Svátek stolce svatého Petra připomíná primát - prvenství apoštola Petra a jeho následovníků (papežů) mezi ostatními apoštoly (biskupy). Tuto službu ustanovil sám Ježíš a jako první jí svěřil právě Petrovi.  O svátku Stolce svatého Petra se připomíná situace, kdy apoštol Petr u Césareje Filipovy vyznal Ježíše jako Božího Syna a jako "Petr – Skála" byl ustanoven "základem církve" (srov. Mt 16,13-19). 

Pojem Svatý stolec, Apoštolský stolec, Stolec svatého apoštola Petra

Výraz Svatý stolec (lat. Sancta Sedes, či Sedes Apostolica)  vyjadřuje funkci římského biskupa - papeže. Latinský výraz sedes se do češtiny dá přeložit následovně: sedadlo, (královský) trůn, katedra, sídlo, domov, sedlo. „Svatý stolec“ je „hlavním biskupstvím“ katolické církve ve světě. Výraz Svatý stolec se používá již od raného křesťanství.

Pokud církev bude stát na skále – Petrovi, tak bude navzdory všem útokům neporazitelná

Katolická církev – přes všechna pronásledování, všechny boje, vnitřní i vnější problémy a různé skandály – vytrvala ve věrnosti Ježíšovým příkazům už dva tisíce let.  Ježíš řekl, že pokud církev bude stát na skále – Petrovi, tak navzdory všem útokům říše smrti církev zvítězí. Bude neporazitelná. Kristova církev objímá celý svět, je pevně zakotvená, dva tisíce let prochází dějinami a šíří se po celém světě. Úřad, který Ježíš svěřil Petrovi, byl mimořádně významný a má trvat až do konce časů. (Více Chybující Petr – základ církve )

Petr - rybář z Galileje se stal opravdu „Skálou“

Jméno Petr znamená skála. Takovéto jméno pro apoštola Petra se zdá nepřiměřené, ba přehnané. Petr je vrtkavý, jednou nadšený a pak zase bázlivý. Evangelia vyprávějí o jeho chybách bez přikrašlování, a přesto je povolán stát se hlavou apoštolů a toto pověření není nikdy vzato zpět. Bůh píše často i na křivých řádcích. Nakonec se tento rybář z Galileje stane opravdu „Skálou“, základem, na němž se zdvihá stavba univerzální církve. (Více Vrtkavý apoštol Petr)

Petr byl velmi ambiciózní

Když si Ježíš vybírá dvanáct apoštolů, nevybírá si dvanáct světců, ale dvanáct hříšníků. Podívejme se například na svatého Petra. Byl to velmi namyšlený muž a vždycky chtěl být na prvním místě. Stavěl se stále do popředí, jen aby vynikl, aby předběhl ostatní. V Písmu se o tomto Petrově hříchu hovoří velmi jasně. Je to hřích pýchy. Petr byl velmi ambiciózní. A byl zároveň tím, kdo Ježíše zapřel.

Petr je vždy tím, kdo zasahuje. Když byl v Getsemanské zahradě s Ježíšem, jediný vytasil meč na Ježíšovu obranu a uřízl sluhovi ucho (srov. Lk 22,50). I na hoře Tábor byl jediný, kdo promluvil: “Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi” (Lk 9,33).

Petr působil Ježíšovi největší těžkosti. Co udělal Ježíš s jeho hříchem pýchy, s jeho povahou? Neřekl mu: “Petře, nezlob se, je mi to líto, ale tobě se určitě nepodaří následovat mne, se všemi těmi těžkostmi, které mi děláš”, ale staví před něho výzvu. Pán mu položí velmi jasnou otázku: “Petře, miluješ mě?” (srov. Jan 21,15). Tato otázka znamenala: “Petře, budeš vůdcem ne proto, že bys měl dar vůdcovství, ale proto, že miluješ.” Potom mu řekl, že bude hodně trpět: “Jsi na to připraven? Přijmeš to, abych mohl proměnit tvé náklonnosti, tvé přirozené dary v charismata?” Petr odpověděl: “Ano.” Jediná podmínka, kterou Petrovi klade, je ta, jestli ho miluje. Když ho bude milovat, všechno bude v pořádku a Petr bude schopen pást jeho ovce (srov. Jan 21,15-19). Pán tu Petrovu touhu – chtít ve všem vyniknout, být všude první – neničí, ale mění ji na dar vůdcovství a dělá z něho skutečného vůdce, ale vůdce v lásce. (Více Církev potřebuje pyšné lidi)

Apoštolská posloupnost biskupské služby

Věrné předávání apoštolského svědectví zaručuje tzv. apoštolská posloupnost biskupské služby. To, co představují apoštolové ve vztahu mezi Pánem Ježíšem a prvotní církví, představuje posloupnost apoštolské služby ve vztahu mezi církví prvotní a současnou. Není to nějaké prosté hmotné propojení, je to spíše historický nástroj, jejž používá Duch svatý, aby zpřítomňoval Pána Ježíše, hlavu jeho lidu, prostřednictvím těch, kteří byli posvěceni pro službu vkládáním rukou a modlitbou biskupů. Skrze apoštolskou posloupnost tedy sám Kristus dospívá až k nám: je to on, kdo k nám mluví slovy apoštolů a jejich nástupců; je to on, kdo působí ve svátostech prostřednictvím jejich rukou; v jejich pohledu je jeho pohled, který nás objímá a díky kterému můžeme zakoušet, že jsme milováni a že jsme byli přijati do Božího srdce. A tak také dnes, stejně jako na počátku, je Kristus sám pravým pastýřem a strážcem našich duší, jehož s velkou důvěrou a naplněni vděčností a radostí následujeme. (Více Apoštolská posloupnost)

Pominula království, pominuly národy, kultury, ideologie a mocnosti, avšak církev zůstává

Kolik jen mocností se v průběhu dějin snažilo – a snaží – zničit církev jak zvnějšku, tak zvnitřku. Všechny ale budou zničeny a církev zůstane naživu a bude přinášet plody, zůstane nevysvětlitelně pevnou, aby - jak říká sv. Pavel - mohla provolávat: „Jemu buď sláva na věčné věky!“ (2 Tim 4,18). Všechno pomíjí, Bůh trvá. Vskutku, pominula království, pominuly národy, kultury, ideologie a mocnosti, avšak církev založená na Kristu navzdory tolika bouřím a mnoha našim hříchům zůstává věrna pokladu víry ve službě. Církev totiž nepatří papežům, biskupům, kněžím a ani věřícím, nýbrž jedině Ježíši Kristu. A pouze ten, kdo žije v Kristu, zakládá a hájí církev svatostí života podle Petrova a Pavlova příkladu.

Věřící v Kristově jménu křísili mrtvé, uzdravovali nemocné, milovali pronásledovatele, dokazovali, že neexistuje síla, která je s to přemoci toho, kdo má sílu víry! Církev přemohla zlo díky odvážnému, konkrétnímu a pokornému svědectví svých dětí. Přemohla zlo díky přesvědčenému Petrovu vyznání: „Ty jsi Kristus, syn živého Boha“ a Ježíšovu nepomíjivému příslibu (srov. Mt 16,13-18). (Více Mnohé mocnosti se snažili a snaží církev zničit, ale budou zničeny)

Pokušení triumfalismu

Křesťanský život v sobě ukrývá jedno velké pokušení – pokušení triumfalismu, které se nevyhnulo ani apoštolům. Podlehl mu i sv. Petr, když slavnostně Pána ujišťoval, že jej nikdy nezapře, nebo lid poté, co zažil rozmnožení chlebů. Triumfalismus však není od Pána. Pán vešel na tuto zemi v pokoře, vyrostl jako normální dítě, třicet let žil běžným životem, nesl břemeno práce i kříž. Teprve na konci byl vzkříšen. Pán nás tedy učí, že život nejsou kouzla, že triumfalismus není křesťanský. Život křesťana je každodenní normalita, kterou však prožívá s Kristem. Prosme tedy o milost vytrvalosti. Musíme žádat o tuto milost, abychom vytrvali na cestě s Pánem každý den a až do konce. Kéž nás Pán uchrání od triumfalistických přeludů. (Více Triumfalismus není od Pána)

Jidáš i Petr seděli u Ježíšových nohou celé roky. Oba nakonec Krista zradili, avšak...

Svatý Petr byl muž, který chyboval, přesto si ho Bůh vybral, aby vedl jeho církev. Byl  to celkem drsný chlapík. Byl rovněž hříšný. Petr zradil Ježíše jako Jidáš. Ale i přesto si Petra Bůh vyvolil, aby vedl jeho církev. Mezi Petrem a Jidášem je pouze jeden rozdíl: pokání. Oba zradili Krista, ale rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že hříšný Petr činil pokání, kdežto Jidáš propadl zoufalství. Jidáš a Petr seděli u Ježíšových nohou celé roky. Ale i přesto, že mu seděli u nohou, selhali. Jen to, že trávíte s Ježíšem čas, ještě neznamená, že budete dokonalí. Když vy i já následujeme Krista, stále ještě potřebujeme pokání. (Více ​Mezi Jidášem a Petrem byl pouze jeden rozdíl)