Poznání, že Bůh přichází na svět, aby se stal služebníkem člověka, aby mu dal část své svatosti, je pramenem nevysychající radosti. Bylo by osudné odmítat tuto radost. Těšíme-li se ovšem a připravujeme na velké vánoční tajemství, na příchod Boha v lidské podobě na zemi, bylo by příliš jednoduché uvažovat o něm jen jako divák a pozorovatel.
Podstatné je, že mu dovolíme přijít k nám, že „otevřeme brány dokořán“, jak zpíváme v adventu. Chceme-li se podílet na velké vánoční radosti, musíme něco „udělat“: ne ale žádné velké a senzační věci, postačí, ukážeme-li dobrou vůli utvářet svůj život podle tajemství, jež Vánoce přinášejí. Možná se rozhodneme vyhradit si každý den zvláštní chvilku na modlitbu anebo dáme najevo přátelství někomu ve svém okolí, kdo nám není nijak zvlášť sympatický.
Brzy přijdeme na to, že tato předsevzetí nedokážeme dokonale naplnit, ale právě tím, že si uvědomíme svou bezmoc, otvírají se v nás dveře, jimiž může vstoupit Spasitel. Dokud jsme nezačali zpytovat hlubiny své bezmoci, necítíme jeho potřebu, a tak jsou před námi zavřeny brány velké radosti, kterou přináší Ježíš. Prožijeme-li bolestně vlastní neschopnost a zatoužíme-li po pomoci, jsme připraveni přijmout osvobozující vánoční poselství.
