Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
Slavnost Seslání Ducha svatého

Duch Krista přináší nový život


Vstupní antifona
Duch Páně naplňuje celý svět, všechno udržuje a obnovuje, promlouvá k lidem všech jazyků, aleluja.
Nebo:
Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který v nás přebývá, aleluja.



Vstupní modlitba
Bože, ty shromažďuješ svou církev ze všech národů a posvěcuješ ji svým svatým Duchem. Sešli nám hojnost jeho darů a obnov celý svět svou láskou, která naplňovala srdce apoštolů, když začali hlásat evangelium. Skrze tvého Syna...



1. čtení Sk 2,1-11
Čtení ze Skutků apoštolů.
Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."

Podle pozdní židovské tradice byly letnice vzpomínkou na předání Zákona na hoře Sínaj (Ex 19-20). Sestoupení Ducha svatého silně připomíná Boží zjevení na Sínaji: zemětřesení a oheň doprovázely také odevzdání Zákona. Duch svatý sestoupil právě o letnicích, aby ukázal, že on je nový, duchovní zákon. Tento zákon není vepsán na kamenné desky, ale do srdce. Není to vnější zákon, ale vnitřní. Tak se naplnila slova: “Svůj zákon jim dám do nitra” (Jer 31,33), “dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha” (Ez 36,26). Duch sestoupil v podobě ohnivých jazyků a apoštolové roznícení tímto ohněm začali v nových jazycích chválit Boha. Jejich mlčení se stalo slovem, jejich strach se stal odvážným svědectvím o Bohu, jejich chlad se proměnil v horlivost. Nový Duch, nové srdce, nový jazyk.



Mezizpěv Žl 103

Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země!

Nebo:
Aleluja.
Veleb, duše má, Hospodina! - Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velká! - Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! - Země je plná tvého tvorstva. *

Hynou, když vezmeš jim život, - a vracejí se do svého prachu. - Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, - a obnovuješ tvář země. *
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, - ať se těší Hospodin ze svého díla! - Kéž se mu líbí má píseň: - má radost bude v Hospodinu. *




2. čtení 1 Kor 12,3b-7.12-13
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři! Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán." Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.


Úryvek z listu Korinťanům je výstižným komentářem Skutků apoštolů. Jenom Duch svatý dává odvahu k víře v Krista, odvahu k vyznání Krista. Ježíšův Duch neodkazuje ke Kristu jenom skrze slovo vyznání, ale také skrze jiné projevy (např. uzdravení, rozlišování duchů, srv. 1 Kor 12,8-11). Všechny tyto dary dosvědčují, že Ježíš opravdu žije. Zároveň tyto projevy jsou k prospěchu a “budování” Kristova těla. Mnohost darů tedy nepřispívá k rozdělení, ale k jednotě církve. Duch svatý není jen oživující silou jednotlivého křesťana, ale je také oživující “duší” celého Kristova Těla.




Sekvence
Svatý Duchu, sestup k nám,
dej své světlo temnotám,
v jasu lásky nech nás žít.
Štědrý otče ubohých,
dárce darů přemnohých,
přijď nám srdce potěšit.
Těšiteli, buď náš host,
žij nám v srdci pro radost,
pro klid, kterým oplýváš.
Po práci nech oddychnout,
osvěž naši zprahlou pouť,
setři slzy z našich řas.
Daruj šťastný plamen svůj
věrným srdcím, pamatuj
na nás, k nimž ses naklonil.
Bez tebe jsme na zemi
ubozí a ztracení
kořist pro tmu, pro omyl.
Smyj z nás hříchy, stopy vin,
dej svou svěžest žíznivým,
vyhoj z bolestí a ran.
Zchladlým srdcím oheň dej,
z lhostejnosti pomáhej,
odveď ze scestí a chraň.
Veď nás k ctnostem, nauč nás
dobrem naplňovat čas,
svými dary pomoz všem.
Uč nás, jak si zasloužit
šťastnou smrt. A dej nám žít
věčnou radost před Bohem.



Zpěv před evangeliem
Aleluja. Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky. Aleluja.



Evangelium Jan 20,19-23

Slova svatého evangelia podle Jana.
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jak Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."

Ježíš dává svého Ducha právě v den vzkříšení: dar Ducha je totiž “plodem” Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. Letnice tedy “zpřítomňují” velikonoce, “zpřítomňují” v srdcích apoštolů Ježíšovu smrt a vzkříšení. Proto Ježíš ukazuje nejprve probodený bok: je to ten bok, z kterého vyprýštily krev a voda symbolizující nový život! Duch zpřítomňuje Ježíšovu smrt tím, že odumírá “staré”: strach, uzavřenost, hřích (v. 19). Místo toho Duch vzkříšeného přináší do nitra nový život: pokoj, radost, odpuštění, otevřenost vůči druhým, odvahu k přijetí Ježíšova poslání (v. 20-23). Tohoto stvořitelského Ducha Ježíš dává vdechnutím a slovem, podobně jako Hospodin stvořil Adama slovem a vdechnutím (Gn 2,7). O letnicích se konečně uskutečňuje nové stvoření!





Podněty k zamyšlení
1) Jaký je můj vztah k Duchu svatému? Nepociťuji před ním strach a obavy, třebas podvědomě?
2) Mám odvahu prosit tohoto Ducha nejen o to, aby "přišel" do mého života, ale aby mě skutečné naplnil a naplňoval (tj. zcela pronikl moje vztahy, činnosti, touhy)?





Dodatek



Z "Katechezí" svatého Cyrila Jeruzalénského, biskupa

Voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného (Jan 4,14). Nový druh vody, která je živá a tryská. Tryská na ty, kdo jsou toho hodni. Proč však vyjádřil milost Ducha přirovnáním k vodě? To proto, že na vodě všechno záleží, že z ní žijí rostliny i živočichové, že jako déšť sestupuje z nebe, že prší stále stejně a stále stejná, a přece má rozmanité účinky: jinak působí na palmu a jinak na révu; a ve všem je vším. Je to stále stejná voda a neexistuje jiná; déšť se přece sám nemění a nepadá pokaždé jiný. Přece však tím, že se přizpůsobuje složení přijímajícího prostředí, působí všude právě to, co je potřebné a náležité.
A stejně je tomu také u Ducha svatého. Ačkoli je jeden, stále stejný a nedělitelný, přiděluje každému milost, jak sám chce (srv. 1 Kor 12,11). A jako na vyschlém stromě, když dostane vodu, vyrazí výhonky, tak i hříšná duše, obdařená v pokání darem Ducha svatého, přináší ovoce spravedlnosti. Je to vždycky jeden a týž Duch svatý, přece však na Boží pokyn a v Kristově jménu působí nejrůznější mocné činy.
Tak u jednoho člověka užívá daru řeči k moudrým výrokům, u jiného osvěcuje mysl darem prorockým; jednomu moc zahánět zlé duchy, jinému dává umění vykládat Písmo. U jednoho posiluje mírnost, jiného učí všemu stran milosrdenství; jednoho učí se postit a snášet cvičení asketického života, jiného pohrdat veškerou tělesností a dalšího si připravuje k mučednictví. V každém působí sice jinak, ale sám v sobě je vždycky jeden a týž, jak je psáno: Projevy Ducha jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný (1 Kor 12,7).
Přistupuje k nám tiše a mírně, cítíme jeho sladkost a vůni; jeho jho je velmi lehké (srv. Mt 11,30). Jeho příchod předcházejí záblesky paprsků světla a poznání. Přichází skutečně jako pravý ochránce; přichází přece zachránit a uzdravit, poučit a napomenout, povzbudit a potěšit, dát duši světlo, nejprve duši toho, kdo jej přijímá, a pak jeho působením i duši jiných.
Když byl někdo dříve ve tmě a náhle spatří slunce, má rázem oči plné světla a jasně vidí, co dříve neviděl; podobně je na tom ten, komu se z milosti Boží dostalo daru Ducha svatého; duše se mu naplní světlem, a povznesen nad lidské možnosti vidí, co dříve neznal.





Z knihy "O Duchu svatém" od sv. Bazila Velikého, biskupa

Kdo by nepocítil vzpruhu na duši a čí mysl by nebyla povznesena až k nejvěššímu bytí, když slyší jména, která přísluší Duchu? Vždyť je nazýván Duchem Božím, Duchem pravdy, který vychází od Otce, Duchem přímým, Duchem vladařským a Duchem svatým. To je jeho nejpřípadnější, přímo vlastní jméno.
K němu se obrací všechno, co potřebuje posvěcení, po něm touží všichni, kteří žijí ctnostně: jeho vanutí jako by jim přinášelo vláhu a pomoc, aby došli k svému pravému a přirozenému cíli.
Duch svatý je pramenem posvěcení, on je světlem poznání; veškerým duchovním schopnostem jako by dodával přímo své vlastní světlo, aby mohly dojít pravdy.
Ve své božské podstatě je nepřístupný, lze ho však dosáhnout pro jeho dobrotu. Vše proniká svou mocí, ale sdílí se jen těm, kteří jsou toho hodni. Nesdílí se každému stejnou měrou, ale rozděluje svou sílu podle naší víry (srv. Řím 12,3).
Svým bytím je jednoduchý, rozmanitě však projevuje svou moc (srv. Žd 2,4). Je celý u každého a zároveň celý všude. Rozdává se, aniž ho ubývá, všichni mají na něm podíl, a přce zůstává nerozdělený. Je jako sluneční paprsek: jako by cele patřil člověku, jenž se z něho těší, a přitom svítí na celou zemi i moře a prozařuje vzduch.
Tak i Duch svatý jako by u každého, kdo se mu otvírá, vstupoval výlučně do něho a přitom vlévá dostatečnou a neztenčenou míru milosti všem. A všem, kdo mají na Duchu podíl, se ho dostává pouze v té míře, jaké jsou sami schopni, nikoli jak může on.
Duch povznáší srdce, podává pomocnou ruku slabým, pokročilé vede k dokonalosti. Osvěcuje ty, kteří jsou očištěni od každé poskvrny, a ty, kteří jsou s ním ve společenství, proměňuje v lidi Ducha.
A tak jako třpytivá a průzračná tělesa, když na ně dopadne paprsek, sama začnou svítit a vyzařovat, i duše, které jsou nositelkami Ducha a jsou Duchem osvěcovány, stávají se samy duchovními a vysílají na ostatní paprsky milosti.
Z toho vyvěrá předvídání budoucnosti, poznávání tajemství, chápání skrytých věcí, rozdílení duchovních darů, nebeské občanství (srv. Flp 3,20), radostné plesání s anděly. Odtud pak nikdy nekončící radost, přebývání v Bohu, podobnost s Bohem, a nad co si nelze víc přát, jako by se stát Bohem (srv. 2 Pt 1,4).