Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus B)
Slavnost Narození Páně / ve dne / Petr Šabaka

TVŮJ BŮH KRALUJE

Promluva na Slavnost Narození Páně, ve dne

„Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: ‚Tvůj Bůh kraluje!‘“ (Iz 52,7)

Dostal jsem mnoho vánočních přání. Za všechna děkuji. Rozdělil bych je na čtyři skupiny. Na takové ty nic neříkající, formální, s nějakým tím zimním romantickým motivem. To nebyla přání od srdce. Druhou skupinu tvoří rozmanité pohledy do krajiny, do míst, která se nám vryla do nitra. Třetí skupinu tvoří přání náboženského charakteru. Ležel jsem v sauně, oddychoval po ledové sprše a rozjímal nad biblickými texty. Žasl jsem, jak tisíce lidí právě v tyto hodiny meditují nad stejnými slovy poselství o Vtělení. Co vše je možné načerpat z těch několik vět biblické zprávy. K čemu jeden jediný příběh může inspirovat.

Poslední čtvrtou skupinu tvoří rodinná fota, nejlépe děti, které jsou různě vánočně aranžovny, nebo jen tak pózují. Došlo mi, že jsou chloubou, hrdostí svých rodičů. Podobně byli Josef s Marií hrdi na svého syna Ježíše. Dovolili všem, kdo je navštívil, aby se na něj podívali. Kdyby vlastnili fotoaparát a internet, jistě by rozeslali jeho obrázek VŠEM!

Jak bych si přál, abychom dokázali Slavnost Narození Páně zvnitřnit, sestoupit až ke kořenům vlastního poselství. Zde je totiž samotný Ježíš, důvod i cíl života každého člověka dějin a celého stvoření. Tolik bych si přál, aby svědectví o setkání se Spasitelem nemusel vydávat jen papež při „urbi et orbi – městu a světu“, ale abychom my všichni hledali způsoby, jak se stát poslem dobrých zpráv, že „Tvůj Bůh kraluje.“


STRÁŽNÍ

Promluva slavnosti Narození Páně, ve dne

Včera večer jsem se díval na televizní pohádku a v ní jsem uviděl obraz, který nám vykresluje též první čtení dnešní liturgie: „Slyš! Tvoji strážní pozvedají hlas, plesají společně, protože na vlastní oči vidí, že Hospodin se vrací na Sión.“ (Iz 52,8)

Strážný je ustanovený k tomu, aby bděl, zatímco ostatní mohou spát. (Od té doby, co sloužím v armádě, mne občas někdo řekne: „Tak to mohu klidně spát.“) K jeho úkolu je upraveno i místo, kde stráží. Vždyť přeci musí vidět příchozího co nejdříve a musí včas podat zprávu zodpovědným.

Strážcem byl i Jan Křtitel, o kterém jsme slyšeli v evangeliu: „Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.“ (Jan 1,6-7) A o něco dále: „Jan o něm vydal svědectví a volal: ‚To je ten …‘“ (Jan 1,15)

Vytvořil jsem tak prostředí pro tři otázky: Můžeme i my o sobě prohlásit, že jsme strážci něčeho nebo někoho? Jestliže ano, pak v čem konkrétně spočívá naše připravenost? A třetí otázka: Komu jsme připraveni ohlašovat ať již blížící se nebezpečí, nebo záchranu?

Mám-li pokračovat ve své promluvě, musím alespoň zástupně za vás na tyto otázky odpovědět. Jestliže jsme strážci Boha, který jako světlo přišel na tento svět (srov. Jan 1, 9), pak musíme vydávat svědectví o něm jako o světle. Naše připravenost spočívá v příkladnosti života. Měli bychom vyleštit sklíčka na naší lampičce, jinak o nás platí věta: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11). Měli bychom jako první usilovat o svatost života. Svatost života neznamená bezproblémovost, ale schopnost činit pokání, odpouštět a prosit za odpuštění, prokazovat skutky milosrdenství (často před tímto světem nepochopitelně a bláznivě). Být strážcem blížícího se Světla nakonec znamená být lidmi velkorysosti a neochvějné naděje. Položme si znovu ony tři otázky a chvilku nad nimi přemýšlejme, než se rozhodneme.