Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Slavnost Zvěstování Páně / Petr Šabaka

Promluva na Slavnost Zvěstování Páně

 

V různých oblastech našeho života existují určité předpoklady, i kterých nelze pochybovat. Pokud bychom je negovali, vše, co stojí na nich, by se zhroutilo. V křesťanské víře se těmto předpokladům říká Pravdy neboli dogmata. Jsou formulována ve Vyznání víry. Jednu částí je i „věřím v Ježíše Krista … jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny“. Je to natolik důležitý článek víry, že má v průběhu liturgického roku svůj vlastní den, Slavnost Zvěstování Páně.

 

Když se podíváme na svou víru ze širších souvislostí, v konfrontaci s nám nejbližšími náboženstvími, pak uvidíme tuto naši specifičnost: „Slovo se stalo tělem, říká křesťan ve své kvintesenci („quinta essentia“ Aristoteles – jádro věci, podstata). Slovo se stalo knihou, říká islám a míní tím Korán. Slovo se stalo světem, říká žid a svírá přitom v ruce první stránku Bible.“ (LAPIDE, Pinchas, PANIKKAR, Lapide. Míníme téhož Boha?. 1. vyd. Praha: Vyšehrad 2003, s. 29)

 

Setkáváme se tedy s ústředním tajemstvím naší víry, které nám ve světě různých náboženských systému dává tvář. A jsou řekněme dvě roviny prožívání tohoto dne. Za prvé je to pouhá konfrontace s tímto tajemstvím, naslouchající postoj, němý úžas, který nemá žádný jiný cíl, než že přeroste v modlitbu. „Adekvátní řeč o Bohu může probíhat jen ve vokativu“ (Tamtéž, s. 13).

 

Ve druhé rovině sledujeme spíše Marii, člověka, který odpovídá Bohu, spolupracuje s ním, sjednocuje se a pak jedná. Pak napodobujeme její příklad. Velkoryse se otevíráme Božímu hlasu, projektu, který plánuje pro náš život nebo jeho úsek.

 

Moje oči zachytily Mariin pohled na ikoně, kterou mám nad stolem. Drží v náručí „Slovo, které se stalo tělem“ (Jan 1,14). Bleskla mi myšlenka, o kterou se chci ihned rozdělit a kterou bychom mohli považovat za závěr dnešní promluvy. Když ji anděl oslovil a ona přijala svou roli Matky Božího syna, bylo to poprvé, ale ne naposledy. Ve svém klíně jej chovala v Betlémě, Nazaretu i Jeruzalému. Objímala ho jako dítě, chlapce, muže, který dal svůj život za hřích světa. Ve svých rukou ho znovu chovala jako eucharistii. A to je onen most vstříc nám, kteří jsme shromážděni kolem stolu večeřadla a máme možnost ztotožnit se s ní, znovu prožít tajemství Vtělení, i když zvláštním způsobem. Jak toto setkání ovlivní naši budoucnost, nevím, ale chci každého z nás pozvat k mariánské otevřenosti.