Desítky brigádníků proměnily arcibiskupský palác v cestovní kancelář 

Na přípravě svatořečení Anežky České pracovaly dva výbory, jeden v Římě, v čele s biskupem pro český exil Jaroslavem Škarvadou, a jeden v Praze, jemuž předsedal pražský pomocný biskup Antonín Liška.

Byl jsem v něm pověřen funkcí tiskového referenta. Ač nerad musel jsem z tohoto titulu vejít ve styk se Sekretariátem pro věci církevní komunistického Ministerstva kultury. Jaké však bylo mé překvapení, když místo dřívějších zlobných primitivů jsem se setkal s novými, mladšími a vzdělanějšími referenty, kteří nám vycházeli vstříc. Na počkání a bez jediného cenzurního škrtu schválili do tisku připravené texty plakátů, instrukcí pro poutníky a programů svatořečení. Logo poutě znak Anežkou založeného řádu rytířů z červenou hvězdou, které navrhl grafik Jiří Blažek - vetkané do hedvábné stuhy, označovalo pak naše poutníky v Římě.

Desítky brigádníků proměnily arcibiskupský palác v cestovní kancelář zajišťující přepravu, valuty a různé formality poutníkům nejen z českých zemí, ale i ze Slovenska. Deset dnů před kanonizací jsem odletěl s předvojem, "generálním štábem" poutě, do Říma. Svůj hlavní stan jsme rozložili v Nepomucenu.

Rozpačité setkání s českým exilem

Den či dva po našem příjezdu byla neděle a my byli pozváni do vatikánského rozhlasu na mši, která se zrovna v tu neděli vysílala v českém jazyce. Shromáždili jsme se před kaplí. Dva hloučky. V jednom nás deset z Prahy, v druhém dvě desítky tamních Čechů. Vzájemně jsme se proměřovali. Mši svatou sloužil ředitel českého vysílání jezuita Josef Koláček, lekce četli manželé Pavel a Zdena Konzalovi od nás. Recitace mešního ordinaria překlenovala vzdálenost mezi oběma hloučky. Po pozdravení pokoje, svatém přijímání a závěrečném požehnání jsme vyšli z kaple už jako jedno společenství.

Římem a jeho jedinečnou atmosférou jsem byl okouzlen jako dosud žádným městem. Na jeho prohlídku jsem však neměl, jako nikdo z našeho předvoje, čas, neboť ne vše bylo připraveno tak, jak jsme si představovali. Jeden z členů římského organizačního výboru prohlašoval ještě měsíc před kanonizací - pak se nám za to omlouval - že není třeba se vzrušovat, že z Prahy přijede beztak nanejvýš pár autobusů s dobře prokádrovanými "poutníky", jejíchž hlavní starostí budou nákupy. Zdá se, že ani ve Vatikáně neuvažovali jinak, neboť z obavy, aby Svatý Petr nezůstal při kanonizaci poloprázdný, rozhodli, že s Anežkou bude svatořečen i polský kapucín, bratr Adam Chmielowski. 

Z bolševického Československa začínaly přijíždět zvláštní vlaky

Jak se pak divili všichni skeptici, když z bolševického Československa začínaly přijíždět zvláštní vlaky (byly čtyři), autobusy (bylo jich hodně přes sto), nespočítaně aut a jeden letecký speciál. A nebyli to ani odboráři, ani lidoví milicionáři s manželkami odměnou za zásluhy o výstavbu socialismu, ale skuteční poutníci. Celkem jich přijelo nebo přiletělo z vlasti asi deset tisíc. Kolik krajanů, včetně Němců, našich bývalých občanů, přibylo z celého světa, nikdo nespočítal.

Ještě dva dny před svatořečením vypadalo vše beznadějně chaoticky, nebylo člověka, který by nám byl přesně řekl, co a jak se bude dít. Báli jsme se, že vše skončí fiaskem, a prosili jsme Anežku, aby nás svou přímluvou ochránila před mezinárodní ostudou. Znalci poměrů nás však uklidňovali: "Nebojte se, vše dopadne dobře, Italové jsou sice bordeláři, ale zato geniální improvizátoři." O pravdivosti těchto slov jsem se přesvědčil hned příští den, kdy jsem do chrámu svatého Petra uvedl a hlavnímu papežskému ceremonáři - biskupu Pietru Marinimu, jenž Svatého otce provází na všech jeho cestách, - představil ty, kdo z Čechů budou při zítřejší papežské mši lektorovat, číst přímluvy, nést obětní dary, zpívat. Začala generální zkouška. Nácvik nástupů, odchodů, pokleků, úklonů řídil s obdivuhodnou elegancí biskup ceremonář. 

Velkolepá slavnost

Konečně neděle 12. listopadu 1989. Začátek slavnosti byl stanoven na půl desátou, ale už od osmi hodin jsme procházeli uzávěrami a kordony karabiniérů s detektory, kterým jsme se museli vykázat místenkami. Nad vchodem do chrámu svatého Petra visely portréty obou nových světců. Mám rád liturgii, v níž nic nebrání tichému usebrání, to, co jsem však zažil ve svatopetrském chrámu- papež, kardinálové, stovky kněží, řeholníků a řeholnic, zpěv, liturgie papežské mše rozvinutá do plné nádhery (úchvatný tanec před Hospodinem) a sám obřad svatořečení se čtením životopisů obou nových světců a dekretů, jimiž byli prohlášeni za svaté - to vše bránilo sice soustředěné modlitbě, ale naplňovalo srdce, mysl, duši jinou, málokdy uchopenou modlitbou jásající církve zde tak reprezentativně shromážděné.

Strhující slavnost pokračovala v pondělí dopoledne v Aule Pavla VI., kam jsme se jakýmsi zázrakem vtěsnali dávno před stanoveným setkáním se Svatým otcem. Na sestavování více než hodinového programu předcházejícímu papežské audienci jsem se podílel a moderoval jsem jej. Zpívali v něm Cantores Pragenses (sbor baziliky svatého Jakuba), Moravský cherubínský sbor z Brna a sbor litoměřických bohoslovců.

Z titulu místopředsedy výboru pro Desetiletí pronesl Tomáš Halík řeč, v níž mezi jiným řekl, že se Anežka jistě přimlouvala za nás v dobách nejtěžších a tak oprávněně myslíme dnes "na proroctví, že tehdy, až bude svatořečena, bude v Čechách konečně dobře. Cítíme příchod těchto lepších dob ve vzduchu jako jarní vánek, dotýkající se už našich srdcí." Halík mluvil sice s patosem jemu vlastním, v této chvíli i patřičným, přesto mi není jasné, odkud vzal to proroctví, i když musím říct, že se to dobře poslouchalo. 

„Toto je den, který učinil Hospodin, radujme se z něho!“

S ohromným nadšením, potleskem a skandováním "Ať žije kardinál Tomášek" , vešel uprostřed úvodního programu do auly muž, jehož životní cesta vrcholila ve chvíli, kdy česká církev jím vedená, a celý národ, stál na prahu svobody. Byl-li ovacemi uvítán Tomášek, jak potom vyjádřit nadšení, jakým byl při svém příchodu pozdravován Jan Pavel II. Svůj projev začal slovy: "Toto je den, který učinil Hospodin, radujme se z něho. Na oltář je povýšena ochránkyně církve v českých zemích." Papež dále vyslovil naději, že se bude pokračovat v jednáních mezi Československem a Vatikánem, aby mohly být obsazeny biskupské stolce a mohla být ustavena biskupská konference. Na závěr řekl: "Vaše pouť nesmí končit dnes. Její poslání si odnášejte do svého každodenního života. "

Svatý otec byl viditelně dojat. Usmíval se, znovu a znovu žehnal. Mohutně zněl v závěru audience zpěv svatováclavského chorálu, československé hymny, hymnické písně Hospodine, po miluj ny a opakované Christus vincit, Christus regnat, Christus imperat. Skandované volání "Ať žije Svatý otec!" a "Papež do Prahy!" provázelo Jana Pavla při odchodu z auly. Každý se ho chtěl dotknout. Podával ruce vpravo, vlevo. Téhož dne odpoledne jsme se ještě zúčastnili mše svaté v chrámu svatého Pavla za Hradbami. Hlavním celebrantem byl slovenský kuriální kardinál Jozef Tomko. Liturgie byla trojjazyčná, zpívali jsme ze zpěvníčků, které nám byly rozdány, česky, slovensky a německy. Organizačně připravili tuto mši naši němečtí přátelé z Ackermann-Gemeinde, kteří si zachovali vztah ke své staré vlasti a Anežku Přemyslovnu považují stejně tak za svou jako my. Tuto mši jsem zbaven napětí z organizačních povinností prožíval intenzivně. Zřetelně jsem si uvědomoval katolicitu, všeobecnost církve a možnost její integrující role v rozhádaném světě.