Špidlík Tomáš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
Nejsvětější Trojice / Sláva Bohu

Kolikrát se modlíme „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému“! Duchovní autoři nás povzbuzují, abychom své skutky dělali ke slávě Boží. Uvědomujeme si, co to má znamenat?

Myšlenka k evangeliu Slavnosti Nejsvětější Trojice/C

Kolikrát se modlíme „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému“! Duchovní autoři nás povzbuzují, abychom své skutky dělali ke slávě Boží. Uvědomujeme si, co to má znamenat? České „sláva“ má jazykově stejný kořen jako „slovo“. Slavné je tedy to, o čem se často mluví. Podobný původ prý má i latinské gloria. Řecké doxa je spíš to, co se navenek jeví jako normální, naopak „paradoxální“ je něco nečekaného, nezvyklého. Vyjdeme-li z těchto novoevropských významů, zdá se jednomu německému filosofovi směšné myslet si, že by Pán Bůh stál o to, aby se o něm mluvilo, že by chtěl být tímto způsobem slavný.

K pochopení výrazu sláva v liturgických textech se musíme vrátit k významu, který má v Bibli. Hebrejština má termín kabot. Ten označuje to, co má váhu, co je důležité, rozhodující. Je tedy docela logické, když řekneme, že jenom Bohu přísluší sláva. On má ve světě všechnu důležitost, moc, svou silou všechno řídí. Lidé to bohužel nevnímají. Považují za důležitější jiné věci. Pohané se klaněli modlám a i Židé je často napodobovali. Kázání proroků jim ukazují, jak je to pošetilé. Mají oči a nevidí. Aby jim protřel zrak, Bůh sám často zjevuje navenek svou slávu zázračnými zjevy a viděními. Když ubozí uprchlíci z Egypta byli podivuhodně zachráněni průchodem přes Rudé moře, všechen lid viděl slávu Boží, moc, proti které neznamenalo nic ani vojsko velmocného faraóna.

První reakce na takové zjevení bývá strach. Když se židovští uprchlíci zastavili na jistou dobu pod horou Sinajem a i tam uviděli Boží moc na vrcholku v podobě hromů a blesků, báli se k hoře přiblížit. Jen Mojžíš vystoupil na horu, kde se jevila Boží sláva, ale viděl ji jenom v mraku (Ex 33,9). Po exodu Bůh doprovází svůj lid, mohou to pozorovat, dává jim to jistotu, ale je vždycky v tajemství, které se odhaluje podle schopnosti duchovního chápání. I při posvěcení Šalomounova chrámu se jeví sláva Boží jenom v mraku (1 Kr 8,10-13). Je tu tedy vývoj zjevení. I když od samého počátku nebe a země hlásají slávu Boží, její plné zjevení bude až na konci věků, až celý svět uvidí Syna člověka přicházet v oblaku velké moci a slávy (Mk 13.26).

Přesto však je tu pevný střed dějin, který dává smysl všem ostatním zjevením Boží slávy: je to vtělení Božího Syna, jeho zrození v lidské přirozenosti. Sv. Jan, který byl očitým svědkem dosvědčuje: „Viděli jsme jeho slávu“ (Jn 1,14). Vidět Ježíšovu slávu znamená vidět Boha na zemi: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jn 14,7-9). Není náhodou, že ta slova Ježíš pronesl těsně před svou obětí. Na kříži totiž Bůh zjevil nejzákladnější vlastnost svého božství, vrchol lásky a touhu spasit svou obětí svět. Při vzkříšení pak ukázal, že ta oběť je vítězná nad smrtí a zlem. Když se potom apoštolové rozešli do celého světa, rozšiřovali Boží slávu, tj. dosvědčovali, že Bůh je láska a spása všech, že je to síla vítězná a mocnější nad všechny ostatní síly působící ve světě.

Ve stopách apoštolů je i církev povolána, aby hlásala Boží slávu. Způsobů, kterými se to děje, je mnoho. Zmiňme se alespoň o hlavních. Když na počátku 4. století v římské říši dostali křesťané svobodu, viděli v tom pochopitelně zjevení Boží slávy. Bylo to vítězství pronásledovaných, pohrdaných, skrovných lidí nad mocnou vládou světovou, jejíž autoritou byl odsouzen k smrti Ježíš. Začali stavět chrámy. V jejich kupolích se objevil obraz Krista, zvaný řecky Pantokrator, Vševládnoucí. Vidíme tu Spasitele sedícího na trůně s odznaky císařské moci. Význam je zřejmý. Vyslovuje se tím svědectví jeho síly a moci. Je to jakoby se chtělo říci: Ten, kterého jste odsoudili k smrti, aby nebyl, ve skutečnosti žije, zatím co vy jste zemřeli. Nejste to to tedy vy, kteří vládnete světem, ale je to on.

Obraz vítězného Krista v kopulích chrámů se udržel dlouho. Ale i když není vždycky tak triumfální, stejnou myšlenku nám vnuká konstrukce chrámů po staletí. Vidíme tu všechno v přehodnocení všech lidských hodnot. Ve světě se pokořujeme před panujícími. V kostele se ukláníme před křížem. Lidé živí a silní jsou ve světě činní, v kostele se obracíme ke světcům, to je k lidem, kteří už zemřeli, ale mají právě teď možnost zasáhnout účinně do dění světa. Abychom věděli, co se děje, čteme ve světě noviny. V kostele posloucháme čtení evangelia napsaného už před dvěmi tisíci lety, ale stále aktuálního k pochopení pravého života. Ve světě jsou soudní budovy, aby viníci byli potrestáni a vyloučeni ze společnosti. V kostele jsou zpovědnice, aby se litující hříšníci napravili a znovu zařadili do práce pro dobro všech. Ve světě je stálý boj o denní chléb. V kostele je stále prostřený stůl, ke kterému jsou zváni ti, kdo jsou čistého srdce, aby požili chléb věčného života.

To všechno je ovšem obrazně. Pravým chrámem Božím jsou sami křesťané. Proto i z nich samých má vyzařovat sláva Boží tak, aby byli zjevením Boží moci a síly v tomto světě. V životě sv. Františka z Assisi se vypravuje, že vyzval některé své druhy, aby s ním šli kázat do města. Vyšli tedy ven, prošli ulicemi města až na opačnou stranu a pak jim světec najednou pokynul, aby se dali s ním zase nazpátek domů. S podivením se ho ptali, proč neměli příležitost ke kázání. Ale sv. František jim vysvětlil, že hlavní kázání se koná ne slovy, ale příkladem života. Lidé, kteří se honí za penězi, neuvěří evangeliu, že jsou blahoslavení chudí, když neuvidí ty, kteří jsou ve své chudobě šťastni s Kristem.

Slávou Bohu je tedy příklad života každého dobrého křesťana. Byl si toho dobře vědom sv. Ignác z Loyoly, jehož heslem bylo: Všecko k větší slávě Boží (Ad maiorem Dei gloriam). Je to pochopitelné. Umělec, když maluje obraz, volí ty barvy a formy, které výrazněji vyjádří ideu malby. Křesťan, který si je vědom, že je stvořen k Božímu obrazu, také volí to, co zdokonalí jeho vlastní identitu. Sláva Boží je i sláva jeho. Stává se účastníkem slávy Otce, Syna a Ducha svatého.

***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu  4.6.04