Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
Seslání Ducha svatého - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

Seslání Ducha svatého - B

Rozbor textu

1. čtení
Sk 2, 1-11
Toto čtení bývá běžně považováno za "privilegovaný" text o seslání Ducha svatého, o začátku jeho působení v církvi. Je ale dobré vědět o dalších místech v Novém zákoně, která mluví o tom, jak apoštolové jednali v síle Ducha (Sk 3, 1-8 a další). Protože toto jednání v síle Ducha je zřejmě to hlavní, co chtěl texty ve Skutcích ukázat; nejde především o popis "letnicového zázraku". Působení Ducha v církvi, možnost jednat v síle Ducha totiž samozřejmě stále trvá - Duch je stále týž a jeho působení v církvi nebylo nikdy odvoláno! Z tohoto hlediska jsou asi nejdůležitějšími výpověďmi našeho textu místa: "byli naplněni Duchem ...začali mluvit... jak jim Duch vnukal...slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké skutky Boží..."

Opakování podobného divu, kdy každý posluchač rozuměl ve svém vlastním jazyku, popisují Františkánské prameny; jde o jedno kázání sv. Antonína Paduánského. Podobně v pentekostální literatuře je popisován případ ze současnosti, kdy jedné a téže řeči rozuměla řada lidí různých národností ve svém jazyku (šlo o modlitbu či proroctví v jazycích - viz Sherill: Oni hovoria inými jazykmi). Známe to ovšem i v méně nápadných okolnostech: víme, že hlásání víry je jen tehdy účinné, jestliže posluchač pochopí, je schopen vzít za své, co mu mluvící říká. Toto porozumění ovšem není pouhou záležitostí gramatiky, ale dost choulostivou věcí vnitřní. Musí se tu nějak setkat niterné světy dvou lidí v otevřenosti. Kdy to nastane? To je zřejmě věcí Ducha.


2. čtení
1Kor 12, 3b-7.12-13
Nejdůležitější body:
Duch stojí na počátku víry každého člověka. Skutečná víra (tedy uznání Ježíše jako Pána a Vykupitele) je možná jen v síle a moci Ducha. Víra není ani jen znalost pravd, ani jen přesvědčení. Je to vztah, na kterém se podílí člověk i Bůh.

Projevy Ducha jsou dány k tomu, aby jimi jejich nositelé sloužili a to, jak vyplývá z dalšího textu, k výstavbě církve. Přijetí Ducha je ve V 12 dáváno do těsné souvislosti se křtem. Jestliže je víra možná jen v síle Ducha, pak musí být obdarování Duchem spojeno už se křtem. Proto také uvedení dospělého do křesťanského života předpokládá jako normální postup křest - biřmování - eucharistii v jedné bohoslužbě. Všimněme si, že zde biřmování předchází eucharistii! Biřmování svou povahou patří ke křtu - nejen proto, že po něm následuje, ale i proto, že je jeho dovršením (v jistém slova smyslu jeho "částí", ale to je vyjádření jen přibližné). Oddělení křtu a biřmování vzniklo v dějinách západní církve v podstatě proto, že se začaly křtít děti, které mohl křtít každý kněz, nejen biskup a biřmování bylo vyhrazeno biskupovi. Ten ovšem byl na venkově přítomen jen čas od času, a tak se začalo biřmování přesouvat na pozdější dobu. Ve východních církvích tomu tak není, biřmování (myron) následuje vždy hned po křtu, ať jde o kojence nebo dospělé.


Evangelium
Jan 20, 19-23
V Janově evangeliu patří k sobě neodlučitelně a velmi blízko tři věci: setkání se vzkříšeným Pánem - vybavení dary Ducha a mocí odpouštět hříchy a poslání k ostatním lidem. Přinášení tohoto odpuštění v síle a moci Ducha je zde prezentováno jako hlavní náplň poslání těch, které Ježíš posílá, tedy jako hlavní poslání církve pro svět. V našem rakousko-uherském křesťanství tomu ovšem bylo od dob osvícenství (a mnohdy i před ním) zcela jinak. Církev měla hlavně vychovávat občany, umravňovat, poučovat. Ani dnes se prakticky na kněze lidé nedívají jako na nositele odpuštění.

Odpuštění hříchů z moci Ducha také ukazuje, že nejde o pouhé právní smazání, o právní akt, ale že jde o tvůrčí Boží čin, o vytvoření nové skutečnosti - vytvoření díla Ducha v člověku i mezi lidmi. Odpuštění je zázrak, s nímž má téměř každý možnost se setkat, zázrak neokázalý a přece skutečný. Musí se ovšem přitom pochopit, že Boží odpuštění je podstatně dokonalejší, než je odpuštění lidské.


K úvaze
Zdá se, že Duch svatý není stále brán tak, jak ho Nový zákon prezentuje. Pro některé je to jakási zvláštnější podpora normálního křesťanského snažení, podpora, bez níž bychom se nakonec obešli, ale kterou je vhodné občas připomenout, pro jiné je to strůjce různých mimořádností. Nový zákon ukazuje vždy těsnou souvislost mezi vzkříšeným Pánem a Duchem. V podstatě tam, kde se člověk setká se Vzkříšeným, tam následuje působení Ducha, obdarování Duchem. Je tomu tak poté, co člověk uvěří, je tomu tak po křtu, ale, což není tak běžné, mělo by tomu tak být třeba i po setkání se Vzkříšeným v eucharistii.

Duch svatý není nějakým dárkem "na přilepšenou", ale je nutným základem skutečné víry a také dojem účinnosti a síly jakéhokoliv hlásání Krista v církvi, ať už slovem, nebo činem. Je třeba ovšem nejen s tím počítat, ale přímo ho pustit k dílu. Kde jsem totiž zcela uveleben já sám, tak nemůže být dost dobře On.


Myšlenky k promluvě
Jan 15,26-27. 16,12-15
Snad každý člověk pocítí někdy takovou únavu, že už nechce nic slyšet ani vnímat, každá další informace je mu na obtíž. Z toho se ovšem člověk vyspí a druhý den může zas dobře pokračovat. Horší je, když někoho přepadne jakási životní únava, ve které se postupně nebo najednou uzavírá všemu novému, nechce už nic nového v životě přijímat, nechce v ničem jít dál, vše je mu na obtíž. Když toto postihne člověka na sklonku života, není to celkem nic divného. Patří to často k odchodu ze života. Pokud se to ale dostaví dřív, je to zlé. Člověk jakoby umírá zaživa. A pokud by se to stalo křesťanovi, je to obzvlášť zlé. Protože křesťanská víra je vztah - vztah mezi živým Bohem a křesťanem, životní praxe, která na tomto vztahu stojí. A pokud jedna strana - tedy člověk - tento vztah nechce rozvíjet, pokud už nic dalšího nechce, pokud chce vystačit jen s tím, co bylo v minulosti, pak vztah mezi člověkem a Bohem stagnuje a umírá - přestává být živý. Ale toto Bůh zřejmě nechce. Naopak v evangeliu jsme slyšeli nadějeplná slova: "Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší." Tato Ježíšova slova jsou naplněna. Duch pravdy, Duch svatý přišel, přišel po Ježíšově smrti a vzkříšení. A neodešel, působí ve své církvi stále dál a znovu uvádí křesťany do celé pravdy. Kdy s tím bude hotov? Pokud bude tento svět, tak jistě nikdy. Silou tohoto Ducha sice Církev pochopila zásadní pravdu Kristova života, v Novém zákoně ji zapsala a předává dál. Jenže tato pravda převyšuje vše, co se dá zachytit a napsat. A tuto pravdu musí v každé generaci člověk znova poznávat a vnikat do ní. Je to tedy práce na celý život a na celé lidské dějiny. Protože Ježíšova pravda není jen soupisem informací. Kdyby člověk znal perfektně celý katechismus nebo kdyby znal zpaměti celé Písmo, není ještě "vlastníkem" plné pravdy. Plnou pravdou je totiž především ten, kdo je sám cestou, pravdou a životem - Ježíš sám. Vnikání do tajemství jeho života, sjednocování našich životů s ním, účast na jeho údělu a osudu, tedy na kříži a moci Boží, je vnikáním do plnosti celé pravdy. A tak tedy máme naději na celý život. Stále máme kam růst a co poznávat. Ani ve stáří a v nemoci není člověk vyloučen, dokonce - má-li za sebou pravdivý a poctivý život - může teprve tehdy lépe Kristu rozumět, mnohé pravdy Ježíšova života se stávají teprve lety pochopitelné a blízké.

Duch nás obohacuje přímo tím, co přichází od Otce skrze Syna, nedává nám tedy žádné nedůležité věci. A proto nás také uschopňuje k tomu, abychom mohli s ním vydávat svědectví o Kristu, tedy o spáse, o naději, o Boží lásce. Nezkamení-li tedy člověk, neuzavře- li se tomu poznání, daru, Duchu, který stále přichází, nevyhasne ani jeho schopnost svědčit. Nebude pro ostatní lidi z Božího hlediska zbytečný a neužitečný. Jestliže toto člověk chápe, může být ozářeno jeho stáří nebo doba jeho nemoci a zdánlivé nečinnosti pravým světlem.

Shrnuto: Bůh je nesmírně bohatý. A nedává nám jenom nějaké věci z tohoto bohatství, ale dává nám přímo jeho jádro - sebe. Kdo se takovému obdarování neuzavírá, je bohatý. A to jak pro svůj vlastní život, tak pro druhé. Kdo je takto bohatý, rozdává, a tedy žije, neživoří, není mrtev zaživa.