Raniero Cantalamessa, P., OFMcap | Sekce: Kázání

Velikonoce - triduum
Velký Pátek / Bůh otřásá našimi plány, aby nás ochránil

Přináším přísliby pokoje, nikoli trápení (Jer 29,11)

Raniero Cantalamessa - velkopáteční homilie ve Vatikánské bazilice 10. dubna 2020

Svatý Řehoř Veliký říkal, že Písmo cum legentibus crescit, roste spolu s těmi, kdo jej čtou (Komentář ke knize Job XX,1). Vyjadřuje stále nové významy v odvislosti od toho, co člověk nese v srdci při jeho čtení. A my letos čteme vyprávění o pašijích s otázkou - ba s voláním - v srdci, pozvedající se z celé země. Musíme se snažit o nalezení odpovědi, kterou nám Boží slovo dává v této chvíli.

To, co jsme právě vyslechli, je vyprávění o objektivně největším zlu, kdykoli na zemi spáchaném.  Můžeme na něj hledět ze dvou různých úhlů: buď zpředu nebo zezadu, totiž buď z hlediska příčin nebo následků. Zastavíme-li se u historických příčin Kristovy smrti, bude to matoucí a každý z nás bude v pokušením říci s Pilátem: “Nemám vinu na krvi tohoto člověka” (Mt 27,24). Kříž chápeme lépe z jeho důsledků než z jeho příčin. A jaké jsou důsledky Kristovy smrti? Ospravedlněni na základě víry v Něho, smířeni a v pokoji s Bohem, jsme plni naděje ve věčný život (Srov. Řm 5,1-5).

Jeden důsledek však díky současné situaci postihujeme obzvláště dobře. Kristův kříž proměnil smysl bolesti a lidského utrpení; každého utrpení, fyzického i morálního. Utrpení již není trestem či prokletím. Když jej Boží syn vzal na sebe, bylo od kořene vykoupeno. Co je nejjistějším důkazem toho, že nápoj, který je ti podáván, není otrávený? Když podávající pije před tebou ze stejné číše. Tak to učinil Bůh! Na kříži před zraky světa vypil kalich bolesti až do dna. Ukázal tak, že není jedovatý, ale že na jeho dně leží perla.

A nejde jen o bolest toho, kdo má víru, nýbrž o každou lidskou bolest. On zemřel za všechny. “A já, až bude ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě” (Jan 12,32). Všechny, nikoli jen některé! “Trpět - napsal sv. Jan Pavel II. poté, co na něj byl spáchán atentát - znamená stát se zvláštním způsobem povolní a otevření k spásným Božím silám, nabídnutým lidstvu v Kristu” (srov. Apoštolský list Salvifici doloris, 23). Díky Kristovu kříži se rovněž utrpení stalo zvláštním způsobem jakousi “univerzální svátostí spásy” lidského rodu.

Jaké světlo toto všechno vrhá na dramatickou situaci, kterou prožíváme? Také tady musíme spíše než na příčiny hledět na důsledky. Nejen na ty negativní, o nichž každý den dostáváme smutná komuniké, ale také také na ty pozitivní, jež odhalujeme pouze při pozornějším zkoumání.

Pandemie koronaviru nás prudce probudila z většího nebezpečí, jemuž byli vždy vystaveni jednotlivci i celé lidstvo, totiž z iluze všemohoucnosti. Máme příležitost - napsal jeden známý židovský rabín - slavit tento rok zvláštní velikonoční exodus, vyjití “z exilu svědomí” (https://blogs.timesofisrael.com/coronavirus-a-spiritual-message-from-brooklyn (Yaakov Yitzak Biderman)). Nejmenší a beztvarý prvek přírody, virus, postačil k tomu, aby nám připomněl, že jsme smrtelní, že vojenská moc a technologie k naší spáse nedostačují. “Člověk žijící v hojnosti nerozumí, je jako zvířata, jež hynou” - říká jeden biblický žalm (srov. Ž 49,21). Kolik pravdy je v těchto slovech!

Když malíř James Thornhill pracoval na fresce v londýnské katedrále sv. Pavla, v nadšení nad svým dílem v jednu chvíli poodstoupil, aby na něj lépe viděl, a uniklo mu, že se v příštím okamžení může zřítit z lešení dolů. Jeho pomocník navzdory zděšení pochopil, že výkřik by katastrofu pouze urychlil. Neváhal ani okamžik, smočil štětec v barvě a mrsknul jím doprostřed fresky. Mistr zděšeně skočil dopředu. Jeho dílo bylo poničeno, on však byl zachráněn.

Takto někdy Bůh jedná s námi: otřásá našimi plány a naším klidem, aby nás ochránil před propastí, kterou nevidíme. Pozor však, nemylme se. Není to Bůh, kdo vrhá štětec na fresku naší pyšné technologické civilizace. Bůh je spojencem naším, nikoli viru! “Mám přísliby pokoje, nikoli trápení”, říká Bible (srov. Jer 29,11). Ten, který kdysi plakal nad Lazarovou smrtí, pláče dnes nad ránou, jež postihla lidstvo. Ano Bůh “trpí”, jako každý otec a každá matka. Až to jednoho dne objevíme, zastydíme se za všechna obvinění, která jsme mu v životě adresovali. Bůh má účast na naší bolesti, aby ji překonal. “Ve své svrchované dobrotě - píše sv. Augustin - by Bůh nikdy nedovolil, aby v jeho díle existovalo jakékoli zlo, pokud by nebyl dostatečně mocný a dobrý, aby mohl z tohoto zla vyvodit dobro” (Enchiridion, 11,3 (PL 40, 236)).

Přál si snad Bůh Otec smrt svého Syna na kříži, aby z ní potom vytěžil dobro? Nikoli, pouze ponechal volný průchod lidské svobodě - ovšem zasadil ji do svého plánu, nikoli do lidského. Totéž platí také pro přírodní pohromy, jako jsou zemětřesení a epidemie. Nevyvolává je On. On však dal také přírodě jakousi svobodu, jistě kvalitativně jinou než je morální lidská svoboda, nicméně je to jakási forma svobody. Svoboda vyvíjet se podle zákonů rozvoje. Nestvořil svět jako hodinový stroj naprogramovaný od počátku v každém svém nejmenším pohybu. To, co někteří nazývají náhoda, Bible nazývá “Boží moudrostí”.

Dalším pozitivním plodem současné zdravotní krize je pocit solidarity. Kdy dříve, kam až sahá naše paměť, se lidé všech národů cítili natolik sjednocení, natolik stejní, tak málo svárliví jako v této chvíli bolesti? Nikdy jako nyní jsme tolik necítili pravdivost volání našeho básníka: “Lidé, mír! Příliš mnoho je tajemství na skloněné zemi” (Giovanni Pascoli, I due fanciulli: “Uomini, pace! Sulla prona terra troppo è il mistero”, citace pokračuje “e solo chi procaccia d’aver fratelli in suo timor, non erra”, tedy: jedině kdo ve své úzkosti hledá bratry, nechybuje, pozn. řekl.). Zapomněli jsme na zdi, které jsme chtěli stavět. Virus nezná hranice. V mžiku překonal všechny bariéry a odlišnosti rasy, náboženství, bohatství a moci. Nesmíme se vracet zpátky, až tato chvíle pomine. Jak nás povzbuzuje Svatý otec, nesmíme promarnit tuto příležitost. Nedopusťme, aby tolik bolesti, tolik mrtvých a tolik heroické práce zdravotníků přišlo nazmar. V tom spočívá “recese”, které se musíme obávat nejvíce.

Překují své meče v radlice / a svá kopí ve vinařské nože; / národ proti národu nepozdvihne meč / a už se nebudou učit boji. (Iz 2,4)

Přišel čas uskutečnit něco z tohoto Izaiášova proroctví, jehož naplnění lidstvo vždy očekávalo. Řekněme dost k tragickému závodu ve zbrojení. Vykřičte to z celé síly zejména vy, mladí, protože se hraje především o váš osud. Směrujme nesmírné zdroje investované do zbrojení k cílům, jejichž naléhavost za této situace vidíme: zdraví, hygiena, výživa, boj proti chudobě a péče o stvoření. Zanechme příštím pokolením svět, bude-li to nutné chudší po materiální a finanční stránce, avšak bohatší ve své lidskosti.

Boží slovo nám říká, co je první věcí, kterou musíme činit ve chvílích jako je tato: volat k Bohu. On sám vkládá na lidské rty slova, jimiž k němu máme volat, někdy jsou to tvrdá slova, nářek, téměř obvinění. “Povstaň, Pane, přijď nám na pomoc! Zachraň nás pro svoje milosrdenství! […] Procitni, nezanevři na nás provždy!” (srov. Ž 44, 24.27). “Mistře, je ti to jedno, že hyneme?” (Mk 4,38).

Má snad Bůh zálibu v tom, že se nechává prosit, aby udělil svá dobrodiní? Může snad naše modlitba přimět Boha ke změně jeho plánů: Ne, ale jsou věci, které se Bůh rozhodl udělit jako společný plod své milosti a naší modlitby, téměř aby sdílel se svým stvořením zásluhu na uděleném dobrodiní (srov. Sv. Tomáš Akvinský, s. Th. II-II, q.83, a.2). On sám nás pobízí, abychom tak činili: “Proste a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám!” (Mt 7,7).

Když Židé na poušti trpěli uštknutím jedovatých hadů, Bůh přikázal Mojžíšovi, aby vztyčil na kůl bronzového hada a kdo na něj pohlédl, nezemřel. Ježíš vztáhl tento symbol na sebe. “Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak bude vyvýšen Syn člověka, aby ti, kdo v něho věří, měli život věčný” (Jan 3, 14-15). Také my, jsme v této chvíli napadáni neviditelným jedovatým “hadem”. Hleďme k Tomu, jenž byl pro nás “vyvýšen” na kříž. Uctěme ho za sebe a za celý lidský rod. Kdo k němu hledí s vírou, nezemře. A zemře-li, stane se tak, aby vešel do věčného života.

“Po třech dnech vstanu,” předpověděl Ježíš (srov. Mt 9,11). Také my, po těchto dnech, doufejme krátkých, vstaneme a vyjdeme z hrobů, jimiž jsou nyní naše domy. Nikoli proto, abychom se vrátili k dřívějšímu životu jako Lazar, nýbrž k novému životu jako Ježíš. K životu bratrštějšímu a lidštějšímu. K životu křesťanštějšímu!

Přináším přísliby pokoje, nikoli trápení (Jer 29,11)

Raniero Cantalamessa - velkopáteční homilie ve Vatikánské bazilice 10. dubna 2020

Se svolením převzato
z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno