Jak si člověk začne s několika projekty v Africe, a to na prahu seniorského věku?
Nedávno mi kdosi položil otázku: „Lído, jak se stane, že si člověk začne s několika projekty v Africe, a to na prahu seniorského věku, kdy by mohl zaslouženě odpočívat, případně vypomáhat s vnoučaty?“ Samotný začátek naší práce v SIRIRI byl vlastně překvapivě jasný: Jako když jste ve tmě, náhle cvakne vypínač a ono se rozsvítí… To až později přišly nesnadné etapy a překážky na cestě, někdy až obludné, kdy jsem si kladla otázku, jak dál, a někdy až bolestně řešila, jestli vůbec dokážeme pokračovat. Tomu osudnému „cvaknutí vypínačem“ ale něco předcházelo, situace musela dozrát.
Všechny děti odešly z domova a my zůstali sami
Jedno africké přísloví praví: „Děti jsou v rodině jako hosté, kteří přijdou a pak zase odejdou.“ Kolem roku 2005 nastávala doba, kdy našich šest dětí začalo dospívat. Postupně odcházely z domova. Snad všichni rodiče si osamostatnění svých dětí přejí a počítají s ním, ale stejně je to pak v reálu velký zlom, obzvlášť v životě početné rodiny. Není snadné se adaptovat na tak velkou změnu.
A tak se stalo, že po pětadvaceti letech intenzivního „provozu“, na který jsme byli zvyklí, přišel náhle čas, kdy jsme seděli s manželem u stolu úplně sami. Ne že bychom tím byli úplně zaskočeni; věděli jsme, že tahle etapa musí přijít, a přemýšleli jsme o tom, co a jak dál. Tehdy nám bylo oběma kolem padesáti, zdraví ještě sloužilo a materiálně jsme se cítili zajištěni. Vlastně jsme ani netoužili hromadit další věci a zážitky, třeba si jen tak pro zábavu cestovat po světě, jakkoli nás cestování baví. Říkali jsme si: Možná máme před sebou ještě dalších dvacet let produktivního života; jak ten čas dobře využít? Zkrátka chtěli jsme ten uvolněný prostor a všechen ten potenciál využít pro něco smysluplnějšího.
Vnímavost pro „přesažné“ v našem životě se vyplácí
Kdysi mě oslovil jeden výrok Vitora E. Frankla: „Otázka nezní, co já čekám od života, ale co život očekává ode mne.“ Už z dřívějška znám ten zvláštní pocit, když se ocitám na jakési křižovatce možnosti, a tím i příštího vývoje událostí. Potřebuji se důkladně vyladit, abych vnímala i to, co je mimo mé běžné obzory, co mě přesahuje. Tehdy nehledám jen to, co by mě tak nějak nejvíc bavilo, ale soulad s hodnotami, které považuji celoživotně za důležité. A ideálně chci být ve svém rozhodování v souladu s Hospodinem, o jehož přítomnost ve svém životě stojím a který mě – vlastně nás - neviditelně provází životem. Každé větší rozhodování tedy beru jako etapu, kdy se snažím o zvlášť citlivé nastavení „vnitřních tykadel“.
Kolikrát v minulosti už jsme s manželem zjistili, jak se tahle vnímavost pro „přesažné“ v našem životě vyplácí. Když se člověk dobře sladí se záměry, které s ním má Hospodin, mívá pak jeho konání příchuť skvěle namíchaného koktejlu: dělám to, co umím, co mě těší, co vnímám jako smysluplné, a navíc mohu být pro někoho přínosem!
Téměř rok jsme proto s manželem vědomě vyčkávali v jakémsi postoji vnitřní připravenosti, bedlivého hledání a rozhlížení se. Dvakrát jsme dokonce už nakročili do témat, která se nám jevila jako „ta pravá“. Ale vždy se objevily všemožné komplikace a slepé uličky… Až náhle přišlo to cvaknutí vypínačem.
Náhodou se mi před oči dostala jedna úvaha
Byl pátek 6. ledna 2006, svátek Tří králů. Náhodou se mi před oči dostala úvaha kněze Aleše Opatrného o tom, že i dnes nám Bůh posílá podobné hvězdy, jakou tehdy poslal mudrcům z Východu. A že je na každém z nás, co s jeho nabídkou a pozváním uděláme.
Dál v té úvaze stálo, že Hospodin zpravidla nabízí hvězdu spíše jednotlivcům než zástupům. Ovšem klíčové je, jestli nás to znamení osloví, jestli se nás osobně dotkne. Může jít o šťastné i nešťastné životní příhody, Boží znamení může přijít prostřednictvím lidí kolem nás… Zkrátka onou hvězdou se nám může stát cokoli, co nás dovede k setkání s živým Kristem, tak jako ta hvězda či kometa dovedla tři mudrce až k jesličkám.
Ovšem takové znamení se objeví jen na čas; pak se nám ztratí. Obloha se zatáhne, lidé se rozejdou, inspirativní hovory skončí, víno se dopije… komu ale hvězda „zasvítila“, kdo zažil její osobní dotek, už ji dál nepotřebuje. Směr už zná a tuší, kudy se vydat…
Pak už věci dostaly svůj spád
Ještě jsem ty myšlenky o hvězdě měla čerstvě v hlavě, když nás oslovil kněz Petr Glogar, bosý karmelitán. Petr nás navštívil doma s tím, že by nás rád získal pro jeden nápad. Janovská karmelitánská provincie má od 70. let minulého století misie ve Středoafrické republice (SAR), kde žijí a pracují italští misionáři. V Itálii prý existuje organizace, sdružující přátele misionářů, která finančně i jinak podporuje jejich fungování v Africe. A on že si klade otázku, zdali my v České republice, už dávno po převratu nejsme v takové ekonomické kondici, že bychom mohli projevit spoluúčast a solidaritu i se vzdálenějšími chudými, například v chudé africké zemi. Práce misionářů je tam klíčová, v mnoha ohledech vlastně supluje nefunkční stát…
A právě tehdy mi vytanula na mysli slova Aleše Opatrného o znamení shůry. Z Petrovy výzvy nám „zasvítila hvězda“, prožili jsme to „cvaknutí vypínače“, na které jsme dlouho čekali. A jestliže naše předchozí pokusy najít další cestu končily v slepých uličkách, teď se všechno rozběhlo jako po másle.
