Pan farář se ptal dětí v hodině náboženství, kdo je to světec. Kromě dobrých i méně dobrých odpovědí zaslechl také, že světec je ten, kdo barevně září.
Takové odpovědi nerozuměl, a proto žádal doplnění. Dítě vysvětlovalo, že v obci, kde bydlí babička, mají v kostelních oknech barevná sklíčka, vitráže, kde jsou vyobrazeny postavy světců. Když při nedělní mši svaté svítí do kostela sluníčko, prochází jeho světlo barevnými sklíčky a obrazy svatých září barvami.
Tak si může svatého představovat jenom dítě. Představa dospělých věřících už bývá prozaičtější, ale zároveň chudší a v určitém směru i zkreslenější.
Světec podle jejich představ musí být bezdětný, protože rodičovské povinnosti jsou překážkou k plnému věnování se svatosti. Nejlépe by měl být svobodný, protože v manželství může dojí.t i na sex - a jak je známo, ten není pro kandidáta svatozáře zrovna to akorátní. Ale především a nade všechno by se měl chovat vážně. Doporučuje se až smrtelná vážnost, nebo ještě lépe: měl by se chovat přímo smrtelně. Veselá mysl, dobrá nálada a smysl pro humor jsou vlastnosti dozajista pochybné a nevypočítatelné.
Osobně si myslím, že přesně takové představy naplňují nebe smíchem. Pokud se svatí něčemu smějí - a nemusí to být jen ti uvedení v kalendáři -, tak především našim pokřiveným představám o obsahu jejich svatosti. Život světců je skutečně barevný. Ono dítě mělo svým způsobem pravdu.
U svatosti jde v zásadě o dvě věci: být křesťansky poctivý na místě, kam nás Bůh
povolal, a žít své poslání radostně. Ať už jako vyznavač, panna nebo mučedník. Proto si myslím, že bez radosti to nejde ani po zemi, ani do nebe.
K radosti lidské duše patří smysl pro humor a veselé srdce. Svatý Pavel na ně apeluje v listu Filipským, když píše: "Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!"
***
Se svolením převzato z knihy: O radostech lidské duše s Maxem Kašparů, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
Další texty k tématu svatost naleznete zde
Tak si může svatého představovat jenom dítě. Představa dospělých věřících už bývá prozaičtější, ale zároveň chudší a v určitém směru i zkreslenější.
Světec podle jejich představ musí být bezdětný, protože rodičovské povinnosti jsou překážkou k plnému věnování se svatosti. Nejlépe by měl být svobodný, protože v manželství může dojí.t i na sex - a jak je známo, ten není pro kandidáta svatozáře zrovna to akorátní. Ale především a nade všechno by se měl chovat vážně. Doporučuje se až smrtelná vážnost, nebo ještě lépe: měl by se chovat přímo smrtelně. Veselá mysl, dobrá nálada a smysl pro humor jsou vlastnosti dozajista pochybné a nevypočítatelné.
Osobně si myslím, že přesně takové představy naplňují nebe smíchem. Pokud se svatí něčemu smějí - a nemusí to být jen ti uvedení v kalendáři -, tak především našim pokřiveným představám o obsahu jejich svatosti. Život světců je skutečně barevný. Ono dítě mělo svým způsobem pravdu.
U svatosti jde v zásadě o dvě věci: být křesťansky poctivý na místě, kam nás Bůh
povolal, a žít své poslání radostně. Ať už jako vyznavač, panna nebo mučedník. Proto si myslím, že bez radosti to nejde ani po zemi, ani do nebe.
K radosti lidské duše patří smysl pro humor a veselé srdce. Svatý Pavel na ně apeluje v listu Filipským, když píše: "Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!"
***
Se svolením převzato z knihy: O radostech lidské duše s Maxem Kašparů, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
Další texty k tématu svatost naleznete zde
