Zase se rozvěšuje vánoční výzdoba, obchody nabízejí vánoční dárky, dlouho před Vánoci se začnou ozývat koledy a my, křesťané, pokud vnímáme a žijeme liturgii, začneme brblat. Případně snadno a rychle odsuzovat komercionalizaci Vánoc a nedostatek duchovního obsahu v jejich prožívání. Budeme to dělat možná oprávněně, ale neúčinně. Můžeme ale tváří v tvář tomuto „vánočně-dárkovému běsnění“, které začíná už před adventem, také něco pochopit.
Nechme obchodníkům jejich plné či prázdnící se sklady, nakupujícím jejich shánění mnoha dárků a zastavme se trochu u adventu. Známe jeho křesťanskou náplň – není to pouhé těšení se na Vánoce, ale především očekávání. V adventu liturgie připomíná očekávání mesiáše před tím, než přišel, a prožívá očekávání mesiáše – Ježíše, který přijde podruhé, na konci časů. Může to vypadat jako očekávání vzdálené v minulosti i vzdálené směrem do budoucnosti, tedy vzdálené dnešku. Jenže očekávání v dávné minulosti a v nedatovatelné budoucnosti má svůj hluboký důvod. Tím důvodem je naděje. A tato naděje stojí na Božím slibu. Bůh slíbil, že pošle mesiáše, a to se skutečně stalo. Naděje se naplnila všem těm, kdo v Ježíši slíbeného mesiáše rozpoznali. Ježíš řekl, že znovu přijde, a my máme naději, že tento příchod završí dějiny a ukončí působení zla.
Svět konzumu není nemocný především tím, že nakupuje a spotřebovává, ale že neumí čekat, protože v mnohém nemá naději. Snaha mít, mít co nejvíc, opatřit si to, co ještě nemám, hned (třeba na půjčku), bez čekání, může být projevem chybějící naděje v životě lidí. Je to někdy pokus „zakrýt si oči a zacpat uši“ nakupovanými a konzumovanými věcmi, protože člověk nemá naději, a tak se nechce příliš dívat do budoucnosti. Křesťanská naděje není laciným optimistickým přesvědčením, že „bude líp“. Je to naděje v Boží věrnost, tedy v naplňování Božích zaslíbení. Povýšeným odsuzováním „spotřebáků“ bychom sotva komu pomohli. Ale žít nadějí v Boží věrnost – a to nejen v adventu – může představovat službu našim bližním. Někteří totiž naši naději v našem životním postoji rozpoznají. A to je obohatí mnohem víc, než kdyby poslouchali naše odsuzování nákupních horeček.
Převzato ze Zpravodaje Arcidieceze pražské 12/2008
***
Další texty k tématu advent naleznete zde
Další texty k tématu naděje naleznete zde
Svět konzumu není nemocný především tím, že nakupuje a spotřebovává, ale že neumí čekat, protože v mnohém nemá naději. Snaha mít, mít co nejvíc, opatřit si to, co ještě nemám, hned (třeba na půjčku), bez čekání, může být projevem chybějící naděje v životě lidí. Je to někdy pokus „zakrýt si oči a zacpat uši“ nakupovanými a konzumovanými věcmi, protože člověk nemá naději, a tak se nechce příliš dívat do budoucnosti. Křesťanská naděje není laciným optimistickým přesvědčením, že „bude líp“. Je to naděje v Boží věrnost, tedy v naplňování Božích zaslíbení. Povýšeným odsuzováním „spotřebáků“ bychom sotva komu pomohli. Ale žít nadějí v Boží věrnost – a to nejen v adventu – může představovat službu našim bližním. Někteří totiž naši naději v našem životním postoji rozpoznají. A to je obohatí mnohem víc, než kdyby poslouchali naše odsuzování nákupních horeček.
Převzato ze Zpravodaje Arcidieceze pražské 12/2008
***
Další texty k tématu advent naleznete zde
Další texty k tématu naděje naleznete zde
