Andělé (řecky angelos = posel) znamenají od středověku nadlidské, stvořené bytosti, "čisté" duchy.
1. Učení Písma.
Písmo předpokládá znalost bytostí, jež se nazývají podle svého úkolu, svého vzezření nebo podle svého vztahu k Bohu "andělé" = poslové, "mužové", "Jahvův zástup", "nebeské vojsko". V dobách po vyhnanství jsou pojímáni jako "synové Boží", "božští", "knížata", "mocnosti", "duchové", kteří jsou buď bez těla nebo mají tělo jen zdánlivé. Přicházejí jako pomáhající nebo trestající poslové Boží, jsou přiděleni jednotlivému člověku nebo jednotlivému národu a často mají vlastní jméno (Michael, Gabriel, Rafael, Uriel).
Výpovědi Nového zákona o andělíchích jsou pod vlivem pozdně židovských názorů na anděly, vcelku jsou však střízlivější. Ježíš Kristus stojí jako povýšený na pravici Boha nade všemi andělskými bytostmi: spasitelný úmysl Boží se jim dává poznat skrze církev (Ef 3,1O). Pohlíží se na ně proto z hlediska služby Kristu a jeho učedníkům (Mt 4,11; Sk 5,19 n.), fungují jako poslové k lidem z příkazu spasitelné vůle Boží a obklopí při posledním soudu Ježíše Krista (srov. Zj).
2. Tradice.
Oproti židovsko-apokalyptickým a řeckým představám o andělích obhajují církevní otcové stvořenost andělů, kteří se tak nepodíleli (jak uvádí v různých formách /x gnóze) na stvoření světa (/x demiurg), přesto jsou však svou mocí člověku nadřazeni. Teprve na základě učitelského vyjádření 4. lateránského koncilu, který předpokládá anděly jako existující (DS 8OO), se stává čistá duchovost tézí nauky o andělích (Tomáš Akvinský). Proti těm, kdo zpochybňují osobní charakter andělů nebo podstatný rozdíl mezi duchem a hmotou, se obrací učitelský výrok z novější doby (encyklika Humani generis: DS 3891).
3. Systematická teologie.
Teologické učení o andělích musí vycházet z toho, že obsahovým, původním zdrojem nauky o andělích není samotné zjevení Boží ve Starém a Novém zákoně, ale že v něm se andělé samozřejmě předpokládají a mluví o zkušenostech s nimi (jako stvořenými, personálními principy uspořádání dílčích kosmických řádů). Zjevení o andělích má přesto podstatnou funkci, neboť se v něm zvenčí přejaté představy o andělích očišťují a zbytek potvrzuje jako legitimně tradovaná zkušenost člověka. Zmínky o andělích slouží k objasnění obsáhlých, nábožensky významných pravd: Boží vláda nade vším, ohroženost lidské situace. Jednotlivé představy (jména, počet, hierarchie andělů) zjevení nezajímají. Teologické učení o andělích je proto vřazeno do události, při níž jde v bytí člověka o všechno: do příchodu Boha v Ježíši Kristu k jeho stvoření. Brání člověku, aby nezužoval společenství svého světa: člověk je v širším společenství spásy nebo zavržení, než je jen společenství lidí. Teprve z tohoto hlediska je třeba co nejprvotněji stanovit vlastní podstatu andělů: z hlediska základu svého bytí patří ke světu, jsou s člověkem v přirozené jednotě skutečnosti a dějin, mají s ním shodné nadpřirozené dějiny spásy, jež mají svůj první záměr a svůj konečný cíl (i pro anděly) v Ježíši Kristu. Jelikož však teologická /x antropologie a /x christologie vzájemně podstatně souvisejí, musí být nauka o andělích pojímána též jako vnitřní hledisko christologie: andělé svou podstatou tvoří osobní společenství vyjádřeného Slova Otce, jež je v jedné osobě vyjádřeným a slyšeným Slovem. Jejich odlišnost vůči lidem by musila být pojata jako ("specifická") odlišnost společné ("rodové") podstaty andělů a lidí, jež přichází ke svému nejvyššímu milostiplnému naplnění ve Slově Božím. Z toho lze porozumět, že milost andělů je milostí Ježíše Krista, Ježíš Kristus je hlavou andělů, že původní jednota světa a dějin spásy s anděly a lidmi ve vzájemné nadřazenosti a podřízenosti činí srozumitelnou roli andělů v dějinách spásy. Bezpochyby měli andělé jako faktor tohoto světa před Ježíšem Kristem větší zprostředkující úlohu vůči Bohu než dnes. - Srov. též /x démoni, /x mocnosti a síly.
Karl Rahner
Teologický slovník (str. 14)
Vydalo nakladatelství ZVON 1996
***
Další texty k tématu andělé naleznete zde
Písmo předpokládá znalost bytostí, jež se nazývají podle svého úkolu, svého vzezření nebo podle svého vztahu k Bohu "andělé" = poslové, "mužové", "Jahvův zástup", "nebeské vojsko". V dobách po vyhnanství jsou pojímáni jako "synové Boží", "božští", "knížata", "mocnosti", "duchové", kteří jsou buď bez těla nebo mají tělo jen zdánlivé. Přicházejí jako pomáhající nebo trestající poslové Boží, jsou přiděleni jednotlivému člověku nebo jednotlivému národu a často mají vlastní jméno (Michael, Gabriel, Rafael, Uriel).
Výpovědi Nového zákona o andělíchích jsou pod vlivem pozdně židovských názorů na anděly, vcelku jsou však střízlivější. Ježíš Kristus stojí jako povýšený na pravici Boha nade všemi andělskými bytostmi: spasitelný úmysl Boží se jim dává poznat skrze církev (Ef 3,1O). Pohlíží se na ně proto z hlediska služby Kristu a jeho učedníkům (Mt 4,11; Sk 5,19 n.), fungují jako poslové k lidem z příkazu spasitelné vůle Boží a obklopí při posledním soudu Ježíše Krista (srov. Zj).
2. Tradice.
Oproti židovsko-apokalyptickým a řeckým představám o andělích obhajují církevní otcové stvořenost andělů, kteří se tak nepodíleli (jak uvádí v různých formách /x gnóze) na stvoření světa (/x demiurg), přesto jsou však svou mocí člověku nadřazeni. Teprve na základě učitelského vyjádření 4. lateránského koncilu, který předpokládá anděly jako existující (DS 8OO), se stává čistá duchovost tézí nauky o andělích (Tomáš Akvinský). Proti těm, kdo zpochybňují osobní charakter andělů nebo podstatný rozdíl mezi duchem a hmotou, se obrací učitelský výrok z novější doby (encyklika Humani generis: DS 3891).
3. Systematická teologie.
Teologické učení o andělích musí vycházet z toho, že obsahovým, původním zdrojem nauky o andělích není samotné zjevení Boží ve Starém a Novém zákoně, ale že v něm se andělé samozřejmě předpokládají a mluví o zkušenostech s nimi (jako stvořenými, personálními principy uspořádání dílčích kosmických řádů). Zjevení o andělích má přesto podstatnou funkci, neboť se v něm zvenčí přejaté představy o andělích očišťují a zbytek potvrzuje jako legitimně tradovaná zkušenost člověka. Zmínky o andělích slouží k objasnění obsáhlých, nábožensky významných pravd: Boží vláda nade vším, ohroženost lidské situace. Jednotlivé představy (jména, počet, hierarchie andělů) zjevení nezajímají. Teologické učení o andělích je proto vřazeno do události, při níž jde v bytí člověka o všechno: do příchodu Boha v Ježíši Kristu k jeho stvoření. Brání člověku, aby nezužoval společenství svého světa: člověk je v širším společenství spásy nebo zavržení, než je jen společenství lidí. Teprve z tohoto hlediska je třeba co nejprvotněji stanovit vlastní podstatu andělů: z hlediska základu svého bytí patří ke světu, jsou s člověkem v přirozené jednotě skutečnosti a dějin, mají s ním shodné nadpřirozené dějiny spásy, jež mají svůj první záměr a svůj konečný cíl (i pro anděly) v Ježíši Kristu. Jelikož však teologická /x antropologie a /x christologie vzájemně podstatně souvisejí, musí být nauka o andělích pojímána též jako vnitřní hledisko christologie: andělé svou podstatou tvoří osobní společenství vyjádřeného Slova Otce, jež je v jedné osobě vyjádřeným a slyšeným Slovem. Jejich odlišnost vůči lidem by musila být pojata jako ("specifická") odlišnost společné ("rodové") podstaty andělů a lidí, jež přichází ke svému nejvyššímu milostiplnému naplnění ve Slově Božím. Z toho lze porozumět, že milost andělů je milostí Ježíše Krista, Ježíš Kristus je hlavou andělů, že původní jednota světa a dějin spásy s anděly a lidmi ve vzájemné nadřazenosti a podřízenosti činí srozumitelnou roli andělů v dějinách spásy. Bezpochyby měli andělé jako faktor tohoto světa před Ježíšem Kristem větší zprostředkující úlohu vůči Bohu než dnes. - Srov. též /x démoni, /x mocnosti a síly.
Karl Rahner
Teologický slovník (str. 14)
Vydalo nakladatelství ZVON 1996
***
Další texty k tématu andělé naleznete zde
