Katecheze Benedikta XVI. při generální audienci 15. 6. 2011
Drazí bratři a sestry,
v náboženských dějinách Izraele měli velkou roli proroci, jejich učení a kázání. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby přivedl lid ke konverzi. Jeho jméno znamená „Hospodin je můj Bůh“. V souznění s tímto jménem se odvíjí jeho život, cele zasvěcený tomu, aby přiměl lid k uznání Hospodina jakožto jediného Boha.
Sirachovec o Eliášovi píše: „Prorok Eliáš povstal jako oheň a jeho slovo plálo jak pochodeň“ (Sir 48,1). Pomocí tohoto plamene Izrael znovu nalezl svou cestu k Bohu. Ve své službě se Eliáš modlí: prosí Pána-Hospodina, aby vrátil život synovi vdovy, která jej hostila (srov. 1 Král 17,17-24), volá k Bohu, když je znaven a zmítán úzkostmi během svého útěku na poušť před královnou Jezabelou, která mu usiluje o život (srov. 1 Král 19,1-4), ale v plné moci se jeho přímluva ukazuje především na hoře Karmel, když před celým Izraelem prosí Hospodina, aby se zjevil a obrátil srdce lidu. Tento příběh podává osmnáctá kapitola první knihy královské, u níž se pozastavíme.
Ocitáme se v severním království v 9. století před Kristem za časů krále Achaba ve chvíli, kdy v Izraeli nastala situace otevřeného synkretismu. Vedle Hospodina lid uctíval Bála, chlácholivou modlu, o níž se věřilo, že sesílá déšť a které byla přisuzována moc udělovat plodnost půdě a život lidem i zvířatům. I když si lid namlouval, že se přidržuje Hospodina, neviditelného a tajemného Boha, hledal jistotu také v pochopitelném a předvídatelném bůžkovi, o kterém se domníval, že může dát plodnost a prosperitu výměnou za oběti. Izrael podlehl svodům modloslužby, která věřícího bez ustání pokouší, a měl za to, že „může sloužit dvěma pánům“ (srov. Mt 6,24; Lk 16,13) a usnadnit si neschůdnou cestu víry ve Všemohoucího tím, že vloží svou důvěru také v bezmocného bůžka vyrobeného lidmi.
Právě proto, aby Eliáš demaskoval podvodnou hloupost takovéhoto postoje, shromáždil Izraelský lid na hoře Karmel a postavil jej před nutnost volby: „Jestliže Hospodin je Bůh, jděte za ním, jestliže Bál, jděte za Bálem“ (1 Král 18,21). A prorok, nositel Boží lásky, nenechává svůj lid s touto volbou o samotě, ale pomáhá mu, poskytne mu znamení, které zjeví pravdu. On i Bálovi proroci připraví zápalnou oběť a modlí se, aby se pravý Bůh ukázal tím, že odpoví sesláním ohně, který pohltí přichystanou oběť. Tak začíná střet mezi prorokem Eliášem a stoupenci Bála, ve skutečnosti však mezi Bohem Izraele, Bohem spásy a života a mezi němým, beztvarým bůžkem, který nemůže způsobit nic, ani dobro, ani zlo (srov. Jer 10,5). A nastává také střetnutí mezi dvěma naprosto odlišnými způsoby modlitby a vztahování se k Bohu.
Proroci Bála totiž křičí, poskakují, tancují, upadají do extáze a dokonce začali zraňovat svá těla „meči a oštěpy, až z nich tekla krev“ (1 Král 18, 28). Obracejí se sami k sobě, aby interpelovali svého boha v důvěře ve své vlastní schopnosti, aby vyvolali jeho odpověď. Zjevuje se tak podvodná realita modly, která je člověkem pokládána za něco, čím může disponovat, co může ovládat svými silami a co je mu přístupné na základě jeho vlastních sil. Adorace modly namísto toho, aby otevřela lidské srdce Jinakosti, osvobozujícímu vztahu, který umožňuje vyjít z těsného prostoru egoismu a přistoupit k dimenzi lásky a vzájemného darování, uzamyká člověka do výlučného a beznadějného kruhu hledání sebe sama. Tento podvod je takového druhu, že když se člověk klaní modle, je nucen utíkat se k extrémním skutkům a do iluzorního pokusu podrobit ji své vlastní vůli. Proroci Bála tak dospívají až k tomu, že ubližují sami sobě, působí si tělesná zranění v dramaticky ironickém gestu. Aby se jim dostalo odpovědi, příznaku života jejich bůžka, zasazují si krvácející rány a symbolicky se halí do smrti.
Eliášův postoj modlitby je zcela odlišný. Požádá lid, aby přistoupil a vtahuje jej tak do svého počínání a do své prosby. Výzva, s níž se obrací k Bálovým prorokům, měla lid, odcizený modloslužbou, dovést zpět k Bohu. Proto chce, aby se Izrael sjednotil s ním a stal se účastníkem a protagonistou jeho modlitby i nadcházejícího dění. Potom – stojí v textu - prorok obnovuje oltář za použití „dvanácti kamenů podle počtu synů Jakuba, k němuž se ozvalo Hospodinovo slovo: „Izrael je tvé jméno“ (v.31). Tyto kameny představují veškerý Izrael a jsou hmatatelnou památkou dějin vyvolení, zaslíbení a spásy tohoto lidu. Liturgické gesto Eliáše má rozhodující význam; oltář je posvátným místem poukazujícím na přítomnost Hospodina, ale kameny, z nichž se skládá, představují lid, který nyní prorokovým prostřednictvím symbolicky stojí před Bohem, stává se „oltářem“, místem daru a oběti.
Je však nezbytné, aby se symbol stal realitou, aby Izrael uznal pravého Boha a znovu nalezl vlastní identitu lidu Hospodinova. Proto Eliáš žádá Boha, aby se zjevil a oněch dvanáct kamenů, které mají připomínat Izraeli jeho pravdu, mají také Hospodinu připomínat jeho věrnost, ke které se prorok odvolává v modlitbě. Slova jeho prosby jsou významově hutná a plná víry: „Hospodine, Bože Abrahámův, Izákův a Izraelův, ať se dnes ukáže, že ty jsi Bůh v Izraeli, že já jsem tvůj služebník, že jsem toto všechno učinil na tvé slovo. Vyslyš mě, Hospodine, vyslyš mě, ať tento lid pozná, že ty – Hospodin – jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce!“ (vv. 36-37; srov. Gen 32, 36-37). Eliáš se obrací k Hospodinu jako k Bohu otců a výslovně tak připomíná božské přísliby, dějiny vyvolení a smlouvy, která nerozlučně spojila Hospodina a jeho lid.
Zapojení Boha do dějin lidí je takové, že jeho Jméno je neoddělitelně spojeno se jmény praotců a prorok vyslovuje toto svaté Jméno, aby se Bůh rozpomněl a projevil svou věrnost, ale také aby Izrael pocítil, že je volán jménem a nalezl tak svou věrnost. Božský titul vyslovený Eliášem je poněkud překvapivý. Namísto obvyklého užití formy „Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův“, totiž používá méně obvyklé oslovení „Bůh Abrahamův, Izákův a Izraelův“. Záměna jména Jakub za Izrael evokuje Jakubův zápas u potoka Jabok, po kterém dostává nové jméno, jak výslovně poznamenává svatopisec (srov. Gen 32, 31). Tato záměna nabývá v rámci Eliášovy modlitby vyhraněného významu. Prorok se modlí za lid severního království, které bylo označováno jako Izraelské, na rozdíl od přídomku Judské, který označoval jižní království. A nyní tento lid, který, jak se zdá, zapomněl na svůj původ a na svůj privilegovaný vztah k Hospodinu, slyší svoje jméno, když je pronášeno Jméno Boha, Boha praotce a Boha lidu: „Hospodin, Bůh… Izraelův, ať se dnes ukáže, že ty jsi Bůh v Izraeli“.
Lid, za který se modlí Eliáš, je postaven před svou pravdu, a prorok žádá, aby se ukázala také pravda Hospodinova a aby On zasáhl a obrátil Izrael, vytrhnul jej z klamu modloslužby a přivedl ke spáse. Žádá, aby lid konečně zvěděl a v plnosti poznal, kdo je doopravdy jeho Bohem, a přijal rozhodující volbu následovat Jeho, pravého Boha. Jenom tak je totiž Bůh uznán za Toho, kým je, Absolutnem a Transcendentnem, bez možnosti stavět jej vedle jiných bohů, které by Jej popřeli jako absolutno a relativizovali Jej. Tato víra činí z Izraele Boží lid; je to víra vyznávaná ve známém textu Šemá Izrael: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou!“ (Dt 6,4-5). Na absolutno Boha má věřící odpovědět absolutní, naprostou láskou, která zapojí celý jeho život, jeho síly, jeho srdce. A právě srdci svého lidu prorok svou modlitbou vyprošuje konverzi: „ať tento lid pozná, že ty – Hospodin – jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce!“ (1 Král 18,37). Eliáš svou přímluvou žádá Boha o to, co touží učinit Bůh sám, totiž zjevit se v celém svém milosrdenství a věrnosti vlastní realitě Pána života, který odpouští, obrací a proměňuje.
A tak se stane: „Hospodinův oheň spadl z nebe a sežehl celopal, dříví, kameny i zem a vysušil vodu, která byla v příkopě. Všechen lid to viděl, padl na svou tvář a volal: »Hospodin je pravý Bůh, Hospodin je pravý Bůh!«“ (vv.38-39). Oheň, tento prvek zároveň nezbytný a hrozný, spojený s božskými zjeveními hořícího keře a na Sinaji, nyní vyjadřuje lásku Boha, který odpovídá na modlitbu a zjevuje se svému lidu. Bál, němý a bezmocný bůh, neodpověděl na prosby svých proroků. Hospodin však odpověděl a to jednoznačně nejenom sežehnutím celopalu, ale dokonce i vysušením veškeré vody, která byla rozlita kolem oltáře. Izrael již nemůže mít pochyby; božské milosrdenství vyšlo vstříc jeho slabosti, jeho pochybnostem, jeho nedostatku víry. Nyní je Bál, prázdná modla, poražen a lid, který se zdál ztracen, opět nalezl cestu k pravdě a našel sebe sama.
Drazí bratři a sestry, co nám říká tento dávný příběh? Co je na něm aktuálního?
Jde především o otázku priority prvního přikázání: klanět se jedině Bohu. Kde mizí Bůh, upadá člověk do otroctví modloslužby, jak ukázaly v naší době totalitní režimy a jak ukazují také různé druhy nihilismu, které člověka činí závislým na modlách a zotročují ho.
Za druhé. Primárním účelem modlitby je obrácení: Hospodinův oheň, který proměňuje naše srdce a uschopňuje nás vidět Boha a tak žít podle Boha a žít pro druhé.
A za třetí. Otcové nám říkají, že tento příběh proroka je také prorocký, poněvadž zobrazuje budoucího Krista; je to etapa na cestě ke Kristu. Říkají nám, že tady vidíme pravý oheň Boží: lásku, která vede Pána až na kříž, až k naprostému darování sebe sama. Opravdové uctívání Boha, není destruktiví, nýbrž obnovuje a proměňuje. Zajisté, oheň Boží, oheň lásky pálí, přetváří, očišťuje, ale právě takto neničí, nýbrž vytváří pravdu našeho bytí, znovu tvoří naše srdce. A takto, skutečně oživeni milostí ohně Ducha svatého, Boží láskou, jsme ctiteli v duchu a v pravdě.
