Technologický vývoj jde stále dopředu a moderní komunikační platformy vstoupily všem do života. Jaký vliv mají sociální sítě na život každého z nás a celých společenství? Na to reaguje nový vatikánský dokument, pastorální reflexe „Na cestě k plné přítomnosti“. Komentář P. Josefa Ptáčka

Jde o odborný, ale přesto přístupný dokument, který nabízí řadu podnětů. Na začátku připomíná období covidu, kdy jsme byli nuceni scházet se ve virtuálním prostoru. Papež František nemohl mluvit k zástupům poutníků na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu, ale přesto byl s nimi propojen prostřednictvím televize a online přenosů. Dokument nás vybízí, abychom kreativně promýšleli možnosti digitálního světa a využívali ho k budování kultury sounáležitosti. Připomíná podobenství o milosrdném Samaritánovi a klade novou otázku: „Kdo je můj bližní na sociálních sítích?“ Povzbuzuje nás, abychom v tomto mnohdy toxickém prostředí byli těmi, kteří přinášejí uzdravení a novou naději.

Digitální technologie mohou zvýšit naši efektivitu, urychlit ekonomiku, vyřešit dříve neřešitelné problémy. Máme přístup k mnoha informacím a způsoby našeho propojení překračují fyzické hranice. Dokonce se vyvíjejí nástroje, které mají za člověka rozhodovat a přebírat za něj odpovědnost. Stírají se hranice mezi světem „online“ a „offline“ – byť pro každého různým tempem i způsobem. I to je třeba mít na mysli a vnímat odlišné tempo dopadů digitalizace na různé skupiny lidí.

 

V zajetí algoritmů

Jsme svědky vznešených proklamací majitelů různých digitálních platforem, které však často zůstávají nenaplněné. Místo aby sociální sítě přiváděly lidi blíž k sobě, prohlubují různé formy rozdělení. Vlastníky těchto firem více zajímá jejich zisk než inzerovaná transparentnost, důvěryhodnost a odbornost. Jednotlivci pro ně představují nejen uživatele a konzumenty nabízených služeb, ale i komoditu k prodeji. Jakožto konzumenti jsou předmětem reklamního úsilí a vysoké míry personalizace, která je uzavírá do sociálních „bublin“, zatímco jejich data jsou předmětem obchodu. Vládne zde logika, že „pokud neplatíte za produkt, pak jste vy produktem“. Jinými slovy, užívání sociálních sítí není ve skutečnosti zdarma – platíme za to svým časem, pozorností a osobními daty.

Současně jsme zahlcováni obsahem, který nám předkládají různé algoritmy. Tento obsah málokdy bývá výsledkem našeho rozhodnutí či potřeby. Chce pouze co nejvíce zaujmout naši pozornost a odvést ji od skutečného setkání s druhým člověkem. Je třeba bdělosti, abychom pod vlivem těchto technologií a algoritmů nakonec nepřehlédli reálné potřeby našich bližních a stali se jim dobrým Samaritánem.

 

Touha po setkání i umění se odpojit

Jak se můžeme bránit rozdělení a podporovat kulturu dialogu a respektu na digitálních platformách? Východiskem je naše aktivní a cílevědomá touha po smysluplném a trvalém setkání s druhým člověkem. Takové setkání může probíhat i online, pokud není jen výsledkem jakéhosi neznámého algoritmu, ale směřuje opravdu k člověku, k přátelství a komunitě. Pak může oživit i náš vztah s Bohem. Jsme povzbuzováni, abychom se učili vidět hodnotu a důstojnost těch, od nichž nás dělí různost názorů a postojů. Digitální platformy dávají hlas i těm, kdo jsou na okraji společnosti, a nás vybízejí k naslouchání a pochopení. Soucítění podle vzoru dobrého Samaritána znamená, že vnímáme druhého člověka jako část sebe samého.

Při práci na těchto platformách máme často tendenci přeskakovat z tématu na téma, klouzat pouze po povrchu, neustále „skrolovat“ a opomenout přitom podstatu problému. Je důležité nenechat se zahltit množstvím informací, pěstovat umění přemýšlet do hloubky a se znalostí smyslu. Proces známý z marketingu, nazývaný AIDA – Attention (pozornost), Interest (zájem), Desire (přání), Action (akce) – je podobný procesu, přes který vstoupilo pokušení do lidského srdce, aby odvedlo člověka od jediného životodárného Božího slova. Starý had nám každý den předkládá nové ovoce. Za těchto okolností je ticho tou vzácnou komoditou, skrze niž můžeme obnovit naše soustředění, naslouchat a rozlišovat. Umění odpojit se od elektronických zařízení, abychom vstoupili do intenzivnějšího kontaktu s Bohem a s druhými lidmi, je čím dál potřebnější.

Naslouchání Božímu slovu a vnitřní dialog s Bohem nás může formovat k tomu, abychom se posunuli od rychlých reakcí a impulzivních komentářů k otvírání skutečného dialogu, vzbuzování otázek, vyjádření soucitu a přiznání důstojnosti těm, s nimiž se v digitálním prostředí setkáváme. Naše setkání se slovem živého Boha – třeba i online – posunuje náš přístup od konzumování pouhé informace k setkání s druhým člověkem. Pokud budeme žít ve vědomí, že jsme propojeni s druhými lidmi „za obrazovkou“, cvičení v naslouchání se rozšíří v budování vztahu. Být bližním zde znamená vnímat příběhy druhých lidí, zvláště trpících – např. hladových, chudých, migrantů, postižených válkou, katastrofami, samotou. Digitální média dovolují lidem překonávat hranice vzdálenosti a kultur.

 

Překonávat rozdělení

Přítomnost na sociálních sítích však vyžaduje rozlišování. Můžeme se setkat s profily, které samy sebe nazývají křesťanské, protože zveřejňují náboženský obsah, ale jejich komunikace je nepřátelská, plná násilí, degradující pravý význam slov a poselství evangelia. Naším úkolem je však překonávat rozdělení.

Velkým tématem je reflexe nad tím, jak vhodně využívat možností digitálního prostředí v našich komunitách tak, aby pomáhalo našemu svátostnému životu a doplňovalo jej. V souvislosti s online přenosem mší sv. je třeba znovu promýšlet, co přesně znamená účast na eucharistii. Zkušenost pandemie nám ukázala, jak málo pozornosti jsme věnovali „domácí církvi“. V tomto ohledu je třeba znovu objevit vztah mezi liturgií slavenou v našich kostelích a způsoby oslavy Pána v našich domovech. Eucharistické tajemství do nás vstupuje skrze probuzené smysly a je živeno interakcí a emocemi, touhou po kráse, smyslu a harmonii. Eucharistie však není něco, co můžeme pouze „sledovat“. Přes obrazovku pokrm sdílet nelze.

Mějme na paměti, že opravdová komunikace není pouze „strategie“. Skutečné „communio“ znamená dávat všechno, dávat sám sebe. Cokoli sdílíme, komentujeme či lajkujeme, máme dělat jako ti, kteří jsou vyučeni Ježíšem Kristem – ne pouze co do obsahu, ale i způsobu a formy. Naše slova mají být důvěryhodná, nezraňující, vyjadřující naši ochotu pomoci, jasná, bez zbytečného trávení času nesmyslnými diskusemi. V tom nám pomůže umění vnitřní modlitby.

 

Pasti zbytečných konfliktů

Nekomunikujeme pouze sami za sebe, ale jsme součástí křesťanské komunity. To někdy vyžaduje dát stranou své osobní zájmy, podle slov Jana Křtitele: „On musí růst, já však se menšit.“ Čím větší pozornost máme na digitálních platformách, tím větší máme v tomto smyslu i odpovědnost. Vyhýbejme se pastem zbytečných konfliktů, které mají pouze vzbudit emocionální reakce. My „neprodáváme produkt“, neděláme reklamu, ale komunikujeme život, který nám daroval Kristus. Je třeba být naladěn na přítomnost Ducha Svatého, který nám připomíná, že kříž všechno převrací. V okamžiku největšího projevu Boží slávy, při ukřižování, nebyly žádné „lajky“, skoro žádní „followeři“. Největší „influencerka“ byla Panna Maria, jež nám svým darem pokory umožnila setkání s Kristem, s tím, který sám o sobě říká: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci.“ Následujme tedy logiku evangelia a učme se pokládat ty otázky, které vzbudí zájem, a ostatní nechme na skryté Boží práci.

„Nechť je nám inspirací obraz milosrdného Samaritána, který ošetřoval rány zraněného tím, že je polil olejem a vínem. Nechť je naše komunikace balzámem, který uleví od bolesti, a znamenitým vínem, které potěší srdce. Kéž světlo, které přinášíme druhým, není výsledkem kosmetiky nebo zvláštních efektů, ale spíše toho, že jsme milující a milosrdní bližní vůči zraněným a ponechaným na kraji silnice.“ (z Poselství papeže Františka při příležitosti 48. výročí Světového dne komunikace 24. ledna 2014)