Benedikt XVI., papež | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Zjevení Páně (Benedikt XVI. / Ratzinger Joseph)

Mudrci samozřejmě předpokládali, že se nový král narodil v domě vladaře; předpokládali, že toho, který je moudrostí a pramenem všeho vědění, nalezenou mezi učenci. Ale zjistili, že se tam sice nacházejí informace, ale nikoliv samé novorozeně. Museli poznat, že Bůh je zcela jiný, že nepodléhá moci tohoto světa ani není jednoduše ve vědě či teologii, Bůh je neuchopitelný.

Loni v listopadu jsem mohl se svými spolupracovníky navštívit kdysi slavnou papežskou hvězdárnu v Castel Gandolfu. Viděli jsme mohutné teleskopy, jejichž pomocí se ještě donedávna pokoušeli učení otcové zkoumat tajemství oblohy. Dnes je to vše už jen pouhé muzeum. Ne že by všechny tyto přístroje už nefungovaly: ale světla nad městem Římem a nad téměř celou západní Evropou jsou tak intenzivní, že je sotva ještě možné vidět hvězdy, což prakticky znemožňuje pozorování oblohy. Pokud bychom chtěli v pozorování pokračovat, museli bychom odjet do odlehlé, liduprázdné oblasti, třeba v Americe. Umělé osvětlení – světlo vyrobené člověkem – přehluší světla na obloze. Přes naše osvětlení není možné spatřit Boží hvězdy. Tuto skutečnost můžeme chápat jako obraz toho, že kvůli tomu, co jsme sami zhotovili, nejsme schopni rozpoznat stvoření Boží, jeho stopy.

A nyní připutovali muži z východu, kteří říkají: „Viděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit.“ Jací to byli lidé a jaká to byla hvězda?

Nový překlad Písma svatého použil jako ekvivalent slova „magoi“ pojem „mágové“ či „hvězdopravci“.6 Ale tito muži zcela jistě nebyli ani mágové, kteří by se chtěli zmocnit Boha a světa, ani astronomové v dnešním vědeckém smyslu, ani astrologové, kteří by zkoumali tajemství Východu a svoje poznatky by pak chtěli zpeněžit. Byli to lidé, kteří hledali více. Hledali světlo, které nám ukazuje cestu, po níž musíme ve svém životě jít. Byli to lidé, kteří byli přesvědčeni, že Boží rukopis je otištěn ve stvoření a my se musíme, a můžeme, pokusit jej rozluštit, že je možné Boží stopy najít a nechat se jimi vést, abychom dosáhli opravdového života. Nebyli to tedy dobrodruzi jako novodobí plavci kolem světa, kteří chtěli získat věhlas tím, že přinesou nové poznatky o Zemi; nebyla v nich ani zvědavost vědy, která vysílá rakety do vesmíru, aby vyrvala jeho poslední tajemství. Jejich pohled sahal mnohem dál: Byli to lidé, kteří hledali Boha, a tím sami sebe. Šli ve stopách Abraháma, který se nechal oslovit Bohem a podle jeho vůle se stal poutníkem. Byli to lidé neklidného srdce, kteří se nespokojili s mapou a pouhou učeností, nýbrž hledali skutečnou moudrost, hledali způsob, jak máme žít a být lidmi. To, co je na těchto tajemných mužích zvláštní a co je jim vlastní, můžeme asi nejlépe poznat na protikladu, který se ukázal v Jeruzalémě.

Začněme postavou Heroda: o dítě se zajímá, ale ne proto, aby se mu, jak tvrdí, poklonil, nýbrž aby je odstranil. Je to člověk moci, který v druhém cítí jen konkurenta. I na Boha se dívá jako na konkurenta, dokonce jako na toho nejnebezpečnějšího, který by chtěl omezit člověku jeho životní prostor a vůli a nechce aby byl svým neomezeným pánem.. Proto musí být Bůh odstraněn a lidé degradováni na pouhé figurky, které jsou v jeho, Herodově, moci. Je snadné takového brutálního panovníka odsoudit, ale myslím, že bychom měli uvažovat, zda také v nás není něco z Heroda. Zda také my nevnímáme Boha jako konkurenta, který nám určuje hranice, brání nám dělat si, co chceme, a který nám bere něco z vlastních představ o našem životě? A tak jsme vnitřně nespokojení a neradostní, protože rebelujeme proti podstatě všech věcí. Cestu smíření však můžeme najít jen tehdy, když nejprve zcela opustíme posedlost myšlenkou na konkurenci a když poznáme, že přítomnost všemocné lásky nám nic nevezme, ani nás v ničem neohrozí, ale naopak nám poskytne prostor, ve kterém lze opravdu žít.

Pak jsou tu také obyvatelé Jeruzaléma: neměli bychom je odsuzovat! Byli to lidé jako my – dobří i špatní. Měli tolik starostí a námahy i malých radostí všedního dne, že na víc již neměli čas ani sílu. Také nám se snadno stane, že se utápíme v každodenních starostech a nehledáme ono větší a vyšší, cestu k Bohu.

Nakonec jsou tu vykladači Písma, teologové, specialisté na Písmo svaté, kteří je znají a umějí je vykládat, všechny úryvky dokážou vyložit napoprvé, a tak mohou být hledajícím opravdovou pomocí. Ale, jak říká svatý Augustin: Ukazatele ukazují cestu, ale samy zůstávají stát. Pro tyto teology Písmo nakonec zůstalo jen atlasem jejich zvědavosti, množstvím zvládnutých myšlenek, o kterých diskutovali. Myšlenka, že se o Písmu nemá jen diskutovat a je znát, ale že se má žít, je vůbec nenapadla. Znovu tu zaznívá otázka pro nás: Nejsme také my v pokušení považovat Písmo svaté i víru církve spíše za předmět diskuse než za cestu života? Při rozlišování mezi těmi, kteří věděli, ale podle poznaného nejednali, a těmi, kteří neznali, ale jako hledající našli cestu, bychom měli i my poznat, že Kristus nechtěl církev proto, aby o Božím slově pouze diskutovala, ale proto, aby byla místem, kde se toto slovo žije. Naše srdce by měla být stále připravena nebrat slovo Bible jen jako jeden z předmětů naší zvědavosti vedle mnoha jiných, nýbrž jako pravdu, která nám říká, co je člověk a jak se může stát dobrým; jako pravdu, která je cestou a po které náš život volá a na niž dobře odpovíme jen tehdy, pokud žijeme a jdeme společně.

Můžeme si představit, že tito muži byli mnohokrát vystaveni posměchu. Podle nějakých zpráv se prý v Izraeli narodil božský král světa a ti tři vyrazí na cestu podle konstelace hvězd; to se zdá rozšafným lidem značně absurdní a dětinské. Mudrci byli jistě vystaveni posměchu, museli znovu vytrpět osud Abraháma, který o sobě řekl to, co opakovali první křesťané: ,,Poutníci a cizinci jsme v tomto světě“ – dívají se na nás jako na cizí, kteří sem nepatří. Ale pro mudrce nebylo nejdůležitější, co lidé říkali o jejich chování a jaké bylo veřejné mínění, které se den ode dne mění. Pro ně bylo důležité, co je pravda a z čeho pramení opravdový život, a proto rádi snesli lidský posměch.

A k tomu nás mudrci vyzývají také dnes.. Právě dnes je opět dobrodružstvím žít opravdově víru, nepokládat slovo církve za jednu z řady dávno překonaných teorií, nýbrž odvážit se být křesťanem se všemi nároky, věřit slovu a žít je. I dnes je člověk nahlížen jako exotický živočich a bývá vystaven posměchu; stává se tak určitým způsobem poutníkem a cizincem. Ale právě to je to, co potřebujeme, abychom vyrostli z maloměšťáctví do pravdy, do pravé výše lidského bytí, které nám Bůh odkázal. Dosáhneme toho, že se sami staneme podobným Bohu, protože naším světlem a životem se stanou jeho pravdivé bytí a jeho láska. I dnes musí platit myšlenka, která se vine celým Písmem: Zde nemáme žádné stálé místo, ale hledáme to budoucí. Jsme vděčni za krásnou pozemskou vlast, ale ta se stala krásnou právě tím, že se lidé dívali dál a vybavili ji ukazateli k věčnosti. A zůstane krásnou jen tehdy, budeme-li vždy současně na cestě a budeme-li do našich měst, trhů a vesnic vnášet světlo přicházejícího nebeského Jeruzaléma.

Tím se dostáváme k druhé otázce. Jakou hvězdu mudrci viděli? Po staletí se o ní vedly mnohé astronomické diskuse. Kepler se domníval, že to byla nova nebo supernova, tzn. jedna ze zprvu zcela slabých hvězd, ve kterých mohutná vnitřní exploze náhle způsobila intenzivní vyzařování světla. Jiní tvrdili, že to byla Halleyova kometa, další zase hovořili o konjunkci Jupitera a Saturna. Všechny tyto náměty k diskusi jsou sice zajímavé, ale nepřivádějí nás k podstatě věci. Tito lidé chtěli poznat Boží stopy. Byli přesvědčeni, že nebesa zvěstují Boží slávu, že Boha lze vidět ve stvoření, že ten, kdo stále nehledí jen dalekohledem k obloze, může najít Boha především dalekohledem srdce, které po něm touží a které se mu může přiblížit. Svět není jen produktem náhody a nutnosti, jak chce dnes namluvit mnoho současných teorií. Při zkoumání světa můžeme poznat více: rozum Stvořitele, nekonečnou a nevyčerpatelnou Boží fantazii; lásku, se kterou pro nás tento svět připravil. Ani dnes bychom se neměli nechat zaslepit teoriemi, které všechny mohou dojít jen do určitého bodu a – správně pochopeno – s vírou si vzájemně vůbec nekonkurují. Nesmíme si nechat vzít to, že budeme v kráse světa, v jeho tajemství, velikosti a rozumu vidět věčný rozum, jímž se vždy novým způsobem necháme vést k Bohu, Stvořiteli nebe a země. Jestliže toto budeme činit, pak objevíme, že ten, který stvořil svět, a ten, který se narodil v Betlémě a přebývá mezi námi v eucharistii, je jeden a týž živý Bůh, jenž nás volá a jenž nás chce připravit na věčný život. Tak se toto slovo zásluhou mudrců stalo pravdivým a staletími se stále více naplňuje: od východu, západu, severu a jihu přijdou mnozí a zasednou ke stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem. Neznamená to pouze, že ze všech světových stran přijdou křesťané, povolaní od Boha, ale že ze všech duchovních prvopočátků, z vědy i náboženství vedou ukazatele cesty k Bohu, že každé lidské srdce nese znamení oné hvězdy, která nakonec vede každého do Betléma a ukazuje nám: Zde je ten, na kterého všechno v tichosti čeká.

Ale když nyní tito muži přicházejí do Jeruzaléma, nad tímto velkým městem hvězda pohasíná a už ji není vidět. Co to má znamenat? Jeruzalém jistě nebyl tehdy osvětlen tak jako nyní Řím a světla města by určitě nezakryla hvězdy. Zde jde o něco jiného a hlubšího.

Tito muži samozřejmě předpokládali, že se nový král narodil v domě vladaře; předpokládali, že toho, který je moudrostí a pramenem všeho vědění, nalezenou mezi učenci. Ale teď zjistili, že se tam sice nacházejí informace, ale nikoliv samé novorozeně. Museli poznat, že Bůh je zcela jiný, že nepodléhá moci tohoto světa ani není jednoduše ve vědě či teologii, Bůh je neuchopitelný. Museli poznat, že moc, a také moc vědění, jim k němu naopak často uzavírá přístup. Museli se učit měnit své smýšlení i samé své bytí. Museli odejít do malého města, které bylo kdysi jedním z nejmenších, ale teď už po všechny časy nejmenším nebude: do Betléma. Aby našli krále světa, museli tam jít také k putujícím a nejchudším. Museli poznat, že Boží měřítka jsou zcela jiná, že Bůh se neukazuje v moci tohoto světa, ale zcela jinak: v pokoře své lásky, která může od naší svobody jen žádat, aby ho přijala a my byli proměněni a schopni vnímat Boha. Ani nám se nevede jinak než oněm mužům. Kdybychom museli vymyslet, jakým způsobem by měl Bůh vykoupit svět, pak bychom řekli: Měl by svou velkou mocí potlačit všechno současné a s velkou vědeckou precizností zavést správné světové hospodářství, aby všichni měli všechno, co si přejí. Takové je naše myšlení. Ve skutečnosti by se jednalo o znásilnění a odcizení člověka; tímto způsobem by totiž právě to nejhlubší v něm odumřelo, neboť by nebyla brána v potaz naše svoboda a láska. Proto se musí moc Boha ukázat jinak: v Betlémě, v pokorné bezmocnosti jeho lásky. Tam půjdeme, tam stojí hvězda. Chceme poprosit Pána, aby nás znovu a znovu obnovoval darem nikdy nekončící proměny, abychom se učili vždy nově poznávat tohoto jiného Boha a abychom našli odvahu vyjít ze svých představ a snů a hledat ho v pokoře víry.

Tím se ozřejmuje druhý aspekt dění v Jeruzalémě. Řeč stvoření a náboženská znamení nás vedou velký kus cesty dále. Ale poslední krok neukazují. Na konci své cesty potřebovali mudrci hlas Písma svatého. Teprve ono jim mohlo ukázat završení jejich cesty. Slovo Boží je pravá hvězda, ona velká nova, z níž ze slabosti lidské řeči náhle vyráží nekonečná síla světla božské pravdy a stává se nám ukazatelem cesty. Tuto novu, tuto hvězdu Božího slova následujme. Když s ním budeme žít v církvi Boží, v níž toto Slovo postavilo svůj stan, půjdeme správnou cestou. Pak najdeme onu jasnost, kterou ostatní znamení nemají.

Se slavností Zjevení Páně se v naší zemi pojí jeden zvyk. Na dveře svých obydlí píšeme letopočet a písmena C+M+B, což znamená „Christus mansionem benedicat – ať Kristus požehná tomuto příbytku“. Prosíme ho, aby s námi bydlel, aby chránil tento dům a uzavřel ho všemu zlému, hrozícímu a ničivému. Prosíme ho, aby ho otevřel v duchu pravé lásky, aby ho učinil domem pohostinnosti, ve kterém se budeme mít rádi a společně se staneme poutníky k věčnosti.

Tato písmena jsou ale také zkratkami jmen Kašpar, Melichar, Baltazar, která jsou, jak víme, byť v poněkud jiné podobě, dosvědčena již z první poloviny druhého století. Také dnes naznačují, že se chceme připojit k těmto mudrcům z východu, že chceme v našich příbytcích a s vděčností za příbytek, který máme, být přesto poutníky, kteří jdou za hvězdou. A jestliže se dobře díváme, můžeme říci: Během staletí se mudrci z východu stali sami hvězdami, které nás vedou a které nám ukazují, kde je Kristus. Všichni svatí jsou takovými novami, kdy nejprve z bezvýznamného, sotva patrného člověka explozí světla, Božím slovem, vytryskne zář pravdy Boží a ukazuje nám cestu.

Toto je poslední připomínka dnešního dne: Pán chce, abychom se i my sami stali hvězdami, aby také v nás explodovala tato proměňující víra, kterou se uvolní do nás vložené světlo, abychom našli cestu a stali se jejími ukazateli pro druhé. O to v tento sváteční den prosme Pána. Amen.

Z knihy Vánoční promluvy,
která sestává z devíti homilií z let 1977 – 1994.
Většina z nich zazněla v mnichovské katedrále.
Z těchto promluv vyzařuje radost z Narození Božího Syna a
le také nejsou opomíjeny aktuální problémy současnosti.
(1994)
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství