Filip Neri se narodil dne 21. července roku 1515 ve Florencii v rodině Františka a Lukrecie z Mosciana. O jeho dětství nemáme mnoho zpráv. Jedno z mála dochovaných svědectví je od sestry Elizabety, která popisuje jeho povahu, tak veselou a nezištnou, že mu přezdívali „Pippo buono“ – „dobrák Filip“; avšak obzvláště zbožný tehdy nebyl.
Jako chlapec navštěvoval klášter sv. Marka, kde se seznámil se Savonarolovým duchovním životem, stále živým v letech republikánské politické krize a za obléhání Florencie (1527–1530). V osmnácti letech odešel Filip z města do Kampánie hledat si práci u příbuzného. Do Florencie se pravděpodobně už nikdy nevrátil. Brzy si ale nalezl jiný cíl: Řím. Do papežova města přišel Filip ve svých dvaceti letech, a tam jej také později zastihla smrt.
Filip Neri poznal město za procesu zásadních změn, zejména v církevní a duchovní oblasti. Jsou to léta protireformace, katolické reformy, jejíž chvíle přijde na tridentském koncilu. Co se týká světa kultury, zaniká renesance a rodí se baroko. Ve svém prvním římském období přijal Filip Neri místo učitele v domě florentského obchodníka, na univerzitě La Sapienza navštěvoval přednášky z teologie a filozofie a začal nikdy nekončící pouť po místech prvních křesťanů, zejména katakombách a starověkých bazilikách. V jeho srdci si našla místo duchovní a mystická zkušenost, která uzrála také ve styku s duchovními hnutími oživujícími v té době náboženský život města.
V roce 1548 se svým zpovědníkem Persianem Rosou založil bratrstvo Nejsvětější Trojice poutníků a rekonvalescentů na pomoc chudým poutníkům, zvláště v jubilejních letech 1550 a 1575. V květnu roku 1551 byl vysvěcen na kněze a stal se členem společenství kněží kostela sv. Jeronýma od Křesťanské lásky, uprostřed města. Filip zde započíná významnou pastorační praxi, spočívající v předávání víry a vysvětlování Písma, přičemž se stává duchovním vůdcem nejmajetnějších tříd ve městě. Jde vlastně o zárodek toho, co má přijít v následujících letech při kostele Santa Maria in Valicella (Panna Maria v údolíčku), známém také jako Chiesa Nuova (Nový kostel) pro jeho zásadní obnovu vycházející od Neriho – vybudování tzv. oratoře (oratoria).
Oratoř vyjadřovala pokus o přijetí některých církevních požadavků, zbožnosti a křesťanské lásky vlastní mnoha kajícníkům, kteří se blížili kněžským společenstvím. Prostřednictvím skupinové, ale i osobní výchovy dokázala Oratoř svobodně přijímat prosby lidových vrstev stejně jako měšťanů, lidí církve i hledajících laiků. Filip Neri s oblibou prostě a obyčejně uvažuje o Písmu jako o prostředku pokračování náboženské reformy Římanů. Nabízí řeholní společenství bez jednotných slibů – takové, které spojuje jen pouto lásky a jejímž prostřednictvím může duchovní obnovu vykonat i „těch několik málo světských kněží, kteří žijí v ústraní, nebo řeholníci“. Cílem kongregace oratoriánů je zpřístupnit časté přijímání svátostí a čtení Písma.
Jednou z nejoriginálnějších zásad, patrně nejzvláštnějším rysem a zároveň základem Neriho práce, je laický charakter kongregace: jednota společenství nepředpokládá sliby ani přísahy. Tato volba, kterou Neri houževnatě brání, odlišuje oratoriány ode všech ostatních řeholních řádů, včetně nejnovějších, které vznikly v době tridentského koncilu. Kongregaci tvoří skupina osob různých stavů (laici, kněží, chudí, urození) spojených úzkým přátelstvím. Toto přátelství žije z častých společně trávených chvil, ale beze všech formálních pout.
Hlavní přitažlivou silou je charisma Filipa Neriho, duchovní život Oratoře a způsob praktikování zbožnosti a porozumění, které je provází. Princip laicismu stojí mimo to u původu zvláštního postavení filipínského sdružení v církvi té doby. Je to spolek schopný pojmout papeže, kardinály, biskupy, kněze či prosté věřící, aniž by se museli zapojit do života –odděleného zvláštním způsobem – řeholního řádu, avšak vzájemně na sebe duchovně působí životem a aktivitou jednoho každého. To vysvětluje velký vliv kongregace oratoriánů na svou dobu a její zvláštní přínos církevní reformě.
Filipovi Nerimu a jeho druhům byla svěřena farnost Panny Marie v údolíčku. Cílem bylo umožnit nový rozmach pastorační péče ve středu města, oblasti s velkou hustotou obyvatel. Tento počin byl součástí nového celkového územního uspořádání římských farností, započatého v letech bezprostředně před koncem tridentského koncilu. K posvěcení věřících si Filipova kongregace vybrala jako prostředek Oratoř. S výjimkou sobot a nedělí tam otcové každý den vedli duchovní cvičení. Vykonávají různé činnosti: duchovní četbu, kázání, vyprávění o životě svatých a o církevních Otcích, lekce z církevních dějin, zpěv duchovních chval nebo společnou modlitbu. Každodenní přiblížení se Písmu je pro oratoriány oblíbeným prostředkem k uskutečnění konkrétní reformy církevního života Římanů. Ruku v ruce s častou svatou zpovědí představuje Oratoř pokus přijetím církevních požadavků ((str. 118)) zbožnosti a lásky sjednotit lidové vrstvy a velmi zámožné třídy, lidi církve a ty, které bychom dnes definovali jako „hledající laiky“.
Polem působnosti oratoriánů byl, jak řečeno – Řím; v 16. a 17. století je hlavní město církevního státu kosmopolitní a mezinárodní. Populace se zdvojnásobuje. Počet obyvatel z roku 1527 (rok „plenění“ landsknechtů) 53 897 se na počátku nového století – roku 1600 – zvyšuje na více než sto tisíc. Také počet chudých, kteří v Římě hledají útočiště, nevyhnutelně vzrůstá. Církev buduje rozsáhlou nemocniční síť, aby vyšla vstříc jejich potřebám. Avšak stejnou měrou roste řada dobrovolných iniciativ, což v době protireformace svědčí o obrození křesťanské lásky. Náboženská zdůvodnění pomoci se prohlubují s obnovujícím se smyslem pro solidaritu a milosrdenství vůči chudobným lidem.
Mezi mnoha potřebami si nachází místo pomoc pacientům v hospici, o jehož rozvoj se zasloužila Oratoř. Pro Filipa Neriho a jeho druhy návštěva nemocných a doprovázení k „dobré smrti“ podporuje duchovní vzlet jednotlivce i společenství. Také bratrstvo pro nemocné a rekonvalescenty, které pomáhá poutníkům v jubilejních rocích je dílem Filipa Neriho. Jeho členy jsou prostí věřící, kněží, biskupové a kardinálové. Papež při některých příležitostech sám umývá poutníkům nohy a podává jim pokrmy. A oni poutníci jubilejního roku objevují po dlouhé cestě nejen nádheru římských památek, ale i živou lásku křesťanského společenství.
Když Filip Neri dne 26. května roku 1595 zemřel, mnoho Římanů jej považovalo za svatého ještě před svatořečením v roce 1622 a jeho kult se rychle šířil městem, takže může být nazýván „římským svatým“.
Marco Impagliazzo
kniha: Svatí na každý den - II. svazek
autor:
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101402-
