Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Zjevení Páně /Tři králové/ - Stůl slova - Aleš Opatrný

Zjevení Páně /Tři králové/

Rozbor textu

1. čtení
Iz 60,1-6
Slovně souvisí tento úsek s dnešním svátkem především ve V 6. Věcná souvislost je ale bohatší. Světlo je ve Starém zákoně výrazný Boží atribut. "Světlo Jeruzaléma" je Boží dar pro všechny národy. My v těchto slovech jasně vidíme prorockou zvěst o Kristu, a to právem. Nesmíme ale zapomenout, že toto světlo vzešlo skutečně v Jeruzalémě, tedy v Izraeli jakožto národu. Platí to i přesto, že národ a hlavně jeho předáci Krista nepřijali a odmítli (viz evangelium). K antisemitismu, bohužel hluboce zakořeněném v křesťanství, nejsou žádné solidní důvody. To, že zpravidla jako křesťané necítíme v Izraeli než počátek, je nám ke škodě a neodpovídá to pravdě.


2. čtení
Ef 3,2-3a.5-6
Řeč o právech pohanů na spásu je dnes vcelku neznámé téma, ale v Pavlově době to byla věc svrchované důležitosti. Kromě jasného povědomí o vyvolení Izraele a o zcela jiné situaci pohanů stojí v pozadí našeho textu přesvědčení, že spása je nezasloužený, neuvěřitelně veliký dar.

Vyvolení Izraele je nepominutelnou jistotou v celých lidských dějinách. Přibrání pohanů mezi zachráněné je velkým projevem Boží slitovné lásky. My jsme (právem) zvyklí na myšlenku, že spása je nabídnuta všem. Nicméně Bohem zvolený postup, podle kterého byl nejprve vyvolen Izrael a pohané jsou "přibráni" teprve následně, zůstává skutečností, která z dějin nevymizela a kterou je třeba brát na vědomí.


Evangelium
Mt 2,1-12
Vyprávění je spíš názorným poučením, než "cestovními zážitky svatých mudrců". Když tento předpoklad uznáme (pokud tedy respektujeme literární druh, kterým vyprávění je), musíme se ptát, o čem tento příběh dává poučení. Přihlédneme-li k celku evangelia, pak je zřejmé, že nehovoří o tom, co to bylo za hvězdu, ani o tom, že je třeba dbát na postavení hvězd, ani o tom, že ani ti tři mudrci nezmeškali. Ukazuje v názorném vyprávění začátek toho, co po smrti a vzkříšení a prvých chvílích existence života církve naplno probíhalo: setkání židovství s Mesiášem, jeho reakci a cestu pohanů k víře. Podle Matoušova vyprávění odmítají Mesiáše jak poloodpadlík Herodes, tak i vůdcové národa. Ani jedni ani druzí neberou prakticky na vědomí svrchovanou Boží vládu a i když se proti Bohu přímo nestaví, nepřijímají nic, co by se nevešlo do oblasti jejich vlastních zájmů a představ, a Herodes to nejenže nepřijímá, ale ničí (betlémské děti). Ani znalcům zákona tato znalost nepomáhá, když je jejich srdce zavřeno (toto téma evangelia v příbězích Ježíšova působení vícekrát přinášejí). Naopak pohané nemají nic než svou pohanskou moudrost, v tomto případě hvězdy. Ale nemají také předsudky. Jsou ochotni (tito tři pohané, ne pohané jako celek!) jít i nepohodlnou cestou podle výsledků svého poznání. A tak se spása otevírá pohanům, když ti, pro které byla nejdřív určena, ji odmítají. Boží dar nebude zmařen. V Pavlových misijních cestách se toto téma prakticky dovršuje, tak je jasné, že když synagoga odmítne, hlásá se pohanům a někteří z nich věří.


K úvaze
Aktualizace je zde choulostivá věc. Základní téma výpovědi je třeba respektovat. A skutečnosti také. Prvá dvě čtení hlásají Krista jako světlo světa, jako světlo pohanů. Naše skutečnost ukazuje, že mnozí mají křesťanství za tmu a jakožto po světle po něm jinak netouží. A tak jsme blízko biblické situace. Matoušovo líčení: Ježíš je světlem, které poznávají a respektují jen moudří. Ale skutečně moudří, ne jen moudří podle zdání světa, nebo podle zdání vlastního. Moudrost mimo jiné znamená, že se člověk nechává oslovit Bohem, že si to "nechává líbit" a zařídí se podle toho. Moudrost tak úzce souvisí s pokorou.


Myšlenky k promluvě
Mt 2,1-12
V lidech je odedávna přesvědčení, že se významné věci a významní lidé musí představovat za význačných okolností. Ceremonie královských dvorů, oslavy božstva, přivítání slavných osob apod., to všechno byly, popřípadě dodnes jsou velké a okázalé události. Čím větší pán, tím větší mumraj, sláva, vzruch kolem, tím větší podívaná. A tak nás může někdy i mrzet, že křesťanství za tímhle vším jaksi pokulhává. Neměl by se ale význam Kristův, velikost Boží, závažnost křesťanství ukázat nějak víc a jasněji, tak, aby to nemohl nikdo přehlédnout? Nešlo by to nějak, aby se Bůh zjevil světu srozumitelně, aby bylo všem jasné, o jak velkou událost jde? Nebylo by to nakonec na prospěch lidstvu? Abychom si nevymýšleli, podívejme se na dnešní svátek. Od starokřesťanských dob byly jeho náplní tyto tři události (dnes jsou zachovány v antifoně v breviáři): zjevení se Krista jako krále pohanům z východních zemí /"Třem králům"/, Ježíšův křest v Jordánu a proměnění vody ve víno v Káně ("Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili." - Jan 2,11). Mešní liturgie zachovává vlastně dnes jen jeden prvek - zjevení mágům, mudrcům. Ale v mešních modlitbách se mluví o zjevení se Boží slávy, tedy božství samotného. Mluví se vlastně o nejvýznamnější věci ve vesmíru. A jak se to děje, za jakých okolností? Jistě, jsou tu královské dary, zlato, kadidlo, myrha, ale vše v bezvýznamném Betlémě, v chudém příbytku, u malého dítěte a dvou obyčejných chudých lidí. V Jeruzalémě věděli jen to, co se dozvěděli od mudrců, a v Římě nevěděli nic. Natož kdekoliv jinde. Ale my mluvíme o zjevení se Boží slávy. Ostatně ani křest v Jordánu, natož zázrak v Káně nebyly světodějnými a světoznámými událostmi. Nepřeháníme tedy poněkud? Ne, spíš je ale třeba vidět a pochopit, jak se Bůh zjevuje. Co tím sleduje. Vidíme, že ne veřejné deklarování, natož ohromení veřejnosti. Na Boží slávě se nic nemění, jestli ji poznává najednou pět nebo pět miliónů lidí. Ale člověk jí může zřejmě být zasažen nebo osloven jen jakožto osoba, ne jako dav. Bůh jde (celé Písmo o tom mluví) u všech důležitých věcí od člověka k člověku, od jednoho lidského srdce k druhému. Lidské srdce, lidský život, lidská víra a poslušnost, to jsou zřejmě prostory, do nichž Bůh vstupuje. Betlémská hvězda svítí na obloze, ale vede jen ty, kteří se Bohu otevřeli. Nevíme, kolik těch mudrců bylo a jaké byly jejich osudy dále. Víme ale, že se Bůh stará. Že dal Izraeli Mojžíše, Zákon, proroky, že tisíc let připravoval půdu pro příchod Mesiáše, ale bylo pak na jednotlivých lidech, jestli Mesiáše přijmou. Herodes a znalci Písma v Jeruzalémě a po nich mnozí jiní až podnes neuspěli. Nebylo jim nic platné to, co znali, když jejich rozum i srdce zůstávaly zatvrzelými. A Bůh se stará i o pohany. Dal jim možnost, aby v tom, v čem byli doma, tedy ve zkoumání hvězd, poznali totéž, co mohli poznat vzdělaní Židé z Písma: že jde o Mesiáše, Krále, Božího zachránce. A tito pohané vzali Boží nabídku vážně. Uvedli ji v život a nechali se vést hvězdou, tedy Božím znamením. Našli potom Mesiáše, krále, naplnili svůj úkol, dosáhli cíle. A mnozí a mnozí po nich. Od té doby dává Bůh svá Písma i své "hvězdy" lidem do života. A někteří se zachovají jako Herodes, jiní jako znalci Zákona a někteří jako pohanští mudrcové, kteří užili svého věděni tím nejlepším způsobem: k poznání Božích věcí. A tak Bůh, který se o nás stará, se opravdu postará o toho, kdo má srdce otevřené, kdo je ochoten rozpoznat i ve skromných podmínkách Boží slávu. Podobně se postaral o Jana u Jordánu i o učedníky v Káně. Vzešlo jim poznání Boží slávy v Ježíši - a uvěřili v něho.

Zkušenosti ukazují, že Bůh dává i dnes své hvězdy, které vedou ke Kristu. Dělá před očima jednotlivců nebo skupinek (ale ne davu!) svá znamení jako před učedníky v Káně, takže mohou v Ježíše uvěřit. Prohlašuje ve své církvi podobně jako u Jordánu, že Ježíš je jeho milovaný Syn, plný Ducha, a že je nanejvýš dobré poslouchat ho. Bůh zjevuje svou slávu, ale my musíme být dotčeni sami nebo musíme sami vidět zblízka dnešní mágy, Jany Křtitele nebo učedníky, abychom tuto slávu živě zaregistrovali. Snad nejdůležitějším je ale vědět, že se Bůh stále stará. Že šťastné i nešťastné životní příhody, druzí lidé atd., mohou být hvězdou, znamením, které člověka přivede ke Kristu, k víře. Hvězda je tu ovšem jen na čas, pak se ztratí, byť by zářila sebevíc. Dav od Jordánu se rozejde, svatba skončí, víno se vypije. Ale kdo nalezl Krista, ten už tohle všechno nepotřebuje. Boží sláva v Kristu se ho dotkla, vstoupila do jeho života. Zbývá tedy zaradovat se a s Ježíšem chodit dalším životem. A pokud náhodou my někomu sloužíme jako hvězda, nesmíme sami zapomenout, že tato naše úloha je důležitá, ale jen přechodná. Hvězda mizí, Kristus - byl-li nalezen - zůstává navěky. Bůh se stará. I prostřednictvím nás lidí. Neustále a věrně.