed lidu tak jako po východu z Egypta a po celé cestě pouští. Tato jeho prosba je splněna (34,10: Hospodin odpověděl: "Hle, uzavírám s vámi smlouvu. Před veškerým tvým lidem učiním podivuhodné věci, jaké nebyly stvořeny na celé zemi ani mezi všemi pronárody. Všechen lid, uprostřed něhož jsi, uvidí Hospodinovo dílo; neboť to, co já s tebou učiním, bude vzbuzovat bázeň.").





Mezizpěv Dan 3

Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců, - chvályhodný a svrchovaně velebený navěky. *

Požehnané je tvé slavné svaté jméno - a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky. *

Požehnaný jsi ty ve svém svatém slavném chrámě - a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky. *

Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech - a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. *

Požehnaný jsi ty na svém královském trůně - a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. *

Požehnaný jsi ty na klenbě nebes - a velebený a plný slávy navěky. *





2. čtení 2 Kor 13,11-13

11Bratři, žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh, dárce lásky a pokoje, bude s vámi. Pozdravte se vespolek křesťanským políbením. 12Pozdravují vás všichni věřící. 13Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi!


Tyto tři verše byly vloženy do dnešní bohoslužby slova proto, že obsahují pozdrav či přání, kde se objevují jednotlivé osoby Trojice.

Nemá smysl vyložit celý text, zastavíme se jen u tohoto pozdravu (v. 13). Žádný jiný Pavlův dopis nekončí tak impozantním přáním. V něm máme na prvním místě Syna, Ježíše Krista, patrně z toho důvodu, že on zjevil Otce a Ducha. Od něj pochází milost, dar nezasloužený, čili dar spásy, záchrany. S tímto darem úzce souvisí láska Otcova: z lůna Otcovy lásky vyšel Syn, aby zachránil svět. Otec tak miloval svět, že dal (dar je jen z milosti!) svého Syna. Tím třetím, kdo spolupracuje s Otcem a Synem "v tomto božském díle" je Duch. Velmi diskutovaná je otázka, jak chápat genitivní spojení "společenství svatého Ducha". Nabízejí se tři možnosti:
1) "Společenství s Duchem" (genitiv objektivní)

2) "Společenství od Ducha" (genitiv subjektivní), tj. společenství mezi věřícími jako dar od Ducha

3) Obojí zároveň, tj. společenství s Duchem vytvářející společenství mezi věřícími (tato možnost je pravděpodobnější)
Tento závěrečný pozdrav klade do popředí projevy lásky, přisuzované jednotlivám osobám Trojice: milost, lásku a společenství. Stejný důraz máme i v prvním čtení ("Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný") a v evangeliu ("Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna").





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, Bohu, který je, který byl a který přijde. Aleluja.



Evangelium Jan 3,16-18

Ježíš řekl Nikodémovi: 16"Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. 17Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. 18Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího."


Tento úryvek navazuje na rozhovor Ježíše s Nikodémem. V něm nacházíme ústřední tajemství naší víry: Otec poslal Syna, aby zachránil člověka. Tou motivací je jedině láska zahrnující celý svět (v. 16). Tato láska je základem a zdrojem plánu spásy. Nemluví se o žádné reciprocitě lásky ze strany lidí: Otec miluje jako první, zdarma. Z této lásky prýští dar Syna. Tímto darem nemáme rozumět pouze Kristovo sebedarování na "kříži", ale celek Kristova života: jeho vtělení, službu slova a znamení, vyvýšení (na kříži), vzkříšení, přítomnost skrze Ducha. Že se nejedná pouze o Kristův dar života na kříži, nám dotvrzuje nejen sloveso "dávat" (místo "odevzdávat", používaný v souvislosti s Kristovou smrtí na kříži), ale také sloveso "poslat" v paralelním verši 17: sloveso poslat neevokuje přímo "utrpení a smrt", ale celek Kristova působení, které má jako cíl zjevit Otce. Toto zjevení vyvolává krizi (neboli rozdělení - příslušné řecké slovo krinein, v. 18, znamená "rozdělovat, soudit"), protože někteří tuto lásku přijmou, jiní nikoli.

Důsledek odmítnutí je pak soud, ztráta života (v. 18). Právě zmínka o možnosti "ztráty života" pomáhá docenit dar spásy. Sloveso soudit - odsoudit má svoje biblické pozadí, podle kterého na konci časů nastane "soud". V našich verších tento soud záleží na odpovědi člověka vůči Synu (na víře, či nevíře, tedy ne na skutcích!). Další "janovský specifický rys" je v tom, že spása a soud nejsou oddáleny "po pozemském putování", ale realizují se v přítomnosti. Věřit v Syna znamená mít život "hned" (srv. Jan 5,24; 6,47; tento janovský pohled je komplementární k učení synoptiků o soudu "na konci světa", a to podle věrnosti Kristu a jeho slovu). Jinou zvláštností našeho textu je, že se odlišuje od vžité židovské představy soudu, podle které by Mesiáš svým příchodem zahladil zlé. Evangelium říká, že Syn přišel zachránit všechny (celý svět): "Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil".

Podle Janova evangelia spásu přijímáme vírou, vírou v Otcův dar lásky (viz 1 Jan 4,16: "uvěřili jsme v lásku"). Evangelista se varuje toho, aby napsal, že člověk má nato milovat Boha: jediný skutek, kterého je třeba, je víra v Syna (Jan 6,29: "Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal."). Skutky nejsou "zbytečné", ale přichází na druhé místo jako důsledek přijatého nového života.





K úvaze

Tak Otec miloval svět, že dal svého Syna.
Tak Otec miloval svět, že dal svého Ducha.
Tak Otec miloval svět, že dal sebe sama - v Synu a v Duchu.

Velikonoce jsou svátkem překypující Otcovy lásky, lásky tak veliké, že nedává pouze nějakou milost, ale jediného Syna. Takovou hodnotu měl každý z nás v očích Otce … A tato láska se "nevyčerpá" o Velikonocích, ale pokračuje o Letnicích - vyléváním Ducha svatého. A dnešní slavnost je korunou Velikonoc i Letnic: nejen dar Syna, nejen dar Ducha, ale dokonce i Otce, tedy celé Trojice. Žádný z nás si v tento den nesmí připadat jako bezcenný, pohrdaný, nemilovaný. I kdyby všichni lidé měli jen slova znevážení a posměchu, i kdyby žádný člověk o mě nestál, tak Bůh o mě stojí. A to dokázal velkolepě - darem sebe samého v Synu a v Duchu.

Duch je někdy označen jako objetí Otce a Syna - právem, protože je tou láskou, která je spojuje. A tímto objetím Otec objímá i mě … Není to láska obyčejná, ale božská. Může být skoro nemožné pochopit, ale hlavně přijmout, že Bůh mě může milovat v takové míře.
Obzvlášť to může připadat neuvěřitelné tomu, kdo promarnil "velký majetek" (Božích darů), kdo se vydal na cestu do daleké země (pryč z Otcova domu), kdo poklesl až na úroveň … prasat (viz Lk 15,11-32). Ale i takového člověka (nebo dokonce "právě takového člověka"?)
Otec přijímá s otevřenou náručí - s vroucím objetím. A tím objetím je Duch svatý - objetí Otce a Syna. Až tak marnotratně se Otec vydává všanc, že nedává pouze nějaké dary (pokoj, radost), ale dokonce to, co je mu nejdražší a nejintimnější. Se stejnou otevřeností a láskou, jakou Otec přijímá Syna, přijímá dokonce i mě, protože je to ve stejném Duchu lásky - objetí.

To však není všechno. Tentýž Duch uschopňuje i mě, abych přijímal, ba objímal Otce i Syna… On totiž otevírá srdce, rozšiřuje jej, odbourává nedůvěru a strach. Osvobozuje mě, abych otevíral náruč … pro Otce, pro Syna. Může to vyznít paradoxně, ale zkušenost potvrzuje, že máme obrovské zábrany otevírat své nitro k bezvýhradnému přijetí Boha. Máme nedůvěru. A Duch nás učí důvěřovat … obejmout Boha. Vtahuje nás do samotného objetí mezi Synem a Otcem. A to nejen při modlitbě! Duch chce vtáhnout celou naši existenci (vztahy, práci, přání, plány, ale i hříchy - aby je totiž "spálil očišťujícím žárem svého ohně") do života Trojice. Jinými slovy - Bůh chce v Duchu obejmout celou šíři našeho života, nejen "jeden výsek" ("v kostele"). Tak velkou cenu máme v Božích očích. Celý náš život (šedý? fádní?) chce Bůh proniknout, vybarvit, zbožštit … dát mu jiné rozměry - božské.

Dnes slavíme dar celé Trojice. Dar obnovovaný při každé liturgii, kdy zpřítomňujeme dar Syna v chlebě a víně. V tomto daru se nám zároveň dává i Otec, i Duch - vždyť kde je Syn, je i Otec, i Duch. A tak až přijmeš velikonoční dar Kristova těla, vzpomeň si:
"Toto je celá Trojice, která se ti dává …"





K reflexi

1. V tomto čtení je "skryté" jméno Hospodinovo - jméno vyjadřující nejen to, jaký je Bůh v Trojici (tj. ve svém vnitřním životě), ale také vůči nám. Je toto jméno shodné s mojí představou Trojice?
2. Přání uvedené na závěr listu Korinťanům se v různých obměnách často vyslovuje při liturgii. Může se to stát frází … Zkus se nad tím zamyslet a objevit, co vlastně znamená.
3. Bůh poslal svého Syna, aby svět měl skrze něj život. A totéž bychom mohli říct i o Trojici - zjevila se, dala se nám, abychom měli život. Je pro nás Trojice "životem"? V čem?