Synodální cesta vyvolává emoce

Synodalita je podstatou církve

Synodální cesta, kterou vyhlásil papež František, po světě vyvolává značné a rozdílné emoce. Zatímco mnozí jsou šťastní, že se někdo zajímá o to, co si skutečně myslí, jiní neskrývají obavy a mají dojem, že tím dochází k podkopání podstaty církve. Domnívám se, že podobné obavy jsou pochopitelné jen do té doby, dokud si člověk nepřečte alespoň základní dokumenty, které k tomu procesu byly vydány.

Cíl této fáze synodálního procesu je vlastně synodalita sama. Nejde o to vytvořit nějaké dokumenty, natož měnit články víry, ale uvědomit si, že synodalita je vlastní podstatou církve. Jeden z oficiálních dokumentů říká poeticky, že synoda „má lidi inspirovat, aby snili o církvi, kterou jsme povoláni být, má přinést nové naděje, rozhojnit důvěru, obvázat rány, navazovat nové a hlubší vztahy, učit se navzájem, má stavět mosty, osvěcovat mysl, rozehřívat srdce a rukám navrátí sílu pro naše společné poslání.”

Synoda bude taková, jakou si ji uděláme

O tom co to je synoda jsme ale v posledních měsících měli možnost slyšet mnoho příspěvků. Je ale zjevné, že ve skutečnosti bude taková, jakou si ji sami jako věřící uděláme. Žádný oficiální dokument nemůže postihnout všechny aspekty. Tento způsob stupňovitého sdílení a rozlišování je ale v katolické církvi opravdu poměrně nezvyklý, takže se dá vlastně těžko dát nějaké jasné doporučení co dělat. Možná by nám ale v našich synodních skupinách, ale věřím, že i v našem každodenním životě, mohlo pomoci několik tipů, která Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu, dal těm svým spolubratřím, kteří se chystali na poněkud tradičnější typ synody: na Tridentský koncil (1545-1563).

Společenství, kde se pouze rozkazuje a poslouchá?

Mnozí mají možná představu Ignáce, jezuitů a vlastně i církve jako takové, jako společenství, kde se pouze rozkazuje a poslouchá. Je a není to pravda. Žádná legitimně stanovená autorita v církvi, ať už je to papež, biskup, kněz, opat, nebo třeba i rodiče, totiž nemá vykonávat svou autoritu bez ohledu na mínění těch, za něž mají zodpovědnost. Jistě, mnohdy musí dělat rozhodnutí, která jsou nepopulární, to je jistě platné zejména ve výchově dětí, ale ten, kdo má určitou formu moci má mít takovou zralost, že je ochoten vyslechnout si co si myslí ostatní a nejednat jako diktátor. Duch Svatý působí v celém společenství církve, nikoli jen „shora“. To je, jakkoli to může znít pro mnohé překvapivě, zcela v jezuitské tradici rozlišování. Pochopitelně nejde pouze o jezuitské specifikum, ale o zkušenost celé církve a svým způsobem vlastně každého vyspělejšího lidského společenství. Je ale fakt, že zejména první jezuité, k nimž patřil Ignác, i ti, ke kterým se ve zmíněných doporučeních obrací, v tomto ohledu ukázali značnou vyspělost. Můžeme se proto pokusit z jejich moudrosti načerpat něco, co bude k užitku i nám.

Komunikace může být ku prospěchu,
ale i ke škodě

Ignác svým společníkům zdůrazňuje, že komunikace ve shromáždění může být ku prospěchu, ale může být i ke škodě. To, že s někým komunikujeme, je k užitku jen když se snažíme o poctivou a vzájemnou komunikaci. Oproti tomu, jak mnozí známe vzájemnou komunikaci, tedy jako ostrou výměnu názorů, kdy jde spíše o dvou- nebo vícestranný monolog, ve kterém je třeba využít slabosti protivníka k zisku převahy, Ignác dává téměř šokující doporučení: „V mluvení bych byl pomalý, rozvážný a laskavý“, píše jezuitům. Nejde o to být slabý, nemáme být takříkajíc „pod pantoflem“. Smysl určité rozvážnosti je totiž podle Ignáce pochopit a poznat „smýšlení, city a vůli těch, kdo mluví, abych lépe odpověděl, nebo mlčel“. Ano: nemusíme za každou cenu něco říci, není-li co dodat. Hlavně ale druhé jenom neposloucháme, ale nasloucháme mu, vnímáme ho. A snažíme se ho pochopit.

Jakmile přijde řeč na problematická témata, mají jezuité na koncilu uvést důvody pro všechny možné názory. To vyžaduje skutečně rozmyslet se, proč ten, který má jiný názor, říká to, co říká. Neznamená to nemít vlastní názor. Naopak jde o to mít svůj názor podložený a uznat, že i někdo jiný může mít v mnohém ohledu pravdu. Málokdy se stává, že by vše bylo černé nebo bílé, plná pravda nebo naprostá lež. Život je mnohem pestřejší. Abychom nezůstali jen u jezuitů: prolistujete-li některé z hlavních děl takového teologa a filozofa jakým byl Tomáš Akvinský, uvidíte, že v každé otázce dává zaznít nejdříve i jiným pohledům na věc a oceňuje to, co je v nich dobrého. Toto je tradice církve v nejlepším slova smyslu.

Ignác dále doporučuje nestavět se v ne ještě rozhodnutých věcech příliš jednoznačně za nějakou autoritativní osobnost, obzvláště je-li stále ještě naživu. Jak by řek sv. Pavel, jsme Kristovi, nikoli Appolónovi, nebo Pavlovi. Nejde ani tak o to kdo co říká, ale o to co říká.

Během pobytu na koncilu se mají modlit,
vyučovat katechismus a pomáhat ve špitálech

Možná banálně může znít i další tvrzení: „Jsou-li věci, o kterých se mluví, tak spravedlivé, že se nemůže nebo nesmí mlčet, předložit tam (na koncilu) své mínění s klidem a pokorou co možná největšími a skončiti vždy konstatováním „pokud není lepšího mínění“. Nejsme neomylní a to by mělo být základem naší pokory.

Pro všechna jednání také pomáhá nehledět příliš na vlastní pohodlí, ale snažit se přizpůsobit pohodlí a povaze osoby, se kterou chci jednati. Jak často už jsme zažili, že nás někdo zastrašoval přehnaným zdůrazňováním své autority a chtěl konat jednání v místech a časech, kdy to bylo k jeho výhodě? Pravděpodobně se k tomu někdy uchýlil každý z nás.

Ignác jezuitům také říká, že během svého pobytu na koncilu se mají modlit, vyučovat děti katechismus a pomáhat ve špitálech. Osobně mě tato část jeho dopisu překvapila asi nejvíce. Dnes se zdůrazňuje soustředit se, rozumově uvažovat… a často se zapomíná, že je třeba do našeho rozlišování vpustit samotného Hospodina a nacházet ho i v lásce k bližním. On je stejně vždy přítomen, ale jde o to, chceme-li mu naslouchat. A víme, že jedním z cílů synodální cesty je právě pochopit, kam Duch Svatý vede církev na začátku třetího tisíciletí.

Není moc pravděpodobné, že většina z nás bude mít čas pomáhat v zařízeních pro staré a nemocné nebo pomáhat s výukou dětí. Každý z nás by ale svou účast v synodálním procesu měl doprovodit účinnou pomocí bližním, která bude v našich možnostech a především modlitbou. Osobní i v rámci synodální skupinky.

Bože, dej mi moudrost, abych zmlkl
kdykoli si budu myslet, že jsem chytřejší

Doufám, že tyto tipy sv. Ignáce pomohou k tomu, abychom dokázali jak během synodálního procesu, tak i v našich každodenních společných rozhodováních, skutečně naslouchat a vnímat Boha i své bližní. Navrhuji, abychom si občas udělali čas pomodlit se část jedné modlitby, jejíž autorem je známý jezuita James Martin. Můžeme nám v tomto úsilí o zralost, ke které postupně dorůstáme, pomoci. Zní, lehce upraveně, takto:

„Bože, dej mi moudrost, abych prostě zmlkl
kdykoli si budu myslet, že jsem zjevně chytřejší
než všichni ostatní v místnosti,
že nikdo kromě mě neví, o čem mluví,
nebo že já sám mám všechny odpovědi.

V podstatě, Bože,
dej mi moudrost
abych si uvědomil,
že nejsem ty.

Amen“