Krize modernismu v církvi
Dějiny církve z konce 19. a začátku 20. století nám zanechaly trpké ponaučení, na které bychom neměli zapomínat, abychom neopakovali chybu, která byla jeho příčinou. Mluvím o zpoždění (nebo spíše odmítnutí) vzít na vědomí změny, které nastaly ve společnosti, a o krizi modernismu, která byla jejím důsledkem.
Ti, kteří alespoň povrchně studovali toto období, vědí, jaké škody z toho vyplynuly pro jednu i druhou stranu, tedy pro církev i pro takzvané „modernisty“. Nedostatek dialogu na jedné straně tlačil některé nejznámější modernisty do stále extrémnějších a nakonec jednoznačně heretických pozic, na druhé straně připravil církev o obrovskou energii, vyvolal v ní nekonečné třenice a utrpení, způsobil, že se stále více obracela do sebe a ztrácela krok s dobou.
Pokus s Tridentským koncilem
Druhý vatikánský koncil byl prorockou iniciativou, která měla dohnat ztracený čas. Přinesl obnovu, kterou zde určitě není třeba znovu popisovat. Více než jeho obsah nás v tuto chvíli zajímá metoda, kterou zavedl, a tou je kráčet dějinami spolu s lidstvem a snažit se rozeznávat znamení časů.
Dějiny a život církve se II. vatikánským koncilem nezastavily. Běda, abychom z něj učinili to, o co jsme se pokusili s Tridentským koncilem, tedy cílový a nehybný bod. Kdyby se život církve zastavil, stalo by se to jako s řekou, která dosáhne přehrady: nevyhnutelně by se změnila v bažinu nebo močál. Duch je ve skutečnosti ze své podstaty nový.
Potřeba neustálé obnovy
Navíc i společnost se v době po II. vatikánském koncilu nezastavila, ale prodělala závratné zrychlení… Změny, které se dříve odehrávaly během jednoho či dvou století, se dnes odehrávají během desetiletí. Potřeba neustálé obnovy tedy není nic jiného než potřeba neustálého obrácení, počínaje od jednotlivých věřících až po celou církev v její lidské a historické složce. Ecclesia semper reformanda.
Skutečný problém tedy nespočívá v novotě, ale spíše ve způsobu jejího řešení. Ve skutečnosti se každá novost, každá změna nachází na křižovatce; může se vydat dvěma opačnými cestami: buď cestou světa, nebo cestou Boží: buď cestou smrti, nebo cestou života. A existuje neomylný prostředek, jak se pokaždé vydat cestou života a světla: Duch svatý.
Ze slov kazatele Papežského domu – kapucína Kardinála Cantalamessy,
která pronesl v pátek 3.3.2023 v aule Pavla VI. Při prvním postním kázání pro římskou kurii…