Po polední pauze jdeme do nádherné baziliky v Getsemanech. Procházíme zahradou starých oliv, z nichž aspoň tři možná pamatují krvavý pot Spasitelův. V bazilice je přítmí a nádherně. Zatímco venku je žár, tady je chládek, klid a ticho. Máme tu každý pro sebe asi patnáct minut.
 
Dívám se na výčnělek skály, na kterém možná klečel tehdy můj Pán. Po chvilce ticha zazní píseň, evangelium a rozjímání: Ježíš došel v Getsemane na okraj lidského utrpení. Nevzal na sebe jen tělesné utrpení, ale i utrpení duše. Nejhorší je zoufalství. Ano, i to okusil. „Otče, je-li to možné, ať odejde tento kalich utrpení ode mne, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň!“ Člověk Ježíš se podrobuje vůli Boží. To pokračovalo až k hrůznému výkřiku osamění a opuštění na kříži: „Bože můj, Bože můj – proč Jsi mne opustil ?!“ Tak tohle všechno vzal na sebe přijetím člověčenství. Vykoupil nás a dal nám šanci spásy!

Pane Ježíši !
Ty Jsi náš Pán a Bůh.
Ty jsi pravý Bůh a pravý člověk.
Ty jsi Cesta, Pravda a Život.
Ty jsi pravý Mesiáš, Vykupitel, Spasitel - také můj.
Věřím a doufám v Tebe, chci Tě nade vše milovat.
Ústy vyznávám, že Jsi Pán a celým srdcem věřím,
že Tě Otec vzkřísil z mrtvých.
 
 
(Zpracováno podle knihy Svatá země s Františkem Hobizalem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství, převzato se svolením)