Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
Nejsvětější Trojice / Stůl slova - Aleš Opatrný

Židé znali jednoho Boha a neznali Trojici a že byli i tak vynikajícím věřícím národem. Vynikali tím, že neměli spoustu božstev jako jejich sousedé, že věřili v jednoho, neviditelného, jedinečného, věrného Boha, měli s ním z dějin své důležité zkušenosti. A přece pro ně byl Bůh při vší blízkosti poněkud vzdálený, do jeho vnitřního života nevstupovali ani se ho nedotýkali.

Nejsvětější Trojice

Rozbor textu

1. čtení




2. čtení
Řím 8, 14-17
S Duchem svatým má osobní zkušenost každý, kdo má víru. Tedy ne ten, kdo jen o Bohu něco ví, protože se to naučil, ale kdo se dostal tak daleko, že s Ježíšem volá k Bohu "Otče!". Necháme-li se Duchem vést, stáváme se sami Božími syny, a naše chápání Trojice tedy je opět niternější, sami se aspoň nepatrně těchto nesmírných věcí dotýkáme. Bez křesťanské praxe (tj. bez žité víry, modlitby, života, který je následováním Ježíše) nelze do tajemství Božího dále vnikat.


Evangelium
Mt 28, 16-20
Text evangelia v sobě nese trojiční křestní formuli. Pro samo pochopení tajemství Trojice ovšem nic nepřináší (je to výpověď o poslání učedníků, které jim dal vzkříšený Ježíš). Tato trojiční křestní formule (starší verze zřejmě byla jen kristologická - pokřtít ve jméno Ježíše Krista - Sk 2, 38) ovšem něco říká jen tomu, kdo udělal s tajemstvím Trojice, tedy s Otcem, Synem a Duchem, svou osobní zkušenost, kdo zakusil něco z jednoty těch, se kterými se skrze víru setkává.

Kasper upozorňuje, že moderní teologie (a tedy i hlásání) se bez trojičního učení neobejde. I když nám jsou mnohdy cizí složité spekulativní postupy církevních otců nebo scholastické teologie, samo tajemství Trojice je pro nás nepostradatelné. Jinak totiž teologie končí ve vábném, nic neříkajícím teismu (obecný pojem Boha bez jeho vstupu do lidských dějin), nebo se stává z pouhé kristologie antropologií (mluví-li teologie bez vztahu k Otci jen o Ježíši, z něhož pak udělá pouze člověka). Kasper doslova říká, že má-li křest, teologie obstát ve střetu s ateismem, potom musí být skutečnou teologií, tedy předáním zvěsti o Trojjediném Bohu, který vstoupil do dějin a dal se v nich poznat. Toto sepětí vnitřní podstaty Boží a jejího dějinného zjevení považuje Kasper za svrchovaně důležité.


K úvaze
Snad by bylo dobré místo (zoufalých) pokusů, jak vysvětlit během jednoho kázání tajemství Trojice, položit otázku, jak známe Boha. Jak vnímáme vztah mezi Otcem a Synem, nebo jak "bereme", že Bůh je v nás činný mocí svého Ducha. Anebo se prostě radovat z toho, že Bůh je Bohem, že je větší, než jakýkoliv lidský "vynález" a že je proto pro nás vždy tajemstvím, vždy nevysvětlitelný úplně a beze zbytku.


Myšlenky k promluvě
K myšlence svátku
Tajemství Nejsvětější Trojice se často vykládá tak, že se nejprve řekne, že je Bůh v Trojici jediný (nebo jeden Bůh ve třech osobách) a potom se toto těžko pochopitelné, "nastolené" tajemství s větším nebo menším úspěchem vykládá. Posluchač je třeba nakonec nějak zdolán, takže je ochoten říci, že už věc chápe, ale ve skutečnosti často nechápe téměř nic.

Dějiny spásy ovšem postupovaly jiným způsobem. Bůh začal mluvit k člověku, dával se mu poznat, ale nezačal hned tím, že by mu řekl vrchol svého tajemství. Lidé poznali nejdřív jediného věrného a mocného Boha - Jahve, Boha neuvěřitelně blízkého a přitom nemanipulovatelného (1. čtení). Teprve po dlouhé době poznali vzkříšení Ježíše jako člověka a postupně během jeho života, smrti a vzkříšení se jim otvíralo tajemství Ježíšova života: Jeho úžasná jednota s Otcem a tajemství jeho původu - Ježíšův původ v Bohu. Když poznali vzkříšení Ježíše a tedy nadlidskou kvalitu Ježíšova vztahu s Otcem, zakusili sami na sobě moc a sílu toho, kdo od Otce i Syna vychází, moc a sílu Ducha, a teprve po prožití těchto zážitků (prakticky po sepsání Nového zákona) se ve sporech s bludnými učeními vyjasňuje víra v Nejsvětější Trojici tak, jak my jsme ji zvyklí znát.

Tento "pedagogický proces" je velmi důležitý, v dějinách se osvědčil, a tak by měl být i při zrodu víry jednotlivci nějak respektován. Nejde tedy o to, v kázání tajemství Trojice "vysvětlit" (to stejně nejde), jde o to, člověka do tajemství života Božího, do tajemství Zjevení a tedy do tajemství Trojice uvádět. Což nejde udělat ani jedním kázáním, ani přednáškou. Dnešní svátek je něco jako oslava vrcholu poznání - oslava toho, k jakému pochopení tajemství nás Bůh dovedl, v neposlední řadě by mohl být i oslavou toho, že jsme k životu s Bohem a tedy i k poznání jeho tajemství pozváni a že nám v dějinách křesťanství Bůh vyjasňováním omylů ponenáhlu "vytyčoval" cestu ke správnému setkání s tímto tajemstvím. Protože všechna věroučná tvrzení o Trojici toto tajemství nemají schopnost vystihnout a popsat (jde o nekonečného Boha!), ale mají schopnost nás odvádět od bludných cest na takovou cestu, která vede k cíli.


Mt 28,16-20
Kdyby se někdo vypravil do podhůří Tater, obhlédl si hory z roviny a řekl, že je horolezec a že hory dobře zná, byl by to nesmysl a nikdo, kdo v horách opravdu byl, by ho nebral vážně. V podobné situaci jsou někteří křesťané, kteří znají Boha zdálky, jaksi zvnějšku - vnímají totiž jen nějak nediferencovaně božstvo, nerozeznávají Otce, Syna, Ducha svatého, a přesto se domnívají, že Boha dostatečně znají.

Je pravdou, že Židé znali jednoho Boha a neznali Trojici a že byli i tak vynikajícím věřícím národem. Vynikali tím, že neměli spoustu božstev jako jejich sousedé, že věřili v jednoho, neviditelného, jedinečného, věrného Boha, měli s ním z dějin své důležité zkušenosti. A přece pro ně byl Bůh při vší blízkosti poněkud vzdálený, do jeho vnitřního života nevstupovali ani se ho nedotýkali. Byli jako dobře informovaný muž z podhůří, který žije celý život s horami v úzkém kontaktu, ale který do nich, do jejich středu a na jejich vrcholky nikdy nevstoupil. Teď se ale naše přirovnání a sama skutečnost růstu víry začnou rozcházet. Člověk, který chce poznat krásu a tajemství hor, musí do nich sám vstoupit, dobýt je. Člověk Boha dobývat nemůže, vlastními silami do jeho tajemství, do jeho nitra vstoupit nemůže. Ale Bůh může udělat to, co hory udělat nemohou - může člověku vyjít vstříc. V Ježíši přišel Bůh k lidem. Poznávali vynikajícího muže, který Boha znal a dokonce nazýval svým Otcem. A nezůstával u nazývání. On sám svého Otce jakožto otce uznával, byl s ním zajedno, konal jeho vůli, byl zkrátka ve svém vztahu k Bohu mezi lidmi jedinečný a nedostižný. A když zemřel, ukázalo se, že jeho vztah s Otcem převyšuje všechny lidské představy a kvality, že je silnější než smrt: vstal z mrtvých, Otec ho vzkřísil, pouto lásky Otce a Syna se ukázalo neporušitelné a Ježíš nejen jako Boží Syn, ale i jako člověk vešel vzkříšením do Boží slávy. A ti, kdo se se vzkříšeným Ježíšem setkali a kdo v něho uvěřili, poznali, jaký je vztah Otce i Syna, poznali Otce i Syna. Ale tím to nekončilo. Před týdnem jsme slyšeli o seslání Ducha svatého - ti, kdo v Ježíše uvěřili, pocítili sílu a moc jeho Ducha v sobě, pocítili, poznali moc Boží, jak přímo a osobně působí v jejich životech. Poznali Ducha, který z Otce i Syna vychází, který je oživuje, poznali z vlastní zkušenosti Ducha Ježíšova - Ducha svatého. A tak se dostali mnohem dál do tajemství Božího než nejznamenitější lidé v Izraeli v době Starého zákona. Byli jako ti, kdo do hor vstoupí, pocítí, co to je stoupat do oblasti řidšího vzduchu, znají, co je to být na kopcích nad mraky, vědí, jak který vrcholek vypadá a kde leží.

Vraťme se ale k víře. Poznává takto tedy člověk Boha už úplně? Samozřejmě, že ne. Je-li pro člověka i blízká lidská bytost vždy, i po letech poznání, určitým tajemstvím, platí to tím spíše o Bohu. Bůh člověku vždy zůstane tajemstvím. Ale tajemstvím, do něhož člověk začal vstupovat, tajemstvím, které okouší. Teprve potom je křesťanem, když vstoupil do tohoto tajemství. Když zná Otce i Syna, když žije z Ducha. Mnoho lidí se o Bohu, o Trojici naučilo. Ale toto tajemství samo o sobě jim zůstalo skryto. Byli jako lidé, kteří mají sice mapu a třeba i turistického průvodce, ale stále zůstávají v podhůří - do hor nevstoupí. Ti ovšem nemohou mít pro hory žádnou vášeň, dají se od nich klidně odvést. Podobně i křesťané, kteří se naučili, že je "jeden Bůh ve třech osobách", ale kteří do tohoto tajemství nikdy svým osobním poznáním, svou zkušeností nevstoupili, se dali a dají od víry lehce kdečím odvést. Poznání Boha jakožto Trojjediného tajemství není ani otázkou vyšších křesťanských znalostí, ani otázkou filozofické spekulace, tím méně něčím, co je zbytečné. Poznání Trojjediného Boha je podmínkou života, a to věčného. Protože do tohoto tajemství jsme byli křtem ponořeni (pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého), v něm se máme po tomto světě pohybovat a v něj má vyústit ve věčnosti náš život.