V životě se stávají věci hodně těžké. Někdy není vidět ani na metr před sebe, člověk neví, co bude zítra, pozítří. Je zde jen současná bolest, nemoc, ztráta, nespravedlnost, zmatek. Situace naprosto nepřehledná, nepochopitelná a těžká i pro člověka Bohu oddaného. Ani on to nemá lehké. Protože dopředu nevidí, může pouze důvěřovat. Důvěřovat, že Bůh s ním má zásadně jen dobré plány. Dopředu nevidí, ale může se ohlédnout zpět a poučit se ze zkušeností. Najde ony dobré plány ve svém vlastním uplynulém životě i v životech lidí kolem sebe. Teprve při pohledu zpět bývá jasné, že nešlo o náhodu. Že ona bolavá událost byla událostí nezbytnou, bez níž by se život tohoto člověka pravděpodobně ubíral špatným směrem. Na takový bolavý zásah Prozřetelnosti ovšem může člověk v rámci své svobodné vůle reagovat různě. Může do toho kopnout, od Boha se odvrátit a třeba i ubližovat druhým. Může se naopak o to víc k Bohu přimknout. Stává se obojí.
Poctivě přiznávám, že jsem víckrát byla svědkem velké a příkladné statečnosti lidí, kteří sami sebe označovali za ateisty. Občas se s tím setkáváme v hospicích, u pacientů samotných nebo u jejich nejbližších. Velmi si jich vážím. O všech, které si zpětně vybavuji, mohu říct: „To byla osobnost.“ A uzraje-li někdo během života v osobnost, znamená to, že žil s Bohem, i když ho nedovedl nebo nechtěl pojmenovat. Kdo se důsledně řídí hlasem svědomí, řídí se hlasem Božím. To téměř vylučuje víru v náhodu – i když některé situace možná tak pojmenovával.
***
Se svolením převzato z knihy: Náhody a náhodičky s Marií Svatošovou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
Další texty k tématu Boží vůle