Papež František ve své řeči na Mezinárodní biblickém kongresu připomenul téma kongresu: „Bible a život“. Zdůraznil, že jde o nedělitelné sousloví, neboť „Boží slovo je plné života“ (Žid 4,12), „trvá navěky“ (1 Petr 1,25), „nikdy nepomine“ (Mt 24,35) a člověka, který podle něho jedná, chrání před vnitřním stárnutím.

 

Bible není pěkná sbírka posvátných knih, určených ke studiu,
nýbrž Slovo života, které je třeba rozsévat

Je důležité mít na paměti, že skrze Písmo působí Duch Svatý, živý a oživující Přímluvce. A tomu by měly sloužit veškeré příspěvky a publikované svazky. Jsou jako pracně nasbírané a poskládané dříví, kterým zatápíme. Ovšem i pro ty nejlepší studie platí totéž, co pro dříví, totiž že nevydává teplo samo od sebe, nýbrž potřebuje oheň, tedy Ducha, aby se Písmo rozhořelo v srdcích a měnilo se v život. Kvalitní dříví je tedy užitečné, neboť tento oheň sytí. Bible však není pěkná sbírka posvátných knih, určených ke studiu, nýbrž Slovo života, které je třeba rozsévat. Zmrtvýchvstalý žádá, abychom tento jeho dar přijali a rozdávali dál, a tak měli život v jeho jménu (srov. Jan 20,31).“

Nezanedbávat každodenní naslouchání Božímu slovu

K našemu sluchu denně doléhá velké, až přílišné množství slov, která předávají informace, tlumočí četné podněty a často přesahují naši schopnost vnímavosti. V tomto kontextu nicméně nesmíme zanedbat každodenní naslouchání Božímu slovu, jedinému slovu věčného života (Jan 6,68). „Bylo by krásné, kdyby se Boží slovo stávalo stále více srdcem veškeré církevní činnosti“ (Benedikt XVI., Verbum Domini, 2011).

Kázání není soubor lidského moudra a znalostí
Má projevovat Ducha

Papež František vyzdvihnul v tomto ohledu důležitost dobře připravené homilie: Kázání není rétorické cvičení, ani soubor lidského moudra a znalostí, protože tak by se podobalo pouhému dříví. Má naopak projevovat Ducha (1 Kor 2,4), sdílet Boží slovo, jež se dotklo srdce kazatele, který pak sděluje onu vřelost a pomazání. Duch touží po tom, aby z nás utvářel církev uspořádanou podle formátu Božího slova, tedy takovou, která nemluví sama od sebe či o sobě, nýbrž má denně na svých rtech Pána. Pokušení totiž spočívá v tom, že hlásáme sami sebe, čímž ovšem nepředáváme život tomuto světu.

Církev se nikdy nespokojí s vlastními jistotami
Podvoluje se všemu nepředvídatelně novému, co Duch přináší

Církev, žijící z naslouchání Božímu slovu, se nikdy nespokojí s vlastními jistotami. Podvoluje se všemu nepředvídatelně novému, co Duch přináší. Neochabuje v hlásání, nepoddává se deziluzím, neúnavně podporuje jednotu na všech úrovních, protože Slovo volá k jednotě a vyzývá každého člověka, aby druhému naslouchal a překonával dílčí zájmy. Církev živená Slovem tedy žije, aby hlásala Slovo. Jalově neřeční, ale noří se do ulic tohoto světa – nikoli ze zvláštní záliby či kvůli jejich pohodlnosti, nýbrž proto, aby na těchto místech hlásala. Církev věrná Slovu nešetří dechem, když provolává kérygma, a nečeká, že si jí někdo bude vážit. Boží Slovo, vycházející od Otce a vlité do světa, ji pohání až na nejzazší kraj země. Bible se stala její nejlepší vakcínou proti uzavřenosti a snaze o sebeuchování.

Po nás se požaduje modlitba,
aby Boží slovo „dále konalo svůj běh“

Boží – a nikoli naše – slovo nám odnímá sebestřednost, chrání nás před soběstačností a triumfalismem a svou odstředivou silou nás pohání navenek, k lidem, které dosud nezasáhlo. Nezaručuje nám ovšem jakousi vlažnou útěchu, protože se mění v oheň a vichr. Duch zapaluje srdce, přemisťuje horizonty a svou tvořivostí je rozšiřuje. Po nás se požaduje modlitba, aby Boží slovo „dále konalo svůj běh“ (2 Sol 3,1; překlad O. Petrů).

Modleme se a dejme se do práce, aby Bible nestála v knihovně mezi mnoha dalšími knihami, které o ní mluví, nýbrž konala svůj běh cestami tohoto světa a utábořila se tam, kde žijí lidé. Přeji vám, abyste přinášeli Slovo se stejným zanícením, o kterém v těchto dnech čteme ve velikonočních příbězích, kde všichni někam běží – ženy, Petr, Jan i dva emauzští učedníci... Běží, aby se setkali s živým Slovem a hlásali je.“