Nešlo mi na rozum, proč prvňáček Honzík ráno vstává dřív než musí a spěchá do školy. Jinak je úplně normální, na šprta rozhodně nevypadá. Vysvětlil mi to. Ve třídě mají tři počítače, a kdo dřív přijde, ten se k nim před vyučováním dostane. To za nás nebylo, tenkrát si kluci museli se školní nudou poradit jinak. Například smáčeli holkám copánky v kalamářích.
Takovým neplechám, jakož i kaňkám a rozskřípaným perům, je definitivně odzvoněno. Ale právě ony kalamáře byly v jedné naší hodině přírodopisu neodmyslitelnou součástí zajímavého pokusu, který se mi vryl do paměti na celý život.
Na louce jsme natrhali sněhobílé sasanky a ty pak ve třídě rozdělili do kalamářů s inkoustem modrým, červeným, zeleným a černým. Začala fáze pozorovací. Ve vázičce s čistou vodou zůstaly květy bílé, ty v kalamářích se postupem času zbarvily. Černé květy se nám ani trochu nelíbily. Když to šlo tam, musí to jít i zpátky - usoudili jsme, a černým sasankám poskytli čistou vodu. Nepomohlo to. Z černé byla nanejvýš tmavošedá, avšak někdejší krásy sasanek jsme už nedocílili.
I když původním záměrem školního pokusu nebylo nic jiného, než žákům názorně vysvětlit fyziologii rostlin, můžeme z něj vyvodit závěr další. Pomineme-li problém dědičného hříchu, lze tvrdit, že všichni přicházíme na svět jako krásné bílé sasanky. To nám však vydrží zpravidla jen do chvíle, než jsme schopni používat rozumu a svobodné vůle. Pak se začneme zabarvovat kromě jiného i vlivem prostředí, ve kterém se nacházíme a kterému, v důsledku onoho dědičného hříchu, více či méně podléháme. Pokud bychom v této nepříjemné situaci měli k dispozici pouze přirozené možnosti nápravy, utrpěné škody na kráse našich duší by byly stejně nezvratné, jako u těch ošklivě černě zbarvených sasanek. Mohli bychom jen litovat, nic víc. Avšak lítost, která by nenašla adresáta v nekonečně milosrdném Bohu, by nám byla k ničemu. Bezvýchodnost takové situace by nepochybně byla zdrojem našeho trvalého trápení a časem i příčinou rezignace. U někoho – jak ostatně napovídají nešťastné příběhy sebevrahů – dokonce i rezignace na život samotný.
Je nutno vzít na vědomí, že pouhými přirozenými prostředky bělobu našich „sasanek“ obnovit nemůžeme. Na to prostě nemáme. Naštěstí ale máme k dispozici stoprocentně účinný prostředek nadpřirozený. Záleží na každém jednotlivci, zda jej přijme nebo jím pohrdne. Veškerou „ošklivou čerň“ z nás Ježíš sejmul a dobrovolně vzal na sebe. Z lásky k nám se právě kvůli té naší jinak nesmazatelné „černi“ nechal přibít na kříž. Zřejmě to byl jediný možný způsob, jak docílit, aby naše bílá byla opět bílá. Z Boží strany jsou pro každého z nás dveře otevřené. Nikdo není ze záchrany předem vyloučen. Všem bez výjimky se nabízí věčný život v ráji, připraveném pro „bílé sasanky“. Nabízí, ale nevnucuje. V plném rozsahu zde platí: každý svého štěstí strůjcem. Je to neuvěřitelné, ale je to tak - Bůh nás miluje takové, jací jsme. Ušmudlané, ušpiněné, ošklivé černé sasanky. S radostí si nás sám osobně a vlastnoručně vybělí. Ovšem s jednou podmínkou: že mu to dovolíme.
Marie Svatošová
Na louce jsme natrhali sněhobílé sasanky a ty pak ve třídě rozdělili do kalamářů s inkoustem modrým, červeným, zeleným a černým. Začala fáze pozorovací. Ve vázičce s čistou vodou zůstaly květy bílé, ty v kalamářích se postupem času zbarvily. Černé květy se nám ani trochu nelíbily. Když to šlo tam, musí to jít i zpátky - usoudili jsme, a černým sasankám poskytli čistou vodu. Nepomohlo to. Z černé byla nanejvýš tmavošedá, avšak někdejší krásy sasanek jsme už nedocílili.
I když původním záměrem školního pokusu nebylo nic jiného, než žákům názorně vysvětlit fyziologii rostlin, můžeme z něj vyvodit závěr další. Pomineme-li problém dědičného hříchu, lze tvrdit, že všichni přicházíme na svět jako krásné bílé sasanky. To nám však vydrží zpravidla jen do chvíle, než jsme schopni používat rozumu a svobodné vůle. Pak se začneme zabarvovat kromě jiného i vlivem prostředí, ve kterém se nacházíme a kterému, v důsledku onoho dědičného hříchu, více či méně podléháme. Pokud bychom v této nepříjemné situaci měli k dispozici pouze přirozené možnosti nápravy, utrpěné škody na kráse našich duší by byly stejně nezvratné, jako u těch ošklivě černě zbarvených sasanek. Mohli bychom jen litovat, nic víc. Avšak lítost, která by nenašla adresáta v nekonečně milosrdném Bohu, by nám byla k ničemu. Bezvýchodnost takové situace by nepochybně byla zdrojem našeho trvalého trápení a časem i příčinou rezignace. U někoho – jak ostatně napovídají nešťastné příběhy sebevrahů – dokonce i rezignace na život samotný.
Je nutno vzít na vědomí, že pouhými přirozenými prostředky bělobu našich „sasanek“ obnovit nemůžeme. Na to prostě nemáme. Naštěstí ale máme k dispozici stoprocentně účinný prostředek nadpřirozený. Záleží na každém jednotlivci, zda jej přijme nebo jím pohrdne. Veškerou „ošklivou čerň“ z nás Ježíš sejmul a dobrovolně vzal na sebe. Z lásky k nám se právě kvůli té naší jinak nesmazatelné „černi“ nechal přibít na kříž. Zřejmě to byl jediný možný způsob, jak docílit, aby naše bílá byla opět bílá. Z Boží strany jsou pro každého z nás dveře otevřené. Nikdo není ze záchrany předem vyloučen. Všem bez výjimky se nabízí věčný život v ráji, připraveném pro „bílé sasanky“. Nabízí, ale nevnucuje. V plném rozsahu zde platí: každý svého štěstí strůjcem. Je to neuvěřitelné, ale je to tak - Bůh nás miluje takové, jací jsme. Ušmudlané, ušpiněné, ošklivé černé sasanky. S radostí si nás sám osobně a vlastnoručně vybělí. Ovšem s jednou podmínkou: že mu to dovolíme.
Marie Svatošová
