P. Tomáš Beránek: obklopen příslušníky STB žehnal městu Vodňany

Aktivní a oblíbený kněz P. Tomáš Beránek zasadil na Vodňansku hluboké kořeny víry. Po únoru 1948 se navíc neohroženě stavěl i za zachování demokracie. Za to byl komunistickým režimem odsouzen k 11 letům za velezradu. Po vynesení rozsudku začal v soudní síni zpívat Te Deum. Zemřel 3. prosince 1954 ve vězeňské nemocnici v Brně.

Moderní kněz otevřený ekumenismu – již v době před koncilem

Novokněz P. Tomáš Beránek nastoupil k 1. lednu 1920 jako kaplan v Táboře, kde působil až do roku 1930. Od počátku se angažoval ve veřejném životě, když se stal členem Československé strany lidové a místní jednoty Orla. Jako kněz proslul skromností, mj. spával na faře v pokoji bez topení, kde v umyvadle zamrzala voda, a současně svou otevřeností – stýkal se i s příslušníky jiných církví a vyznání. Mezi lidmi byl velmi oblíbený, jak to plně potvrzují svědectví pamětníků:

„Byl čistý člověk a příkladný kněz. Velice přirozený kněz. Měl moderní názory. Určitě by se mu líbilo, kdyby byl při mši otočený k lidem. Měl nádherný vztah k dětem. Měl rád upřímnou opravdovou víru, neměl rád bigotnost. Byl to člověk už tenkrát ekumenický – chodíval s československým farářem pěšky z Číčenic ze školy do Vodňan, i po městě s ním po náměstí, a přirozeně si povídali. Setkával se u mého otce u nás s p. Reinišem – katolický kněz s židem – a bavili se. Byl přímý, upřímný a hodný člověk.“

Ve Vodňanech činný duchovně i společensky

Po deseti letech kaplanské služby v Táboře byl v roce 1930 jmenován administrátorem ve Strmilově. Ale krátce nato k 1. prosinci 1930 byl poslán do Vodňan. V lednu 1939 se pak stal sekretářem vodňanského vikariátu a následně byl jmenován vikářem.

Za nacistické okupace pomáhal duchovně i materiálně všem potřebným, přitom vystupoval a jednal jako vlastenec. Postavil se mj. proti odstraňování křížů ze škol, odebrání zvonů nacisty z vodňanského chrámu a pro své vlastenecké postoje v kázáních byl vyšetřován gestapem.

V roce 1945 se stal členem Revolučního národního výboru za ČSL, následně i prvním náměstkem předsedy Místního národního výboru ve Vodňanech a podílel se na poválečné obnově města. V roce 1947 se stal přísedícím (asesorem) českobudějovické biskupské konzistoře a v listopadu 1947 ho papež Pius XII. Jmenoval čestným tajným papežským komořím s titulem monsignore (mons.).

"Místnímu národnímu výboru vyprošuji Božího požehnání"

Krátce po převzetí moci komunisty v únoru 1948 byl z podnětu místního akčního výboru zbaven své funkce v národním výboru. Děkan Beránek v dopise z 16. dubna 1948 reagoval zcela klidně a s nadhledem:

„Místnímu národnímu výboru ve Vodňanech. Včera bylo mi sděleno, že Okresní národní výbor v Písku na návrh místního akčního výboru odvolal mne ze členství v místním národním výboru. Nebudu podávati žádného odvolání. Místní akční výbor svým návrhem mimoděk vyhověl přání mého biskupa, abychom my kněží za dnešního nedostatku kněžstva vzdali se svých politických funkcí. Budiž mu za to, prosím, tlumočen můj vřelý dík! Odcházím podruhé ze správy obce mimořádným způsobem. Tentokráte jako poslední člen revolučního národního výboru ze dne 5. května 1945. Odcházím s klidným svědomím a doufám, že i moji spoluobčané spravedlivě posoudí moji činnost ve správě obce. Budu na ni rád vzpomínat. Místnímu pak národnímu výboru vyprošuji Božího požehnání do další práce pro blaho obce.“

Obklopen příslušníky STB žehnal městu Vodňany

Patřil k nejbližším spolupracovníkům biskupa Josefa Hloucha, od něhož často tajně přivážel církevní tiskoviny, hodnocené jako „protistátní“, a byl tak jasným adeptem na zatčení. V roce 1949 kriticky vystoupil proti prorežimní „Katolické akci“, navzdory zákazu státních orgánů přečetl ve vodňanském kostele oba pastýřské listy biskupů a koncipoval protestní rezoluci kněžstva z vodňanského vikariátu proti novým proticírkevním zákonům. Hrozby zatčení si byl samozřejmě vědom, proto důležité porady kněží vodňanského vikariátu konal mimo faru, důležité materiály – pastýřské listy či rezoluce nechal tajně rozvážet prostřednictvím laiků.

Ráno 8. února 1950 ho Státní bezpečnost na vodňanské faře zatkla. Dle svědectví pamětníků požádal děkan Beránek příslušníky StB, aby mu za městem zastavili, což mu překvapivě umožnili. Vystoupil s nimi z vozu, otočil se směrem k Vodňanům, krátce se pomodlil a městu naposledy požehnal.

Odsouzen k 11 letům za velezradu

Po krátké vazbě v Písku byl mons. Beránek ve vazební věznici v Praze tvrdě vyšetřován, a to s použitím násilných metod, včetně bití a týrání. Po skončení výslechů na něho Velitelství Státní bezpečnosti v Praze podalo 8. prosince 1950 trestní oznámení a 22. prosince Státní prokuratura proti němu vznesla žalobu. Byl obviněn z protistátní činnosti, jež měla spočívat v rozšiřování štvavých protistátních tiskovin, mj. pastýřských listů a exkomunikačního dekretu týkajícího se katolíků- -komunistů, organizování podpisové akce proti  zákonu o hospodářském zabezpečení církví, ve zneužití peněz z kostelních sbírek a v kontaktech s osobami, které převáděly ohrožené zatčením přes hranice.

Po roční vazbě byl zařazen do devítičlenné skupiny, nazvané „Pácha a spol.“, s kterou proběhl 30. a 31. ledna 1951 vykonstruovaný monstrproces u Státního soudu v Praze. Mezi obžalovanými, označenými za „přisluhovače vysoké církevní hierarchie a rozvratníky“, bylo pět biskupských sekretářů z českých a moravských diecézí, další tři biskupům oddaní kněží a jeden laik.

Mons. Beránek byl pro trestný čin velezrady odsouzen k 11 rokům odnětí svobody, k peněžitému trestu 10 000 Kčs, konfiskaci celého majetku a ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 10 let. Ve  většině novin se o procesu „Pácha a spol.“ objevily podrobné zprávy, v nichž byla obšírně vylíčena také „protistátní“ činnost vodňanského děkana. V Lidové demokracii vyšel 4. února článek „Spravedlivé tresty skupině rozvratníků“:

„Tomáš Beránek, děkan a tajný papežský komoří z Vodňan, organizoval od února 1948 až do svého zatčení rozsáhlé protistátní letákové akce ve vodňanském vikariátě. Svolával kněze svého vikariátu k tajným poradám, na kterých jim dával instrukce a nutil je k rozvratné činnosti proti státu. Měl smluvenou šifrovanou zprávu, aby je mohl uvědomovat i poštou. K financování svých protistátních akcí zneužil kostelní sbírky, která vynesla 127 000 Kčs. Tyto peníze a ještě dalších 50 000 Kčs, jež patřily kostelu, uložil pod různými krycími jmény ve vodňanské spořitelně. V září 1948 obdržel moták od kněze, který byl zatčen pro ilegální převádění lidí za hranice. Na základě zpráv, obsažených v tomto motáku, varoval různé osoby před zatčením a tím jim umožnil uprchnout.“

Po vynesení rozsudku začal v soudní síni zpívat Te Deum

Jeho sestra Anna Beránková dosvědčila, že po roční vazbě a mučení při výsleších byl během soudního přelíčení velmi vyhublý a měl rukávy vycpané hadry, z nichž prosakovala krev. Když jí dovolili, aby se s ním krátce setkala, ptala se ho:

„Tomášku, co to máš?“ A on nato: „Ale Andulko, to mám nějaké boláky…“ Podle svědectví dalších pamětníků jeho sestra často vzpomínala, co se událo na konci přelíčení: „Když proces skončil a přečetli rozsudek, tak pan vikář začal v soudní síni zpívat Te Deum Laudamus (Tebe, Bože, chválíme). A ostatní souzení kněží se k němu přidali. Pochopitelně, že je to nenechali dozpívat, ale ti soudci v té chvíli strnuli.“

3. prosince 1954 zemřel ve vězeňské nemocnici v Brně

Po rozsudku zůstal mons. Tomáš Beránek nejprve v Praze na Pankráci a 31. května 1951 nastoupil trest ve věznici v Plzni na Borech, od 20. května 1952 byl pak vězněn na Mírově. Trýznění a špatné podmínky ve věznicích podlomily jeho zdraví. Počátkem listopadu 1954 byl s velmi vážným onemocněním převezen do věznice č. 1 v Brně, kde ve vězeňské nemocnici na následky zánětu ledvin (podle úmrtního listu na rakovinu močového měchýře) 3. prosince 1954  zemřel.

Převoz jeho ostatků a pohřeb ve Vodňanech komunistické orgány zamítly, a tak byl o tři dny později pohřben do společné šachty vězeňského oddělení na Ústředním hřbitově v Brně, v hrobě č. 1357, řada 13, skupina 33.

Pohřební obřady vykonal augustinián P. Starý, za účasti kněží P. Jana Pitry z Vodňan a P. Václava Motejla z Horní Plané. Teprve v roce 1968 byly ostatky mons. Beránka exhumovány a českobudějovický biskup mons. Josef Hlouch je slavnostně uložil do hrobu na vodňanském hřbitově. Ve Vodňanech připomíná zdejšího děkana památník v Zeyerových sadech, na němž je nápis „Obětem komunistické zvůle 1948–1989 – Mons. Tomáš Beránek“ (v roce 2003 doplněno jméno Aloise Rádla). Vznikl z iniciativy PhDr. Roberta Huneše, vedoucího místní skupiny České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva za KDU-ČSL a ODS a 17. Listopadu 2001 ho odhalili mons. Karel Otčenášek, emeritní biskup královéhradecký, a prezident Nejvyššího kontrolního úřadu JUDr. Lubomír Voleník.

U příležitosti 110. výročí narození mons. Tomáše Beránka byla z iniciativy místní skupiny České křesťanské akademie v Sušici odhalena 14. srpna 2007 pamětní deska na jeho rodném domě. Také na budově vodňanské fary připomíná od 9. září 2016 zdejšího děkana mons. Beránka pamětní deska.

Zasadil na Vodňansku hluboké kořeny víry

Ze vzpomínek pamětníků:

Poznala jsem pana vikáře už ve svém dětství. Vzpomínám na něj jako na velmi laskavého, obětavého, moudrého člověka, který s nesmírnou pokorou a opravdovou láskou plnil kněžské poslání. Za druhé světové války ze všech sil pomáhal všem, kteří podporu potřebovali, nejen duchovní posilou, ale z toho mála, co měl, i hmotně. Vždycky tvrdil, že on, jeho sestra a rodiče, kteří s ním žili na zdejší (vodňanské) faře, moc nepotřebují, a tak to, co dostal, putovalo často k těm, kteří strádali. Kromě toho podporoval na studiích P. Václava Motejla, pozdějšího vikáře, tuším, v Pelhřimově. Byl nesmírně skromný, nenáročný, jeho nevětší radostí bylo, když někomu prospěl a posloužil…  Vodňanští, a nejen katolíci, si pana vikáře velmi vážili a není divu, že se stal členem prvního národního výboru. Pustil se do práce s elánem a poctivostí jemu vlastní. Bohužel velmi brzy se začaly nad nabytou svobodu stahovat mraky. Pan vikář byl velmi statečný, nerezignoval, ale chtěl ze všech sil přispět k udržení svobody a demokracie.

Bydlel na faře u nás se svojí maminkou a se svojí sestrou. Vydržoval chlapce V. Motejla finančně. Chlapec – chudý – neměl peníze na studia na teologické fakultě. Dával mu ze svých peněz. Chlapec se stal knězem a vikářem.  (…) Hlas pana vikáře Beránka – jak lidé říkávali – to byl hlas „jako zvon“ – silný. Jeho úžasně krásná kázání. Chrám plničký lidí vždy. Zasadil na Vodňansku hluboké kořeny víry a čisté lásky k Bohu a bližnímu. Veliká svědomitost a rozhodnost. Lidé ho velice milovali. Děti měly v něm vzor, vedeny od něho k hluboké lásce k Bohu. (…) Jeho vyučování náboženství na škole a jeho přípravy dětí ke sv. zpovědi a k sv. přijímání a biřmování: jak silné, hluboké, zářící čistotou lásky – základy k pevným kořenům náboženského života. Rychlý a obětavý, skromný, laskavý.

P. Tomáš Beránek
* 15. srpna 1897, Sušice
Působil v Táboře, Strmilově a Vodňanech
Komunistickým režimem odsouzen za velezradu
† 3. prosince 1954, Brno

Zpracováno podle knihy: Jan Stříbrný a kolektiv, Mučedníci a oběti pro Krista
Martyrologium katolické církve v českých zemích ve 20. století.
Vydalo Karmelitánské nakladatelství. Redakčně upraveno, zkráceno, opatřeno mezititulky.