Špidlík Tomáš | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Slavnost Matky Boží, Panny Marie 1.1. (Tomáš Špidlík)

Věž ukazuje vzhůru k modrému blankytu

Staří kazatelé rádi vypravovali na Nový rok tento příklad. Je populárního rázu, ale jako děti jsme je rádi poslouchali. Umírá starý člověk. Není to šťastná smrt. Žil všelijak, na Boha nemyslel, své povinnosti zanedbával. Lékař mu řekl, že už má nanejvýš hodinu života. Co teď dělat? Lituje svého poblouzení. Ale dá se něco ještě napravit? Alespoň tu poslední hodinu budu myslet na Boha, vynasnažím se modlit. Ale nějak to nejde. Kdo se celý život nemodlil, při posledním dechu těžko nachází slova. A čas zatím letí. Už mu zbývá jenom půl hodiny, pak už jenom čtvrt. Ale ta uletí jako blesk. Bijí hodiny. Starý člověk vydechne, ale v tom samém okamžiku vyskočí z postele mladík plný síly a svěžesti. Ten umírající byl totiž starý rok a v zápětí začíná nový.

Morální poučení z toho příkladu je celkem potěšující: můžeme stále začínat znova. Po starém roku vstupujeme do nového, po prošlém měsíci, týdnu, dnu nás čeká něco nového. Ale zamyslíme-li se nad tím hlouběji, přece jenom to úplně radostné není. Co začíná, časem zase končí a co končí, není trvalé, je pomíjející. Jeden začátek navazuje na předcházející a ustupuje dalším. Všecky pak jistě nebudou naše. Kolo života nás každý den vyveze nahoru a dolů, ale jednoho dne nás rozdrtí. Mytologicky to vyjadřuje řecká báje o prvotním bohu, který se jmenoval Chronos, Čas. Byl to všemocný pán, který požíral své vlastní děti, které zrodil. Na starých egyptských a etruských malbách jej představují jako hada stočeného do kruhu, který ukusuje svůj vlastní ocas. Tak se ve světě všecko rodí a mizí. Jaký je z toho užitek?

K tomuto pesimistickému závěru došel autor biblické knihy Kazatel: „Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk z veškerého svého pachtění? (1, 2-3). „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se; čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat, je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje. Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění?“ (3, 1-9).

Byli to však už staří Řekové, kteří chtěli této tyranii světovládného času udělat konec. Podle mytologie, když se narodil z boha Chronose Bůh Zeus, matka jej schovala. On brzo dorostl, povstal proti otci, zabil jej, a sám se přenesl na Olymp, kde panuje věčné mládí, tam život nezačíná a nekončí, bohové ba Olympu jsou věčně blažení, jedí ambrosii a pijí nektar. Co jim chybí? A přece se podle mytologie čas od času hádali. Kdyby byl věčný život takový jako lidí na zemi, všecky staré problémy by se vrátily.

Klasičtí řečtí filosofové udělali tedy další krok v myšlení. Prohlásili, že jsou olympští bohové jenom symbol idejí, věčných pravd. Dvě a dvě jsou čtyři. Je to obyčejná matematika pro školáka. A přece ji žádný čas nezničí. Bude platit vždycky až do konce světa i po něm. Tím víc metafysické principy a ideje. Filosofové se od té doby snažili o věčnou filosofii, philosophia perennis, zachytit a vyučovat to, co platí navěky. Jakého výsledku dosáhli? Mluví o věčných pravdách, to je krásné. Ale ztratili věčné osoby a dokonce i věčné bohy.

Z toho plyne, že lidé nikdy nedokázali pochopit tajemství času a věčnosti. Zajímá nás proto, jaké pojetí o tom nacházíme v Bibli. Jeden židovský vědec, který srovnává myšlení řecké se semitským, začíná touto úvahou. Pro semity není čas něco mimo věci. Je to rytmus daný věcem samým. Proto píše Kazatel, kterého jsme citovali, že má každá věc „svůj čas“. Podle Bible tady Bůh dal všemu, co stvořil, svůj určitý čas. Každá věc i každá osoba je jakoby plamínek lampy. Zmítá se a svítí až dohoří. Čas je tedy spojen s životem. V přírodě stále pozorujeme, jak rytmus věcí slábne. Oheň hasne, květiny vadnou, zvířata odumírají. A co člověk? Nakolik je tělesný i on podléhá tomuto všeobecnému zákonu. Ale stalo se něco podivného. Bůh dal jeho tělu čas. Ale současně mu vdechl i svého ducha, který je věčný. Časem jeho vibrace, jeho plamen neslábne, ale sílí tak, že doroste do plamene života Božího.

Plamen našeho časného života ještě blikotá, díky Bohu. Ale rozhodně ponenáhlu slábne a možná i zhasne. Ale jsme schopni jej spojit s duchem, dát všemi co prožíváme, duchovní hodnotu, a tím to vstupuje do věčnosti. I Kristus, tím že se stal člověkem, vstoupil do času. Narodil se v době císaře Augusta a zemřel za dnů Pontského Piláta. A přece se jeho narození a jeho smrt staly věčnými. Těžko je nám si to představit. Lidově se líčí věčnost jako dlouhý, dlouhý čas. Obrazem toho je ve Starém zákoně dlouhý věk patriarchů. Byli Božími vyvolenými, proto viděli vnuky svých vnuků, umřeli až v hlubokém stáří. Samozřejmě je to jen obraz, výraz lidské touhy po věčnosti. Ta se pak nezíská tím, že čas prodlužujeme, ale že mu dáme duchovní hodnotu, aby vstoupil do života Božího. Ptali se jedné sestry, členky kontemplativního řádu: Co budete dělat příští rok? Odpověď byla jednoduchá: To, co budu dělat celou věčnost, zabývat se v mysli Bohem. Takový je program kontemplativního života. Ale svým způsobem to platí pro všechny křesťany. Co budete dělat příští rok? Jediná správná odpověď by byla: To, co neztratí svou hodnotu na věčnosti. Každá myšlenka, každý skutek, který je lidský, tedy pomíjející, plamének který blikotá, musí se zapojit do vibrace plamene Božího, který hoří a svítí věčně.

Hodiny odbíjejí čas, hodinu za hodinou. Ale lidé je umísťují na věže kostela. Má to praktický užitek. Je tam z dálky vidět a do dálky slyšet. Ale má to i symbolický význam. Věž ukazuje vzhůru k modrému blankytu. Tak i naše šedé dny mají směřovat do výšky jediného dne, který nezná západu. Tam nenajdeme jenom věčné pravdy, věčné ideje, ale náruč Boha, který je osoba a život, který nám jej chce dát ve vší hojnosti.



Homilie

31.12.2004



***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu