Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
Slavnost Seslání Ducha svatého / Nový Duch, nové srdce, nový jazyk

1. čtení Sk 2,1-11

1Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. 2Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. 3A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. 4Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. 5V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. 6Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. 7Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? 8Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? 9My Partové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, 10Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, 11židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“



1 Podle pozdní židovské tradice byly letnice vzpomínkou na předání Zákona na hoře Sínaj (Ex 19-20).

2 Na shromážděné učedníky sestupuje náhle Duch Boží: najednou, nepředvídaně, jak to Bůh často dělává. Duch přichází z nebe čili od Boha. Použité symboly (hukot, vítr, ohnivé jazyky) zdůrazňují, že Duch je moc (moc shůry, 1,8). Pomocí znamení-symbolů je možné vytušit něco z tajemství Boha, který nemůže být vystižen přímo, tak jak je v sobě.
„Ozval se hukot, jako když se přižene silný vítr“ – spojka „jako“ odvádí pozornost od „hmotné skutečnosti“ znamení a odkazuje na její hlubší význam. Nejednou se v NZ dává do souvislosti vítr s Duchem: v řečtině stejné slovo (pneuma) vyjadřuje obojí.
Bůh svým Duchem naplňuje celý dům: máme i jiná biblická svědectví potvrzující to, že Bůh naplňuje vždy celý prostor (horu – Ex 19,18; celou zemi – Iz 6,3). Duch naplňuje – naplnění, eschatologická plnost je tu! Není darována „nějaká pomoc“ shůry, ale plnost Boží moci, samotná osoba Ducha! Duch svatý bude od nynějška naplňovat jednotlivce, ale i společenství - jím byli naplnění Petr (Sk 4,8), apoštolové (4,31), Štěpán (6,5; 7,55), Pavel (9,17; 13,9), Barnabáš (11,24), učedníci nově založených komunit (13,52).

3 Jak vyložit symbol ohnivých jazyků? Podle jedné židovské tradice se oheň zjevoval nad hlavami těch, kdo studovali Zákon, podobně jako při vyhlášení zákona na Sínaji: „každé slovo z úst Nejvyššího se rozdělilo do 70 jazyků“. Tato tradice napovídá, že je kontinuita mezi „sdělením Božího slova na Sínaji a o letnicích“ (jedná se o oheň přinášející slovo – učedníci posléze vydají svědectví o Božích činech). Jiná židovská tradice (pozdní) navíc dosvědčovala, že letnice byly vzpomínkou na předání Zákona na hoře Sínaj. Sestoupení Ducha svatého totiž silně připomíná Boží zjevení na té hoře: zemětřesení a oheň doprovázely také odevzdání Zákona. Duch svatý sestoupil právě o letnicích, aby ukázal, že on je nový, duchovní zákon. Tento zákon není vepsán na kamenné desky, ale do srdce. Není to zákon vnější, ale vnitřní. Tak se naplnila slova: „Svůj zákon jim dám do nitra“ (Jer 31,33), „dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha“ (Ez 36,26).
Symbol jazyků naznačuje nový jazyk darovaný učedníkům, jazyk oslavující velké Boží činy, včetně spásu uskutečněnou Kristem (jak to potvrzuje následná Petrova řeč).
Duch (jeden a týž) je dán každému jednotlivci (jazyky se rozdělily).

4 Učedníci pak hlásali velké Boží činy (už Maria, plná Ducha, zvěstovala v Magnifikatu velké Boží skutky - Lk 1,46-49). Duch sestoupil v podobě ohnivých jazyků a apoštolové roznícení tímto ohněm začali v nových jazycích chválit Boha. Jejich mlčení se stalo slovem, jejich strach se stal odvážným svědectvím o Bohu, jejich chlad se proměnil v horlivost.

5-11 V moci Ducha se zvěst o Bohu šíří mezi všechny lidi – proto mluvení cizími jazyky (srozumitelnými! Nejedná se o glosolalii, mluvení neexistující řečí, ale xenolalii, mluvení existující cizí řečí).
Toto hlásání „lidem všech jazyků“ předjímá budoucí misijní působení prvotní církve až do končin země. Mezi přítomnými jsou lidé ze všech národů, jak proselyté (pohané, kteří přijali židovskou víru), tak i židé žijící mimo izraelskou zemi. Přiložený seznam národů postupuje od těch žijících na východ od Tigridu, až na západ (po pouštní oblasti Arábie). Nepochopitelná událost letnic vyvolává údiv přítomných, údiv disponující k vyslechnutí Petrovy řeči (2,14n.).





Mezizpěv Žl 103

Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země!
Nebo:
Aleluja.
Veleb, duše má, Hospodina! - Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velká! - Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! - Země je plná tvého tvorstva. *
Hynou, když vezmeš jim život, - a vracejí se do svého prachu. - Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, - a obnovuješ tvář země. *
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, - ať se těší Hospodin ze svého díla! - Kéž se mu líbí má píseň: - má radost bude v Hospodinu. *





2. čtení 1 Kor 12,3b-7.12-13

Bratři! 3Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán.“ 4Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. 5A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. 6A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. 7Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. 12Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. 13Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.



Úryvek z listu Korinťanům je výstižným komentářem prvního čtení. Jenom Duch svatý dává odvahu k víře v Krista, odvahu k vyznání jeho jména. Tento Duch neodkazuje ke Kristu jenom skrze slovo vyznání, ale také skrze jiné projevy (např. uzdravení, rozlišování duchů, srv. 1 Kor 12,8-11). Všechny tyto dary dosvědčují, že Ježíš opravdu žije. Zároveň tyto projevy jsou k prospěchu a „budování“ Kristova těla (v. 7 – dosl. „k společnému dobru“; dary mají přispět k růstu ostatních členů církve, viz 1 Kor 13-14). Mnohost darů tedy nepřispívá k rozdělení, ale k jednotě: ačkoli jsou různé dary a služby, je jen jeden Duch, který sjednocuje v jedno tělo – společenství církve (v. 13). Duch svatý není jen oživující silou jednotlivého křesťana, ale je také oživující „duší“ celého společenství.





Sekvence

Svatý Duchu, sestup k nám,
dej své světlo temnotám,
v jasu lásky nech nás žít.

Štědrý otče ubohých,
dárce darů přemnohých,
přijď nám srdce potěšit.

Těšiteli, buď náš host,
žij nám v srdci pro radost,
pro klid, kterým oplýváš.

Po práci nech oddychnout,
osvěž naši zprahlou pouť,
setři slzy z našich řas.

Daruj šťastný plamen svůj
věrným srdcím, pamatuj
na nás, k nimž ses naklonil.

Bez tebe jsme na zemi
ubozí a ztracení
kořist pro tmu, pro omyl.

Smyj z nás hříchy, stopy vin,
dej svou svěžest žíznivým,
vyhoj z bolestí a ran.

Zchladlým srdcím oheň dej,
z lhostejnosti pomáhej,
odveď ze scestí a chraň.

Veď nás k ctnostem, nauč nás
dobrem naplňovat čas,
svými dary pomoz všem.

Uč nás, jak si zasloužit
šťastnou smrt. A dej nám žít
věčnou radost před Bohem.











Zpěv před evangeliem

Aleluja. Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky. Aleluja.



Evangelium Jan 20,19-23

19Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ 20Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 21Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jak Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ 22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. 23Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“



Ježíš dává svého Ducha právě v den vzkříšení: dar Ducha je totiž „plodem“ Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. Letnice tedy „zpřítomňují“ velikonoce, „zpřítomňují“ v srdcích apoštolů Ježíšovu smrt a vzkříšení. Proto Ježíš ukazuje nejprve probodený bok: je to ten bok, z kterého vyprýštily krev a voda symbolizující nový život! Duch zpřítomňuje Ježíšovu smrt tím, že odumírá „staré“: strach, uzavřenost, hřích (v. 19). Místo toho Duch vzkříšeného přináší do nitra nový život: pokoj, radost, odpuštění, otevřenost vůči druhým, odvahu k přijetí Ježíšova poslání (v. 20-23). Tohoto stvořitelského Ducha Ježíš dává vdechnutím a slovem, podobně jako Hospodin stvořil Adama slovem a vdechnutím (Gn 2,7). O letnicích se konečně uskutečňuje nové stvoření!





K hlubšímu porozumění textu

Podle evangelní tradice má zjevení Vzkříšeného zásadní význam pro budoucnost společenství učedníků. Verše 19-23 mají stejné schéma jako jiná vyprávění o setkání se Vzkříšeným. Ježíš je ten, který

a) se ujímá iniciativy a přichází
b) dává se poznat
c) svěřuje poslání

19 Prvního dne v týdnu, tj. v den Kristova vzkříšení, v den Páně, jsou učedníci shromážděni na jednom místě (podobně jako před letnicemi). Dveře jsou zavřeny ze strachu před židy: jde o ten strach, který svazoval ty, kdo neměli odvahu přiznat se ke Kristu (J 7,13; 9,22; 12,42). A vtom nenadálá událost: Ježíš přichází (přes zavřené dveře) a postaví se (sloveso „stát“ je typické pro vítězný postoj Vzkříšeného: neleží v hrobě, ale „stojí“; příbuzné slovo se používá pro označení zmrtvýchvstání).
Slova „pokoj vám“ označují skutečný dar pokoje, ne pouhé přání (pokoj ať je s vámi). Kristus přináší pokoj tam, kde je nepokoj (strach a úzkost).

20 Pak ukazuje ruce a probodený bok, z kterého vytryskly krev a voda symbolizující nový život: Vzkříšený je ten, který byl ukřižovaný! Učedníci prožívají radost ze setkání s Pánem, podobně jako při jiných příležitostech (Lk 24,41).

21 Ježíš pak znovu obnovuje dar pokoje, který má být dále zprostředkován skrze svěřenou službu smíření (v. 23): odpustit – zadržet znamená plnost odpouštějící moci předané učedníkům. Setkání se Vzkříšeným tedy není jen „kvůli osobnímu prospěchu“ apoštolů, ale také kvůli službě. Poslaný posílá učedníky: „Jako Otec (přesněji, protože mě Otec poslal), i já posílám vás“ (v. 21). Slovo „jako“ (spíš „protože“, příslušné řecké slovo totiž udává důvod poslání apoštolů neboli základ tohoto poslání) napovídá, že je kontinuita mezi posláním Syna a jeho učedníků: Syn jim předává své vlastní poslání přijaté od Otce. Sloveso „poslal“ je v perfektu, tj. v čase označující trvání, pokračování: poslání Syna pokračuje totiž v učednících. A toto poslání se nezakládá pouze na Kristových slovech, ale také na daru Ducha, který umožňuje účinnou službu.

22-23 Kristus vdechne Ducha: i při stvoření prvního člověka, Adama, byl vdechnut duch života. Tímto novým vdechnutím tak vzniká nové stvoření (a to je v linii předchozí scény, kdy Kristus ukázal probodený bok, z kterého vyprýštil nový život symbolizovaný vodou a krví!). Nový člověk (znovuzrozený) může sloužit novým darem, darem smíření, nového zrození (v tomto smyslu v. 23 velmi dobře navazuje na předchozí verš o vdechnutí Ducha).





Společné rysy čtení a evangelia
Duch svatý, jeho dary a projevy.





K úvaze

„Neznámý Bůh“ – tak bývá nazýván Duch svatý. Toto označení dnes už asi není tak aktuální, protože jako houby po dešti se rozmnožily odborné i popularizující publikace o třetí božské osobě – skoro by se dalo říct, že se stalo módním citovat Ducha svatého v nejrůznějších souvislostech. Dokonce i dlouho tabuizované téma charizmat se stává stále víc běžnou (a také všední) „ingrediencí“ promluv či přednášek.

Trochu stranou přitom zůstává jedno téma, které je kardinální pro Pavlovu teologii: Nikdo nemůže říct, Ježíš je Pán, leč v Duchu svatém! (1 Kor 12,3) Toto zvolání nás vrací do neděle Vzkříšení, kdy se Ježíš stal vzkříšením Pánem, „oblečeným mocí a slávou“. Neděle Seslání Ducha, poslední den velikonoční doby, nás tak vrací k prvnímu dni tohoto období: tento den je dovršením a naplněním neděle vzkříšení.

Vyznání Ježíše je zcela zásadní téma a pilíř nejen Pavlovy teologie, ale i křesťanského života. Na první poslech již zmíněné Pavlovo tvrzení může vyvolat údiv a otázku: Proč potřebujeme Ducha k tomu, abychom mohli vyslovit tak „banální a jednoduchou větu“? Copak nedokáže vyslovit něco takového i nevěřící? Jistě, dokáže, ale ne v „Pavlově duchu“. Takový člověk vysloví … jen slova, hlásky. Bez Ducha to budou jen prázdná slova. Pavel však nemá na mysli jen „slova“ (i když vznešená a hluboká, jako jsou tato), ale postoj člověka celého. O tom máme svědectví v listu Římanům: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Ř 10,9). Tedy ústa i srdce, nejen vnější slova, ale i vnitřní postoj víry. Je třeba obojího.
Už trochu začínáme tušit, proč není možné říct „Ježíš je Pán“ bez Ducha: můžeme pravdivě vyznat jen tehdy, když věříme. A můžeme věřit jenom tehdy, když se nám otevřou oči a nahlédneme živého Pána, podobně jako učedníci. A ten, kdo otevírá oči, je právě Duch vzkříšeného. On vlévá do srdce jistotu, že Ježíš je Pán, že žije, že nepatří do minulosti. Že Ježíš přemohl smrt, otevřel hrob a vyšel jako vítěz nad smrtí, vítěz a Pán nade vším, co ohrožuje člověka: nad prázdnotou, zlobou, strachem, zběsilými atentáty, nevyléčitelnými nemocemi, ekonomickou nejistotou, ekologickou katastrofou … Nad tím vším je Ježíš ten silnější a mocnější: on dokáže spoutat všechny tyto nezkrocené živly, které se zdají určovat a diktovat naše jednání i postoje. Před ním jsou všechny tyto „mocnosti bezmocné“. Toto je objektivní smysl zvolání „Ježíš je Pán“. Sílu k takové víře (doprovázené vyznáním) nemůžeme „vydobýt ze sebe“: potřebujeme aspoň paprsek světla Ducha, který nám ukáže život „v pravém světle“, které nám ukáže, kdo je skutečným Pánem a kdo si jen na takového hraje, byť s velkým halasem.

Vedle toho bychom mohli uvést i smysl subjektivní: Ježíš je můj Pán. Vyznat a věřit, že Ježíš je Pán, ještě nemusí znamenat, že Ježíš je můj Pán. Někdy mohu nechat tohoto Pána venku za dveřmi svého života: a pánem budu ve skutečnosti já. Pravdivě vyznat „Ježíš je můj Pán“ znamená svrhnout z trůnu své já a postavit místo něj Krista. Jedná se o malý koperníkovský obrat, kdy můj život se přestane točit kolem „mého já“, a začne se otáčet kolem Krista – Slunce. Starý člověk žije pro sebe, pro uspokojení a naplnění sebe – člověk nový žije pro Krista a v něm nachází i svoji seberealizaci. Starý člověk se rozhoduje „podle svého názoru“ – člověk nový podle evangelia. Starý člověk má vlastní nedotknutelný žebřík hodnot, nový člověk se nebojí „postavit se čelem k Bohu“ a jako Abrahám je ochotný dávat i to, co je mu nejdražší (určitý navyklý postoj? vztah? věc?).

Bylo by možná bolavé projít různé oblasti svého života a zjistit, že mnohde tím pánem není Kristus, ale já sám (respektive nějaká věc…). Toto konstatování by mohlo deprimovat a odejmout odvahu jít dál. Pavel však se vším důrazem hlásá i dnes radostné a osvobozující poselství: „V Duchu můžeme volat ´Ježíš je Pán´“. Duch nás osvobozuje od pout nenasytného egoismu a přitahuje nás ke Kristu. Starý člověk říká: „Pán jsem já“, kdežto člověk nový „Ježíš je Pán“. Právě Duch mění styl a směr našeho života – od života pro sebe k životu pro Krista. Toto neznamená, že bychom měli opustit rodinu nebo zaměstnání a vstoupit do kláštera (k tomu je třeba zvláštního povolání od Pána) – znamená to však, že v rodině a v zaměstnání budeme jednat „podle Krista“, a ne podle sebe. Pro Krista, a ne na prvním místě pro sebe. Tato koperníkovská revoluce se nestane „ze dne na den“, ale spíš krůček za krůčkem. A čím víc se Kristus stane naším Pánem, tím víc budeme toužit, aby jím byl „víc a víc“: protože budeme poznávat, jak je náš Pán dobrý a jak je „lahodné jeho jho“.

Bez Ducha můžeme říci „Ježíš je Pán“, ba dokonce můžeme vyznat a vroucně zpívat „Ježíši, ty jsi můj Pán“: nemůžeme však podřídit celý svůj život Kristu. Jen Duch může transplantovat naše srdce zatvrzelé sobectvím a dát nám srdce z masa, které chce žít pro Krista. Nový Duch, nové srdce, nový jazyk.





K aplikaci
1. Co hlásá (pokud hlásá …) naše společenství svému okolí? Nauku? Morálku?

2. Které dary Ducha znám? Nejprve se pokus vyjmenovat aspoň některé a pak si nalistuj Pavlovy ilustrativní výčty v 1 Kor 12,8-10 a Ř 12,6-8.
Jsou některé tyto projevy zjevné i v mém společenství (menším či větším – farnostním, řeholním …)?

3. „Vím“ o přítomnosti a působení Ducha ve svátosti smíření?