Adventní duchovní obnova – texty, kterými je možno se nechat v ní vést

Aleš Opatrný

Advent je dobou očekávání. Čekat jen na Vánoce by ovšem bylo málo. Zamyslet se nad očekáváním a jeho naplněním v dějinách spásy a v našich životech může být užitečné.

Jde o očekávání, směřované k Bohu. On není především plnitel našich drobných, někdy i pošetilých přání. Je tím, kdo touží po člověku a je ochoten zachraňovat každého tak, aby zachránil pro sebe a tedy pro věčnost  všechny, pokud se zachránit nechají. Proto uvažujme v  zásadních perspektivách o dvou tématech. O tom, čeho jsme se už jakožto lidstvo i jako jednotlivci od Boha dočkali a o tom, co očekávat můžeme.

 

Prvé téma: Čeho jsme se od Boha dočkali? 

 

Advent směřuje náš pohled kupředu i na zpět. Čteme texty proroků, kteří mluvili o přítomnosti i budoucnosti. A my můžeme vidět, jak se zaslíbení, směřovaná slovy proroků do budoucnosti, naplňovala postupně v minulosti a to až do dnešní doby, v dějinách i v našich životech.

 

Iz 2,2-5

1Slovo o Judsku a Jeruzalému, jež ve vidění přijal Izajáš, syn Amósův. 2I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. 3Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. 4On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. 5Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!

Uvažme zajímavou věc. My lidé jsme schopni se adaptovat na měnící se životní podmínky. Nejen na zimu či horko, ale také na mnohé nepříjemnosti až utrpení, které způsobuje zlo. Ačkoliv celé generace lidstva jsou zlu vystaveny, nikdy se na ně zcela neadaptujeme.Zlo vnímáme jako něco nepatřičného, ne jako nezbytnou a žádoucí součást života.

O tom nás také ujišťují slova proroků. Bůh sice nelikviduje všechno zlo ve světě, to by musel zničit i nás, ale není se zlem srozuměn. Proroci mluví o Božím díle v dějinách, které vytrvale nahrazuje zlo dobrem a volá člověk,a aby se této Boží „práce“ zúčastnil. 

Právě „hora Hospodinova domu“ je obrazem Božího díla pro člověka a s člověkem, zde hlavně s vyvoleným národem. Toto „budování Hospodinovy Hory“ prochází ovšem dál dějinami a to až do dneška. Vystupovat na Hospodinovu horu a učit se jeho stezkám je i cestou naší víry. Je možné si to ve chvíli ztišení uvědomit. A nejen uvědomit. Můžeme v takových chvílích hlouběji realizovat svou víru. Aby nebyla jen naším přesvědčením, ale vnitřním konáním.

 

 /Chvíle rozjímání/

 

 

Iz 25, 7-10a.

7Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. 8Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin. 9V onen den se bude říkat: „Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil.“ 10Ruka Hospodinova spočine na této hoře.

 

I tato prorokova slova mluví o to, co se dělo, co se děje i o tom, co se dít bude. Bůh „odkrývá“ v Ježíši Kristu přikrývku. Vzkříšením odstraňuje neodvolatelnou moc smrti. Dává spásu. To se skutečně v dějinách událo a děje. A tak uvažme, na jakém „kopci Božích darů“ se jako lidstvo i jako církev, putující dějinami, nacházíme.

Bůh není lakomý, ač není kouzelným plnitelem našich přání. Je tím, kdo koná své velké, pro všechny připravované, dílo záchrany v dějinách. A jako věřící křesťané o tom mnohé víme.

 

/Chvíle rozjímání/

 

Iz 11,1-10

1I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. 2Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. 3Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, 4nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. 5Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. 6Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. 7Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. 8Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě.
9Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. 10V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné.

Nečteme-li tato slova jako popis skutečností v říši zvířat ale jako obraz výsledků Boží činnosti, potom nám připomínají, co v životě mnoha a mnoha lidí i v životě našem Ježíšův příchod způsobil. Ježíš, který přišel na svět, uskutečnil a uskutečňuje v životě člověka záchranu od propadnutí zlu. Pozdvihuje člověka do důstojnosti Božího dítěte, tedy člena „Boží rodiny“. Právem tak říkáme Bohu „Abba“ čili „Otče“. Ježíšovým vzkříšením je poražena „neprůchodná“ hradba smrti.  Následující slova prorokova se naplňují v životech těch, kdo v Ježíše uvěřili a touto vírou žijí.

 

Jer 33,14-16

„Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy splním to dobré slovo, které jsem vyhlásil o domě Izraelově a o domě Judově. 15V oněch dnech a v onen čas způsobím, aby Davidovi vyrašil výhonek spravedlivý, a ten bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. 16V oněch dnech dojde Judsko spásy, Jeruzalém bude přebývat v bezpečí a takto jej nazvou: ‚Hospodin – naše spravedlnost.‘

Je tedy otevřena cesta k nové existenci, kterou prorok ukazuje a do které jsme pozváni, abychom jí žili:

 

/Chvíle rozjímání/

 

Iz 30,19-22

Neboť lid bude sídlit na Sijónu, v Jeruzalémě. Nebudeš už nikdy plakat. Milostivě se nad tebou smiluje, až budeš úpěnlivě volat; uslyší a odpoví ti. 20Ač vám dával Panovník chléb soužení a vodu útlaku, on, tvůj učitel, už se nebude držet stranou. Na vlastní oči uzříš svého učitele 21a na vlastní uši uslyšíš za sebou slovo: „To je ta cesta, jděte po ní,“ ať budete chtít doprava nebo doleva. 22Pak prohlásíš své stříbrem potažené vytesané modly i pozlacené lité modly za nečisté a jako nečisté je rozmetáš. Řekneš jim: „Táhni!“

Nejsme jen osvobozeni od model, kterým můžeme právem říkat „Táhni!“, protože nic trvalého neslibují. Jsme směrováni na cestu, která vede k cíli a která nepůsobí zlo, pokud se jí skutečně držíme. K tomu je nám dáno ještě vnitřní obdarování, které prorok zasliboval a které,  jak čteme ve Skutcích apoštolů, se opravdu po Ježíšově smrti a vzkříšení naplnilo a naplňuje (Sk 2,16-21).

 

Joel 3,1-5

I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění.
2Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha. 3Způsobím, že budou na nebi i na zemi divné úkazy: krev a oheň a sloupy dýmu. 4Slunce se zastře tmou a měsíc krví, dříve než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný. 5 Avšak každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání. Na hoře Sijónu a v Jeruzalémě budou ti, kdo vyvázli, jak řekl Hospodin, spolu s těmi, kdo přežili, jež Hospodin povolá.

 

Je tedy dán Duch svatý, ten Duch, který Ježíše vzkřísil z mrtvých a který má vzkřísit i nás
(srov. Řím 8). On pozvedá lidský život zde na zemi na úroveň života Božího dítěte.

Ve křtu, biřmování a eucharistii je nám tento nový život darován.

 

/Chvíle rozjímání/

 

Těchto několik myšlenek nám má připomenout Boží věrnost, vtělenou do dějin spásy.

Pokud budeme uvažovat osobně o našem vlastním životě, měli bychom tam najít zcela konkrétní místa, o kterých můžeme říci, že jsme se v nich dočkali naplnění Božích slibů. Mohl to být křest, obrácení, uvěření, překonání negativních postojů silou víry, Boží vítězství nad naší malomyslností nebo nad zajetím v nelásce či nevoli, a tak dále. Rozhodně je každé odpuštění, kterého se nám dostalo, naplněním Božích zaslíbení a je jakýmsi malým vzkříšením, které jsme prožili. A nemusí to být odpuštění kdovíjak velkých hříchů, protože každý hřích má v sobě něco umrtvujícího.

Každé setkání s Kristem v eucharistii potom znamenalo a znamená přijetí léku nesmrtelnosti, který v nás působí. A svolení k inspiraci Duchem svatým, poddání se tomu to Duchu v důvěře, znamená zhodnocení našeho života, našich vztahů, i života druhých lidí.

Uvažme tedy, jak mnoho jsme toho už od Boha dostali. Potom jistě budeme moci souznít s Ježíšovou chválou a radovat se z toho, že jsme v našich životech viděli a slyšeli to, „co si mnozí proroci a králi  přáli vidět a slyšet“ a nedočkali se toho:

 

Lk 10,21-24

21V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
22Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ 23Když byli sami, obrátil se na své učedníky a řekl jim: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. 24Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“

/Chvíle rozjímání/

 

Druhé téma: Na co v životě čekáme, čekáme-li na něco?

 

Mnohá čekání v běhu života jsou charakterizována slovy: až...

  • až dospějeme a budeme nezávislí....,

  • až se osamostatníme....,

  •  až děti vyrostou...,

  • až splatíme hypotéku...

 

Za případným naplněním těchto očekávání je zpravidla očekávání další. Nejdříve spíš potěšitelná, potom mnohdy obávaná: až zestárneme, až nebudeme soběstační....

 

Také už nečekáme na změnu režimu, jako v osmdesátých létech, spíš jsme si ověřili, že „totalita odešla a ráj nenastal“ A na této zemi a v tomto běhu dějin jistě nenastane.

Dnes se nám spíš objevují různá nebezpečí, než ráj. Změny klimatu, růst moci islámu, chudnutí chudých a bohatnutí bohatých, výbuchy nenávisti, terorismus...

 

Čekání na naplnění iluzí by bylo nebezpečné a asi mnohé z nás nepoutá. To ale vede někdy k produkování dalších strachů a obav, k důvěře silným slovům o nastolení pořádku, k uvěření nejroztodivnějším soukromým zjevením, která slibují jak světové katastrofy, tak záchranu těm, kdo se podle nich zařídí...Zkrátka budoucnost není právě jasné a přitažlivé téma. Proto je třeba se dívat především do evangelií.

 

Jan 14,1-6

„Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. 2V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.
3A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. 4A cestu, kam jdu, znáte.“ 5Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ 6Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

Spolehlivá a obšťastňující budoucnost je ta, kterou tvoří Bůh, kterou pro nás připravuje Ježíš.  Cesta, která vede s ním a za ním k Otci. K „místům“, které jsme si my nevytvořili, ale které nám on připravuje.

Je to pro mne reálná budoucnost? Dokážu se, při všem respektu k Boží svrchované úloze soudit, na tuto budoucnost s nadějí těšit?

 

/Chvíle rozjímání/

 

Evangelia nás ale nenechávají propadat nějaké levné a sladké iluzi. Mluví o potížích, nepřátelství, neporozumění učedníkům Kristovým. Tyto obtíže si samozřejmě nemusíme a nemáme nijak „pěstovat “, ale právě tak je nemáme považovat za něco nepatřičného. Vzpomeňme na Ježíšova slova, která slyšel Petr, když ho chtěl zrazovat od cesty, která měla vést k utrpení a smrti (srov. Mt16,21-23). Bylo to nejpříkřejší odmítnutí, která v evangeliích čteme.

Uvědomovat si, že patříme do světa a jsme -li Ježíšovi, tak nejsme ze světa, to je trvalý a obtížný úkol.

 

Jan 15,18-21

Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. 19Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. 20Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. 21Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal.

/Chvíle rozjímání/

 

Utrpení není cílem právě tak, jako nemůže být cílem jen rostoucí blahobyt v pozemském životě. Už jsme o tom uvažovali, že se člověk v dějinách nikdy zcela nesmířil a zřejmě nemůže smířit se zlem. Že touží po takovém dobru, které zde na zemi nikdy nezažije trvale a v plnosti, spíš jen v náznacích.

Jenže to, co nám má taková přání naplnit, zřejmě není a nebude výsledek našeho pozemského snažení, Jistě má cenu „zlepšovat svět“, ale nikdy nelze zapomenout na to, že vše, co konáme, může být a také bývá více či méně kontaminováno našimi hříchy a naší nedokonalostí. Dokonalé věci můžeme čekat jen od Boha. Ty jsou v Apokalypse znázorňovány obrazy, které nám mají tuto skutečnost aspoň nějak přiblížit:

 

Zj 21,1-7

A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. 2A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. 3A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, 4a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ 5Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ 6A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. 7Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem.

/Chvíle rozjímání/

 

Plné bezpečí lze najít jen u Boha. Zde na zemi v prostoru víry, po Ježíšově druhém příchodu v novém nebi a nové zemi, které Boží mocí vyrostou z celých dějin spásy. Vše, co Bůh v dějinách světa i v našich osobních dějinách vytvořil, má svou nesmírnou cenu. A mělo by to být oporou našich nadějí a našich očekávání. Tato čekávání pak mají směřovat k tomu, co je nám v Písmu skutečně zaslíbeno. 

 

Zj 21, 10-14.22-27

Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, 11zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. 12Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. 13Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ. 14A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových.
22Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. 23To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. 24Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu.
25Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. 26V něm se shromáždí sláva i čest národů. 27A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.

To je obraz osudu těch, kdo mají účast na Ježíšově vzkříšení. Vzkříšení, chápaném ne jako prodloužení pozemského života, ne jako „vylepšení“ pozemských zážitků, ale jako vstup do plné Boží skutečnosti, která není ničím negativním porušována. To je cíl našeho čekání a předmět našeho očekávání. Víra bez vzkříšení by byla ubohou, jak už napsal apoštol Pavel (srov. 1Kor 15,13-19). Tam a jenom tam má směřovat naše zásadní a vrcholné očekávání v životě, ve kterém zažíváme utrpení i spásu. 

 

/Chvíle rozjímání, zakončená modlitbou/