Soustředíme-li se jen na své slabosti nebo na své hříchy, promrháme sílu Ducha Svatého očistit nás. Legalismus je naše snaha najít přijetí u Boha nebo u ostatních pouze na základě toho, že se přizpůsobíme pravidlům, zaběhlé praxi a učení. S těmi nejlepšími úmysly začínáme spoléhat na věci, které jsme dostali od Boha, víc než na Božího Ducha. Preferujeme své znalosti – naše pravidla, jak věci dělat – před Bohem, dárcem poznání. Tím činíme stejné rozhodnutí jako Adam s Evou, vybíráme si strom poznání dobrého a zlého a dáváme mu přednost před stromem života.
Starší bratr z podobenství o Marnotratném synu rezignoval na vztah se svým otcem a snažil se získat své místo v rodině tím, že dělal, co se mu řeklo – držel se pevně daných, bezpečných hranic. Vybral si zákon, aby mu byl strážcem místo svého otce.
I když je legalismus na jedné straně pastí, křesťané soustředění na svobodu ducha mohou upadnout do druhé krajnosti – zavrhnou všechna pravidla a propadnou svévoli, stejně jako mladší bratr v našem podobenství. Svévole a nedostatek zájmu o ostatní nejsou protilékem na legalismus.
Spoléháme-li se jen na to, co konáme, např. jak často a jak dlouho se modlíme, nakolik sloužíme, do jaké míry je náš způsob práce správný, okrádáme se o sílu své víry, o aktivní působení Ducha Svatého. Vzorce chování a určité normy přestanou být nástroji milosti, když jejich prostřednictvím usilujeme získat přijetí od Boha nebo od druhých lidí. Padáme do pasti snahy dosáhnout svého cíle lidským úsilím a zapomínáme, že Duch se svobodně dává těm, kdo věří.
