Meisner Joachim | Sekce: Kázání

Velikonoce - triduum
Zelený čtvrtek /Umývání nohou jakožto ´magna charta´ společenství (J.Meisner)

(Kázání v kolínském dómu na Zelený čtvrtek 1995)

Pán se snaží přesvědčit své učedníky, aby si od něj při ustanovení eucharistie nechali umýt nohy. Gesto myti nohou je jakýmsi souhrnem Ježíšovy osoby a jeho díla spásy. V něm se ukazuje, kdo Ježíš je a co dělá. Zároveň je umývání nohou ukázkou toho, kdo je a co dělá člověk. A navíc je obrazem církve.

Kristus je Pán. Kyrios. Syn živého Boha. Sestupuje ze slávy nebe do nuzoty světa. Ježíšovo sestupování nezačíná až pašijemi. Spíše je jakoby mottem, které vykládá celý Ježíšův pozemský život. Toto sestupování začíná v podstatě v betlémském chlévě a vrcholí v nejnižším bodě: při umývání nohou a oběti na kříži. Všechno je sestup. Pán odkládá roucha slávy a obléká šat otroka, aby nám omyl nohy. To je smysl celého jeho života i jeho utrpení - sklání se k špíně světa, aby nás svou větší láskou dočista umyl. Ježíš nás nemiluje nezávisle na svém těle, nýbrž tělo zapojuje do své duchovní lásky jako nástroj svého odevzdání - nyní, když celým tělem pokleká, aby učedníkům myl nohy; později pak při ustanovení eucharistie, kdy bere do rukou chléb a víno a činí z nich své Tělo a svou Krev; a nakonec na Velký pátek, kdy nám skrze své tělo na kříži dává svůj život. ..Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo... Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli" (Žid l0,5n). Už za malou chvíli to uvidíme a uslyšíme: Neboť on večer před svým utrpením vzal do svých svatých a ctihodných rukou naše špinavé nohy. Tak Bůh miloval svět! (srov. 1. eucharistická modlitba).

Před takovou láskou muže člověk jen pokleknout a adorovat. ..Adoro te devote, latens deitas," pokorně tě vzývám, skryté božství, v této otrocké službě. Bůh nás nemiluje nade vše, neboť vše by tu znamenalo tolik co nic. Bůh nás miluje "nad", tj. více než své tělo. Ani po nás tedy nechce, abychom ho milovali nade vše. Nikoli, chce, abychom ho milovali "nad", tj. více než své tělo. "Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo... Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli."

Gesto mytí nohou zřetelně ukazuje, kdo je člověk: bytost vzdálená od Boha, vysoko zrozená a hluboko spadlá. Smyslem otrocké služby umýváni nohou je připravit člověka ke stolování neboli připravit ho pro přebývání s Bohem. Pán nám myje nohy - tím, že se necháme ponořit do jeho lásky. Jeho láska znamená, že nás bez jakýchkoli podmínek přijímá, i když ho nejsme hodni a schopní přijmout, a že nás proměňuje, když se stává naším bratrem. Toto přijetí se konkretizuje ve svátosti smíření. Proto reagujeme před zpovědnicí jako Petr před mytím nohou: "Nohy mi umývat nebudeš!

Nikdy!" (Jan 13,8). Za žádných okolností mě nikdo nedonutí, abych vyznal své hříchy. Petře, ,jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl!" (Jan 13,8). Jestliže se nenecháš obdarovat mým odpuštěním, nebudeš mít se mnou podíl. Kdyby nám Kristus nevzal při myti nohou to, co je "naše", čili naše vzdálení se od Boha, nemohl by nám v eucharistii darovat to "své", onu největší Boží blízkost. Vyznání hříchu a přijetí eucharistie jsou neoddělitelně spjaty.

Zelený čtvrtek symbolicky předjímá Velký pátek. Tím, že Pán podává učedníkům své tělo, pojímá je do své tělesnosti, takže s ním budou před Pilátem i na kříži, tedy i v době, kdy ho už dávno opustili. V přijímání eucharistie nám Pán dává podíl na své spásné oběti. Protože je v něm všechno eucharistické, rozděluje v lásce tajemství svého utrpení těm, které chce pro sebe. Zakládá tak v církvi zvláštní následování kříže. Nejsme pouze těmi, kteří mají užitek z cizí oběti; Pán nám dává účast na své oběti, aby se stala i mou a tvou obětí. Pán nám myje nohy, aby nás připravil ke stolování, to jest učinil nás připravenými k přebývání s Bohem.

Myje nám nohy, aby nás uschopnil ke společenství, k bratrství a sesterství. My, kteří se často nemůžeme vystát, a proto se nehodíme k Bohu, jsme jím přijati. Když nás představuje Otci, který je jeho i naším Otcem, začínáme si uvědomovat, že jsme bratří a sestry, kteří sedí okolo téhož stolu, že nám myje nohy týž Pán, že neseme totéž jméno. Přijaté odpuštění nám uděluje plnou moc k tomu, abychom odpuštění darovali dál. Škoda, že jsme v tom tak nešikovní. Sestro a bratře, vezmi si ode mě odpuštění. Mám ho nadbytek a chtěl bych ti z něho dát. Odpusť mi, že jsem tak neschopný ti své odpuštění nabídnout. Denně žijeme více z odpuštění než z chleba. Společenství těch, kteří žijí z odpuštění, nazýváme církev. Takové společenství se stává rodinou. Pán, který na kolenou umývá nohy, je naším učitelem. Měli bychom mu pomáhat, vždyť jsme jeho pomocníci. Přijaté odpuštění předávám dál s prosbou: Nech se obdarovat odpuštěním.

Tam, kde určuje odpuštění, tam se z domácnosti stane domácí církev a z farnosti opravdu Boží církev, to znamená společenství lidí, v němž je přítomen Pán a jeho odpuštění. Mytí nohou je vlastně souhrnem Ježíšovy osobnosti a jeho díla. Je zrcadlem, které nám ukazuje, jací jsme a co děláme. A myti nohou je "Magna charta" každé křesťanské rodiny, každého řádového domu a každé církevní obce. Neboť jen tam, kde přebývá dobrota a láska, tam přebývá Pán.


***

Ukázka z knihy On jde před vámi, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.