Právě jim bylo věnováno zářijové mezioborové symposium pořádané Cyrilometodějskou teologickou fakultou v Olomouci. Přednesené příspěvky nyní přinášejí Studia theologica.
Religionistický pohled reprezentuje článek o nezvyklé popularitě exorcismu v koptské církvi od Jaroslava France a také prezentace východisek a postupů islámských exorcistů od Luboše Kropáčka. Její součástí je i případová studie o „neortodoxním“ obřadu zár, ve kterém do islámu pronikají vlivy ze starých afrických tradic.
Za biblisty podal Jaroslav Brož ve svém příspěvku přehled, jak se exorcismy objevují v bibli, zatímco Dominik Opatrný hledal odpověď na otázku, proč se evangelista Jan tomuto tématu vyhnul.
Poslední tři příspěvky pak patří do systematické teologie. Eduard Krumpolc zpracovává téma z pohledu fundamentální teologie, Jiří Vogel si všímá teologických postojů Církve československé Husitské a Ctirad Václav Pospíšil zasazuje celou diskusi do systematického celku. Ukazuje například, proč je ďábel „osobou bez tváře“, nebo jak hodnotit příznaky možné posedlosti.
Exorcismy nicméně nejsou jedinou náplní celého sešitu. Z dalších příspěvků je možné na prvním místě uvést články biblické: Veronika Černušková vysvětluje čtvrté blahoslavenství podle výkladu Klementa z Alexandrie. Totéž dělá Jana Plátová se známým výrokem o velbloudu a uchu jehly, ale připojuje i interpretaci Origenovu. Petr Mareček zase analyzuje Lukášovu zprávu o povolání Petra za učedníka.
Další autoři přináší dvojici sond do dějin česko-italských vztahů. Jitka Jonová mapuje komplikovanou historii vzniku a provozu společné koleje pro české a moravské bohoslovce v Římě, tzv. Nepomucena. Marek Šmíd naproti tomu sleduje vývoj postojů českých katolíků k Benitu Mussolinimu.
Vydání doplňují ještě články o absolutně uvažované přirozenosti v dějinách křesťanské filosofie a komentovaná bibliografie české mariologie pokrývající období 1900-1910.
Recenze: Kateřina Bauer, Znovuobjevení symbolu u Luise-Marie Chauveta (Pavel Kopeček); Václav Umlauf: Synopse dějinnosti a koncept historie: Hermeneutické eseje o filosofii dějin (Pavel Ambros); Karel Sládek a kol.: Křesťanství a islám v liberálním státu: Výzvy tradice a současnosti (Martin Klapetek); Denisa Červenková: Jak se křesťanství stalo náboženstvím: Percepce pojmu religio v Tertuliánově Apologetiku (Martin Klapetek).
Obsah Studia theologica 50:
Petr Mareček: Šimon Petr v Lk 5,1–11
Veronika Černušková: Blahoslavená touha: Čtvrté Ježíšovo Blahoslavenství (Mt 5,6) v díle Klementa z Alexandrie
Jana Plátová: Výklad Mk 10,17–31 (Mt 19,16–30 a Lk 18,18–30) u Klementa z Alexandrie a Origena
Jitka Jonová: Studium olomouckých kleriků v Římě na papežské koleji Nepomucenum v první polovině 20. století
Štěpán M. Filip: Česká mariologická (a mariánská) bibliografie 1900–1910
David Svoboda: Absolutně uvažovaná přirozenost: Petr Fonseca a jeho významní středověcí předchůdci
Marek Šmíd: Osobnost Benita Mussoliniho a obraz italského fašismu v českém katolickém prostředí v kontextu první republiky
Hledání mezioborového přístupu k problematice exorcismu
Luboš Kropáček: Exorcismus v islámu
Jaroslav Franc: Tradice exorcismu v Koptské pravoslavné církvi: Poznámky k současné praxi
Jaroslav Brož: Exorcismy v bibli: Dějinný a teologický přehled
Dominik Opatrný: Posedlý, nebo poslaný? Posedlost a exorcismy ve čtvrtém evangeliu
Eduard Krumpolc: Zlí duchové, posedlost a exorcismy z hlediska fundamentální teologie
Ctirad Václav Pospíšil: Systematickoteologické přístupy k problematice ďábla a jeho mimořádného působení
Jiří Vogel: Otázka „nečistých duchů“ v teologii CČSH a zdroje její inspirace
http://www.studiatheologica.eu/
Ukázka z textu:
Zapomněl evangelista Jan na Ježíšovy exorcismy?
Dominik Opatrný
Jak známo, Janovo evangelium popisuje Ježíšovy zázraky a jeho působení ve světě pomocí jiných termínů než synoptikové. Zatímco Matouš, Marek a Lukáš chápou zázraky jako mocné činy, kterými se projevuje přicházející Boží království, Jan je nazývá znameními (sémeia). Smyslem těchto znamení je ukázat, kdo je Ježíš a v čem spočívá jeho poslání. Proto také Ježíš všechna znamení nejprve vysvětluje. Když proměnil vodu ve víno, máme pochopit, že je slíbeným mesiášem, s nímž začíná eschatologická hostina (kap. 2). Chůze po vodě jej zase ukazuje jako nového Mojžíše (kap. 6), uzdravení slepého od narození jako světlo slepých (kap. 9), vzkříšení Lazara jako vzkříšení a život (kap. 11). Naproti tomu exorcismus ze své podstaty není znamením, je dílčím projevem. Bylo by sice možné pochopit ho jako závdavek toho, co přijde, ale sám o sobě nedává vypravěči možnost představit Ježíše jako naplnění starozákonních očekávání. Už proto ne, že v hebrejské bibli žádné exorcismy nenajdeme. Jenže Jan chce zaměřit naši pozornost ne na jednotlivosti v Ježíšově životě, ale na celkový smysl jeho působení, na jeho definitivní vítězství nad zlem ve světě.
S touto změnou souvisí i rozdílný zájem o koncept „Božího království“. Pro synoptiky je to klíčový obrat, vyjadřující nové uspořádání, které s Ježíšem přichází do našeho světa. Na rozdíl od nich Jan o Božím království téměř nemluví. Místo toho nám ukazuje Ježíše jako Boží Slovo, které bylo posláno do světa, ale svět je nepřijal (Jan 1,9–11). Pro takovou nepochopitelnou zatvrzelost má čtvrté evangelium jen jedno vysvětlení, a to že ve světě vládne ďábel. Jan tak vidí boj dobra se zlem mnohem vyostřeněji, než jak jej vnímala většinová společnost, a to včetně synoptiků, podle nichž zlí duchové člověka jednak pokoušejí, jednak mu tu a tam působí nemoc nebo nějaké jiné trápení.
Oproti tomuto pohledu podle Jana stojí za vším světovým zlem jen jediná osoba, a ta také všechno zlo ve světě řídí. Tuto osobu evangelista nazývá „vládcem tohoto světa“. Svět, tedy lidstvo, svého vládce ochotně poslouchá, a tím plní roli jinde připisovanou démonům. Proto také Jan ve svém spise potlačil veškerou démonologii, která by jen odváděla čtenářovu pozornost od Ježíšových odpůrců jakožto ďáblových hlavních přisluhovačů ve světě.
Když do tohoto světa přišlo Slovo, pravý vládce, skrze nějž byl svět stvořen, zvedla se proti němu nevyhnutelně vlna odporu. Lidé, kteří Ježíše nepřijali, s ním vedou vytrvalé spory o nejrůznějších otázkách, ale za všemi prosvítá základní dilema: která strana je z Boha a která z ďábla. Nejostřeji se tento konflikt projevuje právě při obvinění z posedlosti, které je pro Jana tak důležité, že je připomíná na rozdíl od synoptiků hned na třech místech (Jan 7,20; 8,48–53 a 10,20). Ježíš tyto názory evidentně nevnímá tak, jak snad byly ze začátku míněny, totiž že ho nějaký zlý duch souží paranoiou. Pro něj znamenají zpochybnění jeho vztahu s Bohem. Tomu odpovídá i následná reakce, při níž osočuje své protivníky, že jsou děti satanovy (Jan 8,44). Kdo ho odmítá, zůstává totiž v moci vládce tohoto světa. Proč ale Jan nechává svého Ježíše takto nesmiřitelně spor vyostřit? Patrně se zde projevují hádky o Ježíšovu identitu, které probíhaly mezi křesťany a pravověrnými Židy na konci prvního století našeho letopočtu.
Nicméně přestože má zlo ve světě tak silnou pozici, že dokáže poštvat celé stvoření proti jeho pravému vládci, může být poraženo v jediném okamžiku, a sice pokud bude poražen ten, který je titulován jako vládce tohoto světa. K tomu podle evangelisty dojde při Ježíšově smrti a vzkříšení o Velikonocích (srov. Jan 12,31). Sám Ježíš tuto událost popisuje jako „hodinu“, ve které je vládce tohoto světa ze světa vyhnán. Je to jediný exorcismus, který Janovi stojí za zmínku, exorcismus celého světa. Všechno ostatní jsou jen podružné epizody.
Dominik Opatrný, „Posedlý, nebo poslaný? Posedlost a exorcismy ve čtvrtém evangeliu,“ Studia theologica 14, č. 4 [50] (2012):185–193.
