Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

1. Církev

z knihy Duch svatý v dokumentech 2. vatikánského koncilu

Koncil mluví o Duchu svatém na mnoha místech v dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium (dále jen LG). Je zajímavé, že o něm nemluví v pastorální konstituci Gaudium et spes, ačkoliv ta má velmi široké spektrum témat a značný rozsah.

Ačkoliv původcem církve je v LG samozřejmě označen Kristus, počátek viditelné existence církve je spojován s vylitím Ducha svatého.





1.1. Počátek církve

(Církev)... se stala zjevnou vylitím Ducha svatého. (LG 2)

Když se začteme do prvních dvou kapitol Skutků apoštolských, bude nám celá věc zřejmá. Ježíšovi učedníci nemají odcházet z Jeruzaléma, čili nemají vystupovat na veřejnosti, dokud nabudou naplněni silou z výsosti (Sk 1,4-5). Jakmile se to stane, je možností a úkolem těch, kdo v Krista uvěřili, veřejně hlásat a dosvědčovat to, čím žijí (Sk 2,14nn)





1.2. Duch svatý a církev

Když bylo dokončeno dílo, které Otec dal Synovi na zemi vykonat (srov. Jan 17,4), byl v den letnic seslán Duch svatý, aby stále posvěcoval církev a věřící, aby tak měli skrze Krista v jednom Duchu přístup k Otci. (srov. Ef 2,18) (LG 4)

Církev je zde představována jako skutečnost pneumatická. Bez Ducha svatého není její existence myslitelná. Duch svatý je tvůrcem svatosti církve (tedy toho, že přes všechny nedokonalosti nás, lidí, kteří ji tvoříme, je plně Boží) a umožňuje přístup věřícího skrze Krista k Otci. Církev sama a nitro jednotlivých věřících jsou vlastním místem přebývání Ducha na zemi.

Duch přebývá v církvi i v srdci věřících jako v chrámě. (srov. 1 Kor 3,16) (LG 4)

Tím vším se liší Kristova církev podstatně od všech neognostických a esoterických společností. Není spolkem zasvěcenců ani sdružením duchovních virtuosů, ale společenstvím lidí, kteří přijali vrcholný Boží dar, dar Ducha. Ten je dán všem - tím ovšem není řečeno, že je všemi stejně přijímán.

Spojení členů církve čili jednota církve je v podstatě sociologická nutnost. Početná společnost, která nemá dost silné soudržné vazby, není ani akceschopná, ani dlouhodobě životaschopná. Spojení lidí v církvi ovšem nespočívá na smlouvě, domluvě nebo donucení jejich členů. Sjednocujícím momentem je jak povolání křesťanů k podílu na životě Trojice, tak vnitřní život Nejsvětější trojice samé:

Tak se celá církev ukazuje jako "lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého" (LG 4)

Učení koncilu tedy mluví jak o pneumatologickém, tak o trinitárním základu života církve. Obojím se do jisté míry sbližuje s pohledem teologie křesťanského Východu.





1.3. Jednota a různost v církvi

Právě od tohoto trinitárního základu můžeme odvozovat známé učení o různosti a jednotě v církvi, které vyjadřuje obrazem jednoho těla a jeho mnoha údů apoštol Pavel v 13 a 14 kapitole svého prvního listu do Korintu. Osoby v Trojici jsou od sebe různé, mají mezi sebou vztahy, připisujeme jim jednotlivé činnosti a přece tvoří jednotu jednoho jediného Boha a na své činnosti se podílejí určitým způsobem všichni navzájem. Redukce Trojice na jednu božskou osobu by byla nekřesťanská. Podobně by bylo nekřesťanským redukovat bohatství vnitřního rozrůznění v církvi, originalitu obdarování jejich jednotlivých členů, na jakousi jednotnou monotypičnost. Koncil říká:

Jako všechny údy lidského těla, třebaže je jich mnoho, vytvářejí jedno tělo, tak i věřící v Kristu (srov. 1 Kor 12,12). Také při budování Kristova těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi (srov. 1 Kor 12,1-11). Mezi těmito dary vyniká milost udělená apoštolům, jejichž pravomoci podřizuje sám Duch i charizmatiky (srov. 1 Kor 14). Tentýž Duch sjednocuje tělo sám sebou, svou silou i vnitřním spojením údů, a tím vzbuzuje a rozněcuje mezi věřícími lásku. (LG 7)

Tato rozrůzněnost však není nahlížena ani jako homogenita úloh (všichni dělají všechno), ani jako nestrukturovanost významu úloh. Hlavou církve je jednoznačně Kristus. Duch svatý je pak na jedné straně původcem a tvůrcem různosti údů církve, totiž různosti jejich obdarování a úkolů a na druhé straně nejpodstatnějším tvůrcem a principem její jednoty. I podřízení charizmatiků, tedy dary Ducha různě obdarovaných osob apoštolům (a jejich nástupcům), není jen dílem lidského strukturování společnosti, ale dílem Ducha. Protože ten povolává k úloze apoštola (biskupa) a ten člověka také k naplnění této úlohy vybavuje.

Hlavou tohoto těla je Kristus... Abychom se však v něm stále obnovovali (srov. Ef 4,23), dal nám ze svého Ducha, který je jeden a týž v hlavě i v údech, a tak oživuje, sjednocuje a uvádí v pohyb celé tělo, takže jeho působení mohli svatí otcové srovnávat s úlohou, kterou v lidském těle plní princip života, duše. (LG 7)

Dárcem Ducha a tvůrcem života v církvi ovšem není člověk, ať už by šlo o apoštola nebo kohokoliv jiného. Principem života církve je prostě Duch svatý. Bez něho by byla církev jen lépe či hůře organizovaným spolkem lidí s více nebo méně jasným společným cílem. A tento duch je týž, ať je jeho nositelem kdokoliv. Nemají "lepšího" nebo "silnějšího" Ducha svatého ani biskupové, ani řeholnice, ani chudí, ani bohatí. Různost darů, které Duch uděluje, nesmí být zaměňována za různost kvality. Dary jsou různé, Duch je stále a vždy týž - ten, "který z Otce i Syna vychází", jak se modlíme v Krédu při mši.





1.4. Neomylnost církve

Koncil také opakuje staré učení církve, že pomazání Duchem se v zásadě týká každého křesťana a že právě toto pomazání je základem neomylnosti ve víře církve jako celku.

Celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého (srov. 1 Jan 2,20.27), se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když "od biskupů až po poslední věřící laiky " dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů. Tento smysl pro víru probuzený a udržovaný Duchem pravdy, působí, že lid Boží - pod vedením učitelského úřadu církve, který věrně poslouchá - nepřijímá už pouze lidské slovo, nýbrž skutečně slovo Boží (srov. 1 Sol 2,13), neúchylně lne k "víře jednou provždy křesťanům svěřené" (Jud 3), proniká do ní stále hlouběji správným usuzováním a stále plněji ji uplatňuje v životě. (LG 12)

Nejde zde ovšem o žádnou "moc lidu", "právo většiny" nebo "zdravost života báze". Jde vlastně o spojení dvou principů. Do plné pravdy uvádí křesťany, podle zaslíbení Písma, Duch svatý (srov. Jan 16,13), a ten je vylit na všechny. Na druhé straně Petr a jeho nástupci mají "utvrzovat bratry" (srov. Lk 22,32) a údy v těle nemají všechny stejný úkol (srov. Řím 12,4). Takže neomylnost ve víře církve jako celku a nutnost podřazení se těm, kteří mají dar a úkol vést se nevylučují. V každém případě jsou ale slova o jistotě víry církve jako celku, která vychází z pomazání Duchem, velkým a trvalým momentem naděje, který, zdá se, mnoha současným vnitrocírkevním "prorokům zkázy" (Jan XIII.) chybí.





1.5. Dary Ducha (charizmata) v církvi

Po staletí se v církvi tradovalo (ač to nikdy nebylo oficiálním učením katolické církve), že doba charizmat, známých z Nového zákona, je dávno za námi, že to bylo tehdy nutné a dnes to už potřebné není proto se charizmata nevyskytují. Nanejvýš nějakému světci se ještě občas ten nebo onen zvláštní dar "uznal", ale spíš jako výsledek a projev jeho svatosti než jako zdarma daný Boží dar z lásky - než jako charizma. Proto je velmi pozoruhodné, že koncil vlastně zhruba tři roky před začátkem charizmatické obnovy v katolické církvi, tedy několik let před setkáním s charizmaty, ve větší míře nemluví o charizmatech jako o věcech patřících jen do apoštolské doby, ale jako o darech, které se v církvi vyskytují a má s nimi být řádně nakládáno. A toto říká i o takzvaných "zářivých charizmatech", čili o projevech Ducha skutečně mimořádných.

Týž Duch svatý kromě toho Boží lid posvěcuje, vede a zkrášluje ctnostmi nejen prostřednictvím svátostí a služeb, nýbrž nadto své dary "přiděluje každému zvlášť, jak chce" (1 Kor 12,11). Rozdává mezi věřící každého stavu také zvláštní milosti, kterými je činí schopnými a pohotovými přijímat různé práce či úkoly užitečné pro obnovu a další rozvoj církve, a to podle slov: "Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný" (1 Kor 12,7). Tato charizmata se mají přijímat vděčně a radostně - ať už jsou oslnivá či jen prostá a běžná - neboť jsou potřebám církve zvlášť přiměřená a užitečná. Mimořádných darů se však nemáme dožadovat nerozvážně, ani od nich nemáme domýšlivě očekávat ovoce apoštolských prací. Posouzení jejich pravosti a řádného používání náleží církevním představeným. Jim zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré (srov. 1 Sol 5,12.19-21) (LG 12).

Pozoruhodné je také spojení úcty a střízlivosti v postoji k charizmatům. V žádném případě nejsou viděna jako něco nadbytečného či extravagantního, bez čeho se církev dobře obejde. A na druhé straně je hned postavena hráz přehánění a přeceňování všeho mimořádného varováním před nerozvážným dožadováním se jich a před přehnanými očekáváními jejich vlivu. Jinak řečeno: navzdory těm, kdo se jen usmívají či smějí a navzdory těm, kteří nejsou ochotni bez mimořádností vůbec existovat, mluví koncil o darech Ducha - včetně mimořádných - jako o normální součásti života církve, která nemá být ani podceňována, ale přeceňována ale správně ceněna a užívána. Zvláštní odpovědnost zde opět patří těm, kteří jsou nositeli darů Ducha pro vedení a posilování druhých: pastýřům. Jejich úkol posuzovat a rozlišovat je zostřen o biblický požadavek "nezhášet Ducha". Odpovědnost je to tedy veliká.

K podobnému textu o užívání charizmat koncil dospěl ještě v dekretu o apoštolátu laiků (AA 3). K textu se ještě dostaneme.





1.6. Permanentní obnova církve

Jakkoliv zní slova koncilu o církvi a jejím životě vznešeně až ideálně, mluví konstituce o církvi zcela reálně také o potřebě církve obnovovat se. Tato obnova ale nespočívá na nějakém čistě lidském mechanismu, ale na Duchu.

Na své cestě pokušeními a těžkostmi je (Kristova církev) posilována silou Boží milosti, kterou jí Pán přislíbil, aby ze slabosti těla neochabla v dokonalé věrnosti, nýbrž zůstala důstojnou snoubenkou svého Pána, a aby se nepřestala působením Ducha svatého obnovovat, dokud cestou kříže nedojde ke světlu, které nezapadá. (LG 12)

Církev tedy žije v naději, že Duch, který v ní bydlí jako v chrámu, je stálým korektivem, stále působící silou, vedoucí k obnově církve. Z dějin ovšem víme, že tato obnova církve se neděje automaticky, nepozorovaně a jaksi mimo nás. Děje se v konkrétní církvi skrze konkrétní lidi, kteří se působení Ducha vydají a kteří dají k realizaci obnovných procesů své síly - někdy i své životy. Není dost dobře možné popřít, že samotný 2. vatikánský koncil byl jedním z těchto obnovných procesů, vyvolaným Duchem svatým a realizovaným jak skrze předchůdce koncilu - biskupy, kněze, teology a laiky, jako byli Romano Guardini, Henri de Lubac, kardinál Newman, a další a další, mnohdy neznámí, tak skrze papeže Jana XXIII. a koncilní otce samotné. Proto je velmi povážlivé, chce-li dnes někdo koncil zpochybňovat nebo má-li dojem, že v církvi nebyla tehdy pro reformní práce Ducha svatého žádná potřeba a příležitost. Jako u každé obnovné práce v církvi je ovšem jednou věcí vyvolání a "naprogramování" reformy samotné a druhou věcí její uskutečňování. Nejsou -li ti, kdo ji uskutečňují, na úrovni (duchovní i obecně lidské) těch, kdo jí vyvolali, může dojít a dochází k četným těžkostem. Jejich náprava ovšem nespočívá v návratu před reformy, ale v poddání se Duchu, který obnovu církve vyvolává.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úvod
• Všeobecné povolání křesťanů ke svatosti
• 3. Apoštolát laiků
• 4. Vztah k odloučeným bratřím
• 5. Závěr