Andělé (řecky angelos = posel) znamenají od středověku nadlidské, stvořené bytosti, "čisté" duchy.
Písmo předpokládá znalost bytostí, jež se nazývají podle svého úkolu, svého vzezření nebo podle svého vztahu k Bohu "andělé" = poslové, "mužové", "Jahvův zástup", "nebeské vojsko". V dobách po vyhnanství jsou pojímáni jako "synové Boží", "božští", "knížata", "mocnosti", "duchové", kteří jsou buď bez těla nebo mají tělo jen zdánlivé. Přicházejí jako pomáhající nebo trestající poslové Boží, jsou přiděleni jednotlivému člověku nebo jednotlivému národu a často mají vlastní jméno (Michael, Gabriel, Rafael, Uriel).

Výpovědi Nového zákona o andělíchích jsou pod vlivem pozdně židovských názorů na anděly, vcelku jsou však střízlivější. Ježíš Kristus stojí jako povýšený na pravici Boha nade všemi andělskými bytostmi: spasitelný úmysl Boží se jim dává poznat skrze církev (Ef 3,1O). Pohlíží se na ně proto z hlediska služby Kristu a jeho učedníkům (Mt 4,11; Sk 5,19 n.), fungují jako poslové k lidem z příkazu spasitelné vůle Boží a obklopí při posledním soudu Ježíše Krista (srov. Zj).

***

Další texty k tématu andělé naleznete zde