Instrukce, kterou v roce 2000 vydal tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry, rozlišuje modlitby za uzdravení, které jsou rituální a jsou součástí liturgických knih, od pastoračních nebo spontánních modliteb. Stejné kritérium se nyní používá pro připuštění možnosti žehnání neregulérních párů.
Deklarace Fiducia supplicans, kterou zveřejnilo Dikasterium pro nauku víry v prosinci loňského roku, jak je známo a jak mnozí správně upozorňovali, nemění tradiční nauku o manželství, která předpokládá manželské požehnání pouze pro muže a ženu, kteří uzavírají manželství. To, co dokument, který připouští možnost jednoduchého spontánního požehnání i pro neregulérní páry nebo páry stejného pohlaví, aniž by to znamenalo požehnání jejich svazku nebo schválení jejich způsobu života, prohlubuje, je naopak samotná povaha požehnání. Fiducia supplicans totiž rozlišuje mezi liturgickým či rituálním a spontánním či pastoračním požehnáním. Pokud jde o první z nich, liturgické požehnání, existují dva způsoby jeho chápání. Jeden je širší, který za "liturgickou" považuje každou modlitbu pronesenou ordinovaným služebníkem, i když je pronesena bez rituální formy a bez dodržování oficiálního textu. A pak je tu užší smysl, podle něhož je modlitba nebo vzývání nad lidmi "liturgické" pouze tehdy, když je vykonáno "rituálně", přesněji řečeno když je založeno na textu schváleném církevní autoritou.
Někteří z kritiků, kteří zpochybnili nedávné prohlášení, ve skutečnosti považují za přípustný pouze širší význam, a proto nepovažují za přípustné rozlišení mezi "rituálními" či "liturgickými" modlitbami a požehnáními "pastoračními" či "spontánními" modlitbami nebo požehnáními. Jsou například tací, kteří namítají, že liturgie má také pastorační význam. V tomto ohledu však stojí za povšimnutí, že Fiducia supplicans, dává slovu "pastorační" zvláštní smysl: to znamená smysl péče zaměřené zvláště na doprovázení těch, kterým je požehnání udělováno; v obraze "dobrého pastýře", který nepřestává, dokud nenajde každého z těch, kteří zabloudili. Jiní tvrdí, že všechny modlitby jsou "liturgické", a proto by všechny podléhaly tomu, co vyžaduje církevní liturgie. Na tuto námitku odpověděl sám papež František ve svém projevu k účastníkům plenárního shromáždění Dikasteria pro nauku víry 26. ledna 2024, když zdůraznil existenci pastoračních či spontánních požehnání, která "mimo jakýkoli liturgický kontext a formu", jak vysvětlil, "nevyžadují morální dokonalost, aby mohla být přijata". Papežova slova tak potvrzují orientaci chápat požehnání jako liturgická v užším slova smyslu.
Důležitý precedens, pokud jde o rozlišování mezi tím, co je liturgické a co není, lze nalézt v instrukci z roku 2000, kterou vydala tehdejší Kongregace pro nauku víry, podepsal kardinál Joseph Ratzinger a schválil Jan Pavel II.
Předmětem této instrukce jsou modlitby za uzdravení od Boha. V bodě číslo dvě první části dokumentu se připomíná, že "v De benedictionibus Rituale Romanum se nachází Ordo benedictionis infirmorum, v němž je několik eulogických textů s prosbou o uzdravení". V závěrečné části instrukce, věnované disciplinárním ustanovením, se pak nachází článek (2), který uvádí: "Modlitby za uzdravení se kvalifikují jako liturgické, pokud jsou zařazeny do liturgických knih schválených kompetentní církevní autoritou; jinak jsou neliturgické". Tím je řečeno, že existují liturgické či rituální modlitby za uzdravení a jiné, které takové nejsou, ale jsou legitimně dovoleny. Následující článek připomíná, že ty, které jsou "liturgické, se slaví podle předepsaného obřadu a s posvátnými rouchy uvedenými v Ordo benedictionis infirmorum Rituale Romanum". Tyto citace z textu podepsaného Ratzingerem a schváleného papežem Wojtylou ukazují, že význam pojmu "liturgické", který se ve Fiducia supplicans používá pro vymezení rituálního požehnání, odlišného od pastoračního, představuje jistě vývoj, který je však v souladu s magisteriem posledních desetiletí.
Mezi požehnáními existují i další rozdíly: některá představují posvěcení nebo zpečetění svátosti, kterou slaví snoubenci (v případě svatebního požehnání); jiná představují invokační modlitby, které se zdola vznášejí k Bohu; další (případ exorcismu) mají odvrátit zlo. Fiducia supplicans opakovaně vysvětluje, že udělení pastoračního či spontánního požehnání - bez jakéhokoli svatebního prvku - "neregulérnímu" páru, který se obrátí na kněze nebo jáhna, v žádném případě neznamená a nemůže představovat formu schválení svazku mezi těmito dvěma osobami. Dokument uvádí, že toto požehnání nelze považovat za "morální legitimizaci svazku, který sám sebe pokládá za manželství", ani mravní oprávnění "mimomanželských sexuálních úkonů". Význam tohoto požehnání naopak spočívá ve vzývání Boha, aby umožnil růst setbě dobra směrem, který sám zamýšlí.
