Svatý Jan Nepomucký (cca 1345 - 1393)
Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna si Jana oblíbil a počítal s ním do zodpovědných funkcí. Poslal jej proto studovat doktorát práv na univerzitu do Padovy, která v Evropě patřila k nejlepším v oboru. Po návratu z Itálie byl jmenován kanovníkem královské kapituly na Vyšehradě (1389-1393) a zároveň vykonával u pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna úřad generálního vikáře.
Spor mezi mocí církevní a světskou
Vztah mezi arcibiskupem a českým panovníkem Václavem VI. byl však velice napjatý, jednalo se neustále o spor mezi mocí církevní a světskou: Václavovi šlo o podrobení církve jeho vlastní autoritě a za tím účelem se nezdráhal použít protiprávních úskoků i vojenské moci. Naopak Arcibiskup Jan usiloval zachovat a obhájit nezávislost církve...
Když konflikt mezi Janem z Jenštejna a Václavem IV. vrcholil, Jan stál na straně arcibiskupa, který hájil svobodu a nezávislost církve na králově zvůli. Král se nejnověji snažil získat část výše postaveného duchovenstva na svou stranu a omezit pravomoci arcibiskupa.
Král Václav IV. byl hněvem bez sebe
Generální vikář Jan Nepomucký zmařil konkrétní královy plány. Václav IV. byl hněvem bez sebe, při následném setkání vyhrožoval arcibiskupovi a celé jeho družině utopením, dokonce je nařídil všechny zatknout. Janovi z Jenštejna se podařilo uniknout, ale Jan Nepomucký spolu s dalšími byl zatčen a podroben výslechu za přítomnosti krále. Vyslýchán byl nejprve na Pražském hradě, potom na Staroměstské radnici a nakonec v mučírně na staroměstské rychtě (dnes dům čp. 404 na rohu Můstku a Rytířské ulice). Byl natahován na skřipec a pálen loučemi do boku, čehož se aktivně účastnil i rozhněvaný a opilý král.
Následkem mučení však brzy pozbyl vědomí a zřejmě i života. Jana svázali a jeho zmučené tělo vhodili z Karlova mostu do Vltavy. Za několik dní našli Janovo tělo rybáři. Pár let bylo pohřbeno prozatímně, patrně v zaniklém kostelíku sv. Kříže, stojícím tehdy poblíž dnešního kláštera minoritů na Starém Městě. Až koncem 14. století byly ostatky svatého Jana přeneseny do katedrály, kde spočívají dodnes.
Později se více zdůrazňovala jiná příčina umučení sv. Jana, dnes považovaná za méně pravděpodobnou, že totiž nechtěl vyzradit na králův nátlak zpovědní tajemství (byl zpovědníkem královy manželky Jany); proto bývá často znázorňován s prstem na ústech nebo vyobrazován, jak zpovídá královnu.
Svatojanská úcta
Svatojanská úcta mohutně ožila v době baroka. V Čechách je od té doby až podnes socha svatého Jana neodmyslitelnou součástí českých měst i venkova, a totéž platí i v některých okolních zemích. Sochy svatého Jana zdobí kromě kostelních oltářů většinou mosty, protože Jan byl uctíván jako patron lodníků a vorařů a ochránce proti povodním a utonutí. Světec bývá vyobrazen v tehdejším kněžském oděvu s biretem na hlavě. V ruce drží kříž a mučednickou palmu a kolem hlavy má svatozář utvořenou z několika hvězd.
Hrobka svatého Jana ve svatovítské katedrále byla po staletí neustále vylepšována. Dnes je nepřehlédnutelná díky krásnému stříbrnému sarkofágu s vyobrazením světce, modlícího se s pohledem upřeným na kříž.
Zpracováno podle knihy Svatí na každý den - 2. svazek,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Mlha stále houstnoucí: zem Česká
Svatý Jan Nepomucký,
v černých vodách času naše hvězda,
v hnilobě dob naše neporušení,
klíčník dobrého jména království.
A bez ustání prosí za odpuštění našich vin a trestův,
v nebeském krásném dvorstvu vzpomíná na rodnou zem,
zatím co již nové bouře a mračna se vrší nad horami země,
hrozíce spadnout a přikrýt nás v záplavě pohrom.
Husté, nedýchatelné černo,
leptavá plíseň, rozrůstající se po všem,
mlha stále houstnoucí,
zem Česká.
(Karel Schulz, Legendy a invokace. Redakčně zkráceno)
