aneb. mezi fascinací a strachem při setkání s cizím
Přednáška z výroční konference Sdružení Ackermann-Gemeinde v Čelákovicích 1. – 3. května 2008
Přednáška z výroční konference Sdružení Ackermann-Gemeinde v Čelákovicích 1. – 3. května 2008
Chátráme, když neriskujeme setkání s neznámým
Po celou dobu své existence lidé snili o ráji. V naší židovsko-křesťanské tradici si lidé představovali ráj jako úžasnou zahradu, bohatou na vodu, kterou má člověk obdělávat a chránit, a v níž je spřízněn se všemi rostlinami a zvířaty, kterým dokonce dává jméno. (Začínám moji přednášku tedy doslova u Adama a Evy.) – Tato zahrada leží v Edenu, to znamená uprostřed pouště – Eden je sumerské slovo pro step nebo poušť – a v ní, tak je to vysněno – žijí lidé v míru bez trápení a námahy, je o ně dokonale postaráno a jsou chráněni téměř jako dítě v lůně matčině. V této idyle je však jedno tabu, to znamená zákaz, něčeho se dotknout, představovaný symbolem stromu, jehož plody možná propůjčují poznání, možná jsou však smrtelně nebezpečné. „Ze všech stromů v zahradě můžeš jíst, avšak ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť jakmile se z něho najíš, zemřeš.“ (Gen.2,15-17)
Tento příběh zpodobňuje jedinečným způsobem dilema, které nás lidi neustále provází. Tím je konflikt mezi naší potřebou bezpečí, které se dostavuje, když je vše takové, jak jsme byli odjakživa zvyklí, a na druhé straně naší touhou po změně, naší zvědavostí a naší touhou po vědění. My všichni stojíme znovu a znovu, a to sice aniž bychom si toho byli vědomi, před následujícími otázkami: Dokážeme žít, aniž by nás děsilo něco neočekávaného? Můžeme vše, co je nové a proto možná zneklidňující, ponechat venku? Je možné zanechat venku vše, co leží vně naší zahrady? A především: Byli bychom v takové pevnosti, i když by to byla ta nejkrásnější zahrada, vlastně šťastní? Nebo se přece jen raději podíváme přes plot a přitom sáhneme také někdy po „zakázaném“ ovoci, protože cítíme, že se všemi našimi city a s naším rozumem začínáme být úzkoprsí a chátráme, když neriskujeme setkání s neznámými lidmi a myšlenkami?
O cizince pečuje Bůh
Tato konference je věnována tématu migrace, a při ní jde o lidi, kteří přijdou a se svými zcela osobními životními zkušenostmi, znalostmi a zvyklostmi chtějí nebo musejí znovu začít v nové zemi s odlišnou kulturou. Činí tak ze zcela rozdílných důvodů a jsou u nás přiměřeně tomu více či méně vítáni. Dobře vyškolené, naléhavě potřebné pracovní síly jsou nám vítány, uprchlíci a azylanti méně, obzvlášť, pokud je jich mnoho a my máme obavu, že jim budeme muset dávat příliš mnoho z našich peněz.
V Bibli, a to zejména v textech ustanovení Starého zákona, tóry, je tento cizinec stále znovu uváděn jako někdo, o něhož pečuje Jahve, tedy Bůh sám, a který podle boží vůle nesmí být utlačován nebo vykořisťován (Ex 23,9; Lev 19.33-34). Na jednom místě (Dt 10.18-19) je dokonce řečeno: „Miluje cizince a dává jim potravu a oděv – také vy máte milovat cizí, neboť vy jste byli cizinci v Egyptě.“ Zde je zřejmé, že také tenkrát muselo být lidem uloženo pomocí zákonů, aby s cizinci dobře zacházeli. Neboť obyvatelstvo vidělo v cizinci nebo cizákovi toho, který k nám nepatří, který přitom nemá stejná práva a od něhož nám možná hrozí nebezpečí.
Nicméně již jste všichni jistě pozorovali, že neznámého a cizího není jen třeba se bát, nýbrž že v nás může vyvolat velmi rozdílné pocity. To, co neznáme, nás sice na jednu stranu vede k opatrnosti, na druhou stranu to v nás však probouzí zvědavost. Nicméně, to je od člověka k člověku velmi různé. Existují lidé, kteří doslova trpí touhou po dálkách, kteří tedy toužebně vyhledávají neznámé krajiny a země, které poznávají a procestovávají, a jiní, kterým chutná jen to, co znají, podle motta: „Co sedlák nezná, to nežere!“
Mezi fascinací a hrůzou
Ale ne vždy je to tak jednoduché. Když se k nám blíží něco nového, neznámého, co není jen zcela neškodné a nepodstatné, pak často kolísáme mezi fascinací a hrůzou. Mimoděk reagujeme zvědavostí a zájmem nebo strachem a obranou, obvykle však smíšenými pocity. Vzpomínám si ještě živě na nepřekonatelnou zvědavost, když se po 2. světové válce u nás v Horních Rakousích objevili první černí američtí vojáci, a jak jsem se jich současně bála a pro jistotu se tiskla k mamince. Jistě znáte ze svého života podobné příklady. U mě je tato vzpomínka spojena s dobrou zkušeností: Jeden černý voják mi daroval první pomeranč v mém životě. Ale nejen cizí lidé, nýbrž také nové myšlenky mohou na jednu stranu oslovovat a na druhou stranu znepokojovat. To také někdy ztěžuje reformy všeho druhu, neboť každá reforma potřebuje změnu myšlení. Často si ani neuvědomujeme, že se stále rozhodujeme, zda náš dosavadní způsob nazírání – ať už na politiku, na morálku, na výchovu dětí nebo na cokoli jiného – budeme považovat za jediný správný nebo zda dovolíme nějakému jinému, novému nebo cizímu mínění, aby platilo také, místo abychom ho předem zavrhovali.
Největší neznámá jsme my sami
Ráda bych krátce uvedla několik psychologických úvah k tomu, jak se v průběhu života učíme vyrovnávat se s novými lidmi a situacemi, a jak v našem nitru dochází k tomu, že se vůči cizímu otevíráme nebo že se také chováme nepřátelsky.
Ta nejdůležitější a největší neznámá, se kterou se v životě setkáme, jsme my sami, náš vlastní duševní život! Vše, co víme sami o sobě, je jen jako tenká, povrchová vrstva hlubokého, nevyčerpatelného moře. Toto moře vůbec není prázdné, nýbrž hemží se v něm neznámými živočichy. Nikdo nikdy nemůže prozkoumat nekonečné množství přání, obav, zkušeností ve svém nitru, neboť většina z nich je a zůstane stále mimo naše vědomí. A přece to, co jsme zapomněli nebo potlačili, není jednoduše pryč, nýbrž zcela naopak. Rovněž se to ponořilo, ze svého bezpečného úkrytu to rozhodujícím způsobem ovlivňuje naše chování a zjevuje se nám například v obrazovém jazyce našich snů. Když se polekáme sami sebe, protože jsme udělali něco, čeho bychom se nikdy neodvážili, pak jsme vedeni našimi skrytými motivy. Z našich činů se můžeme, pokud chceme, dovědět více o nás samých. Často jsme však docela rádi, když o sobě nevíme všechno tak přesně. „Co oči nevidí, srdce neželí“. Motivace našich činů se vždy nehodí k našim vědomým ideálům a byla by nám proto trapná, protože my si chceme uchovat dobrý obraz o sobě samých.
Zlost a láska se nevylučují
Předtím jsem již uvedla, že naše city jsou obvykle smíšené. Sledují svoji vlastní logiku. I do největší radosti se může mísit smutek, a zlost a láska se v žádném případě nevylučují. City nijak neruší, když si odporují, ale my to nemáme rádi. Když máme protikladné pocity, pak prožíváme konflikt, a to je navýsost nepříjemné. Raději máme jasné poměry, i když neodpovídají skutečnosti: Zde u nás je dobro, tam u těch ostatních zlo. (Typický příklad jsou propagandistické projevy amerického prezidenta Bushe: „Osa zla“!!) My sami to nicméně často děláme podobně. Už jste někdy pozorovali, jak to v angažovaném rozhovoru může probíhat? Předpokládejme, že integrace cizinců může být zlepšena, a představme si dva lidi, kteří o tom bouřlivě diskutují. Obvykle netrvá dlouho a každý z nich začne jednostranně zesilovat svoje argumenty. Pak se stane to, že jeden v zápalu boje stále více a více hájí výhody, které cizinci naší zemi přinášejí, druhého však napadají jen příklady kriminality cizinců. Ten první chce proto přijímání cizinců usnadnit, ten druhý by chtěl nejraději všechna vyhodit. Brzy je to tak, že už by chtěl každý jen dostat za pravdu a nemilosrdně zobecňuje. Co se v takových případech stává? Vlastně to vědí všichni: Hranice v Evropě, která byla před pouhými sotva dvaceti lety rozdělená železnou oponou, se otevírají. To je značná změna během jedné jediné generace, která je pociťována jako šance a současně jako nebezpečí. Oba diskutující si přejí výhody tohoto otevření hranic a oba mají současně také strach před následky, a tento strach se projevuje ve formě všech možných pochybností. Při změně přece nikdy není předem známo, jestli výhody budou větší než nevýhody. Vzájemně si odporující snahy, tedy přání změny a strach před ní, jsou zcela pochopitelné a naprosto oprávněné. Představují však vnitřní konflikt, a v rozhořčené diskusi dostanou postupně tendenci se polarizovat. Každá z hádajících se osob pak zastupuje jednu stranu mince, tu druhou stranu pak odštěpuje a přenechává ji protivníkovi. Tímto způsobem se z vnitřního konfliktu stává konflikt mezi lidmi. Já již například potom nepociťuji moje pochybnosti, nýbrž pouze přání změny za každou cenu, a ten druhý má nadále už jen pochybnosti, chce vše nechat tak, jak to bylo, a nepozoruje, že také on chtěl cosi změnit. A potom se mému partnerovi v diskusi zdám naivní nebo lehkomyslný a hloupý, a já jeho považuji za nepoučitelného – nebo obráceně. Výsledkem je ochromující pat, jak ho můžeme do omrzení pozorovat při snahách o reformy mezi vládními stranami a jejich opozicí. Nic nejde kupředu, jen omrzelost z politiky u voličů stoupá. Při dobrém, plodném rozhovoru je to zcela jinak. Tu cítí každý účastník rozhovoru, že chápe myšlenky a pocity, proti nimž svými argumenty bojuje, dokonce že mnohdy ve skrytu myslí a cítí právě tak jako ten druhý. Je velmi těžké toto vnímat a přiznat si to. Proto raději často věříme, že máme jednoznačné pocity, a to samozřejmě ty správné a dobré, a zapíráme rušivý zbytek nebo ho delegujeme na jiné, na domněle zlé nebo hloupé protivníky. My psychologové to, je-li člověk v schopen udržet si ve vědomí vzájemně odporující duševní hnutí, nazýváme schopností konfliktu, a vidíme v tom hlavní znak psychického zdraví.
Kdo dobývá vrcholy, potřebuje základní tábor
Zdá se mi velmi zajímavé, jak časně v našem životě jsou vytvářeny naše postoje k cizím lidem a novým situacím. My lidé jsme po narození velmi dlouho odkázáni na láskyplnou péči, abychom nezemřeli. Pokud se dítěti dostane lásky a péče, pak může růst, může si dovolit být zvědavé a krok za krokem poznávat svět. Jak je to roztomilé, když kojenci a batolata v uklidňující blízkosti matky olizují kostky ze stavebnice, pozorují je, stále znovu je strkají do úst a postupně se s nimi seznamují! Je možno pozorovat, jak se stále znovu a znovu ubezpečují, že máma tu přece jen je a tím pádem je vše v pořádku. A jak naopak koncentrace a radost ze hry okamžitě opadne, když jsou ponecháni sami sobě (viz pokusy k výzkumu vzdělávání od Grossmanna). Cílí-li se dítě bezpečně, pak stále rozšiřuje prostor, v němž se batolí, a stále lépe se přitom učí znát svoje okolí. A když je těch nových dojmů příliš mnoho, pak prchá rychle zpět k matce, kde se uklidní nebo se nechá utěšit. Pak je zase ochotno a schopno dobývat svět. „Ti, kteří dobývají vrcholy, potřebují základní tábor!“ a tento základní tábor pro děti jsou spolehliví dospělí, kteří se o tyto děti láskyplně starají.
První setkání s cizím
Během těhotenství a v prvních letech života je spojení mezi matkou, obzvlášť pokud kojí, a dítětem velmi, velmi těsné. Pokud má dítě štěstí, tak je v rodině ještě nadšený tatínek, obdivující prarodiče a – u nás bohužel stále méně často – sourozenci. Tyto osoby jsou první, se kterými se dítě setkává mimo jednotku „máma a já“, tedy ti první „cizí“, a oni se projeví jako nikoli nebezpeční, naopak většinou jako osoby, ze kterých je možno mít radost. První setkání s cizím je v těchto šťastných případech tedy krásná zkušenost. Když potom později přijde takzvaný strach devíti měsíců, když tedy dítě začne asi v sedmi až devíti měsících projevovat odlišný postoj k cizím lidem, což znamená, že se bojí, odvrací hlavu nebo dokonce začíná plakat, jsou mu již všichni tito členové rodiny dávno důvěrně známi, a dítě cítí také u nich jistotu a bezpečí. Tyto reakce na cizí jsou obrovským krokem dopředu, totiž znamením, že dítě nyní „cizí“ a „důvěrně známé“ vědomě rozlišuje. Od nynějška, tedy od poloviny prvního roku, musí nový a cizí obličej nejprve dokázat, že je mu možno důvěřovat. Mohl by přece náležet nějakému nebezpečnému ničemovi! Nejpozději od tohoto věku dítě předpokládá, že v ráji jsou také nebezpečné kouty a stane se opatrným. To je velmi důležité, neboť realita není – Bůh ví! – bez nebezpečí. Existují-li rodiče a jiní milující dospělí, pak je dítě chráněno a v tomto pocitu bezpečí si může rozvíjet pocit vnitřní jistoty. Každý, kdo zná děti, již viděl, jak si chtějí již velmi záhy rozšiřovat hranice, které stanovili rodiče, jak přitom testují, zda rodičovské „Ne!“ je míněno vážně a má skutečně špatné důsledky. I to je dosti důležitý impuls k poznání reality světa, dobrého a zlého. Tak jako had v ráji navrhl Evě, aby přece jen okusila zakázané ovoce, přesně tak to říká vnitřní hlásek dítěti: „Vyzkoušej přece sám nebo sama, zda je to opravdu tak nebezpečné, jak máma a táta tvrdí.“
Strach, který přichází v devíti měsících věku, chybí u dětí, o které se v prvních měsících života nikdo nestaral. Takové děti se pak pověsí na kohokoli. Jejich neuspokojená touha po příchylnosti jim nedovoluje luxus, moci si dovolit rozlišovat mezi „cizím“ a „důvěrným“. Stále hledají „jednotku pohlazení“, a to od kohokoli. Dotýkají se každého dospělého, který se octne v jejich blízkosti, každému vyskočí na klín, a tak dále. Někteří lidé takové nedistancované chování nesprávně chápou jako vztah důvěrnosti. Ale ve skutečnosti je tím bohužel poškozována schopnost vazby na určité osoby a vymezení vůči jiným. Hovoříme potom o „psychickém zanedbání“.
Většina lidí zažila však v raném dětství dostatek spolehlivé péče a lásky a dokáže proto velmi dobře rozlišovat mezi „důvěrně známým“ a „cizím“. Také to, jak zacházejí s cizím člověkem, zda projevují zájem, toleranci, sympatii nebo agresivitu, jestli reagují úzkostlivě nebo odmítavě, když se setkají s cizími lidmi s jinými životními zvyklostmi a jinými názory na svět, také to závisí na jejich zcela raných zkušenostech.
Pociťovat i „nedovolené“ pocity
Naše vnitřní jistota rozhoduje o tom, v jakém rozsahu nás cizí prvek znepokojuje. Přirozeně se v průběhu doby prostřednictvím našich životních zkušeností k tomu ještě něco přiučíme, ale především na začátku života potřebuje každý člověk jistotu, že máma a táta ho mají rádi takového, jaký je. To je nezbytná podmínka pro takzvanou prvotní důvěru a nesmírně důležitá základna pro celý další pozdější život! Člověk s touto prvotní důvěrou se cítí být důležitým sám o sobě, a jeho sebehodnocení nezávisí na okamžitých úspěších nebo na tom, zda odpovídá platnému ideálu krásy či dokáže podávat velké výkony. Jen ten, kdo má v sobě dostatek této vnitřní jistoty, dokáže pociťovat svoje pravé pocity, také ty nepříjemné a „nedovolené“. A jen pokud toto dokáže, je schopen konfliktu. Neboť potom se nemusí pokoušet mít jen pocity, které jsou obecně uznávány, a ty ostatní potlačovat. Nežádoucí pocity jako závist, zlost, pomstychtivost, úzkostlivost, vražednost a podobně se přece jednoduše neřídí podle rozkazů a zákazů okolního světa. Jen nejsou vidět, když je nesmíme mít. Buďto již nejsou otevřeně ukazovány, nebo když se ponoří do podvědomé roviny, tak je člověk ani sám již nepociťuje a ony potom otráví naše chování zevnitř. Je bohužel nevykořenitelnou výchovnou metodou předepisovat dětem žádoucí pocity a zahanbovat je, když cítí jinak. Malému bázlivci se potom jednoduše vysmějí nebo je dítěti vyhubováno za jeho pocity žárlivosti vůči malému sourozenci. Svůj strach a svou žárlivost pak malé děti, a později dospělí, musejí skrývat. Kdo však zažije, že není blamován, potrestán nebo zavržen, když má pocity, které nejsou oblíbené, nýbrž že ho chápou, ten se s tím také snadněji vyrovná a nebude ani jiné tak snadno zatracovat. Mnohem pravděpodobněji bude zvědavý na nekonečnou mnohost, jak jiní lidé vidí tento svět, a bude se zajímat o to, jak cítí a myslí oni.
Konfrontace s neznámem je impulzem k vývoji
Vnitřní jistota, kterou jsme dokázali získat v dětství, se obzvláště v pubertě a v době dospívání silně rozkolísá. Pocit odcizení vůči sobě samému je v těchto životních úsecích obzvláště výrazný. Toto jsou přece důležité životní fáze, v nichž se dospívající resp. mladý člověk odděluje od své původní rodiny, jejích hodnot a zaopatřovacích nabídek, a musí se od ní oddělit, aby si vytvořil svoji vlastní identitu. Tento proces je nezřídka spojen s těžkými krizemi, neboť oddělit se člověk nemůže, pokud vše dělá tak, jak to bylo dosud obvyklé. To nové však nikdo nezná. Mladému člověku to nahání strach, on začíná revoltovat nebo podle mínění dospělých začíná být protivný, a nezřídka své rodiče přivede téměř k panice. Neboť vše cizí a nové nás zpochybňuje a tím ohrožuje naši identitu. Ale současně je tato obtížná konfrontace s neznámem jedním z našich největších motivů k tomu, abychom se dále vyvíjeli a učili. Pozoruji znovu a znovu, že to jsou především děti v pubertě, kdo dospělé chrání před duševním zkameněním. Sice děti přicházejí možná s nesnesitelnými názory, ale většina rodičů to přestojí a naučí se toleranci. Stanou se shovívavějšími v posuzování mladých. Sourozenci často vyprávějí, oč jednodušší to měli ti mladší, když chtěli vůči rodičům něco prosadit. Přestože otec s matkou mezitím ještě trochu zestárli, jejich duševní flexibilita spíše vzrostla.
Někdy jsou však také jednoduše již unavení z věčných konfliktů. Kdo nemohl získat dostatek vnitřní jistoty, ten trpí kolísavým sebevědomím. Do ničeho si netroufá, a protože příliš zřídka zažil, že je možno námahou něčeho dosáhnout, tak se o to ani nepokouší. U mnoha mladých lidí s nižším vzděláním a bez vyhlídky na pracovní místo tomu tak je. Sami pro sebe se vidí jako někdo, kdo selhal. Hluboko, hluboko v srdci sice touží tak jako všichni lidé po lásce a uznání, ale toto přání vypadá tak nesplnitelně, že si ho ani sami nepřiznají. Ostatní si toho samozřejmě také nevšimnou. Neboť je opravdu typické hrát si ze strachu z odmítnutí na suveréna a vystupovat povýšeně. To však zase přispívá k tomu že nikdo vnitřní nouzi nepochopí a nespěchá na pomoc. Nejistý člověk má sklon pociťovat cizí lidi jako hrozbu a bránit se proti všemu neznámému. Ostatně, je třeba poukázat na to, že my všichni ve větší či menší míře tak často raději zůstáváme v nepříjemné, ale známé situaci a naříkáme, než abychom něco měnili.
Extrémním případem tohoto jsou ženy, které se dlouhá léta raději nechávají bít opilým manželem, než aby si sehnaly pomoc. Stud a strach před změnou, tedy strach před neznámem, před samotou, před finančními problémy atd., je v takovýchto případech jednoduše ještě větší než utrpení. Podobnou hroznou situaci oproti tomu velmi často prožívaly již od nejranějšího mládí, například s neustále opilým a hlučícím otcem. Pokud byly takovému osudu bezmocně vydány jako mladé dívky, pak to ještě dlouhou dobu považují za nezměnitelné. Jejich životní zkušenost jako dítěte zní: „Tady se nedá nic dělat! Mně přece nikdo nepomůže!“ A s tímto mottem žijí ještě jako dospělé.
Společně proti nepříteli
Ať už jsme nejistí nebo ne – i kdybychom chtěli, nemůžeme se vyhnout setkáním s novými, neznámými situacemi a lidmi. Neboť již zcela normální vývoj od dítěte k mládeži a posléze k dospělému člověku je stálá cesta vpřed do neznámé oblasti. Ale stávání se dospělým není lehké a bez doprovodu rodičů nebo jiných starostlivých dospělých se nedá zvládnout bez škod. Je-li přitom nejistota příliš trýznivá, zapojí se samočinně všechny možné mechanismy, aby se strach dal zvládnout. Někteří mladí lidé se například zcela izolují, stáhnou se do sebe a žijí jako ve vnitřní pevnosti bez oken. Leží například se svými sluchátky na uších dlouhé hodiny na posteli a vůbec se již nezapojují do rodinného života. To často po nějaké době přejde. Nebezpečnější je, když se dostanou do skupin s podivnými názory, třeba do sekt zaměřených na mladé lidi. Někteří se dostanou k bandám, které vyznávají násilí a dostávají se do ráže hesly jako „Cizinci pryč!“ a podobně. To jim šetří veškeré vlastní přemýšlení a dává jim pocit, že mezi stejně smýšlejícími již nejsou sami. Taková skupina, které se její příslušníci často přizpůsobují včetně způsobu svého oblečení, musí nahradit to, co chybí na vnitřní stabilitě. Kromě toho je člověku v takovém případě zapotřebí vnějšího nepřítele a ten se také zpravidla najde. Na toho je možné vyrazit, aby si člověk odreagoval vztek. „Společně proti nepříteli“ zní velmi účinná zásada. Takové uskupení lze jen velmi těžko opustit. Aby se tento krok mohl učinit, musí mít člověk právě tu vnitřní jistotu, jejíž nedostatek ho do ní přivedl! Často velmi přísná pravidla takových skupin jsou jako berle nebo protézy, které členům dávají klamavý pocit síly, kterou oni ve skutečnosti nemají. Když se ve třech nebo v pěti pustí do spícího bezdomovce, dává jim to opojnou iluzi, že jsou mocní. Že takoví násilníci jsou v zásadě uvnitř ubozí červíčci, ovšem jejich obětem nepomůže. Stejně tragický je v poslední době počet dětí, které se setkávají jen proto, aby se společně pokud možno co nejrychleji do němoty opily. Kdo se toho nezúčastní, ten je „out“.
Vnitřní jistota brání vymývání mozků
Takové extrémní případy se však od našich každodenních zkušeností odlišují jen ve stupni síly. My všichni jsme nezbytně odkázáni na přátele a pospolitost a žijeme proto v různých skupinách: v rodinách, v politických stranách, v církvích a farnostech, s kolegy v zaměstnání, ve sportovních a jiných spolcích. Zda se cítíme být jejich příslušníky a stejně smýšlejícími nebo se musíme cítit jako cizinci a své názory raději skrývat, záleží na tom, jak dalece je nám povolen náš osobní jazyk, což znamená, zda smíme vyjadřovat naše vlastní myšlenky a pocity, nebo zda se musíme bát, že budeme kritizováni, budou se nám posmívat nebo nás dokonce vyhodí (mobbing), jakmile budeme jiní a budeme myslet a cítit jinak než ostatní. Nechceme stát mimo a proto v takových případech naše vlastní přesvědčení neprozradíme nebo si vůbec žádné nedovolíme. Ještě jeden poznatek se mi zdá důležitý: Kdo odsuzuje lidi, kteří jinak smýšlejí a cítí než on sám, ten si zpravidla předstírá, že on sám je lepší. To se zdá být velmi praktickým sebeklamem, neboť když nadáváme na „zlo“ v jiných lidech, můžeme proti němu bojovat tam a není třeba, abychom ho vnímali ve vlastní duši. Také oni již zmínění mladí, kteří se jako celá parta vrhnou na bezdomovce, buší v zásadě do své vlastní ubohosti a dosáhnou toho, že ji už nepociťují. Podíváme-li se na to blíže, je to neblahý mechanismus. Sice to nemusí vždy probíhat tak dramaticky jak v popisovaném případě, ale to „zlé“, slabé a vše, co člověk jednoduše nemůže unést sám v sobě, promítá příliš snadno na jiné. Touto projekcí vznikají obrazy nepřítele a iluze o vlastní nadřazenosti. Vše, co sami v sobě nemáme rádi a čím opovrhujeme, zcela podvědomě již vůbec nevnímáme sami v sobě, nýbrž mimo nás, v tak zvaném „nepříteli“. Ti druzí jsou pak „lenoši, sobci“ nebo ti, kdo se začali hádat, ne já sám. Ideální projekční plochou je přirozeně cizinec, tedy někdo, koho člověk nezná a koho by zpravidla ani poznat nechtěl. Osobní kontakt, při němž se při rozhovoru například setkáme, by totiž rozložil obraz nepřítele, který člověk tolik potřebuje. Bez obrazu nepřítele by se dobré mínění, které máme o sobě, začalo rozkolísávat. Samozřejmě jsou tyto obrazy nepřítele velmi nebezpečné, neboť s jejich pomocí za prvé děláme obratem ruky z bližních nepřátele. Každá válečná propaganda takto postupuje a dělá z protivníka někoho totálně ničemného, neboť jinak by na něj nikdo nestřílel. A za druhé – a to je právě tak fatální – se pokřivuje naše vnímání skutečnosti. Nemůžeme pak správně rozeznat, co nás skutečně ohrožuje, např. stále se rozestupující nůžky rozdílu mezi chudými a bohatými. Už nevidíme ustrašené ženy a zoufalé muže, mladé lidi bez perspektivy a naděje, nýbrž jen „teroristy“ nebo „škůdce lidu“, „ilegální přistěhovalce“, „násilnické demonstranty“ nebo „blbé policajty“. Jenom množstvím vnitřní jistoty, jejíž základ se – jak bylo řečeno – tvoří již v nejranějším dětství, je člověk poněkud chráněn proti tomuto zevšeobecňujícímu vymývání mozků. Pak je také člověk spíše schopen vidět svět realisticky, tak, jaký skutečně je: nikdy černo-bíle, nýbrž jako nekonečně rozmanitý, barevný a diferencovaný. Také v cizích lidech je možno potom rozpoznat bližní, kteří mají tak jako my všichni zcela osobní, a to sice odlišné vlastnosti.
Na začátku jsem citovala z Bible: „Milujte cizince, neboť vy jste byli cizinci v Egyptě“. Zdůvodnění tohoto přikázání se mi zdá velmi zajímavé, neboť obsahuje odkaz: „Ten druhý je jako ty!“ To je klasický příklad toho, že porozumění mezi lidmi se může uplatnit jinak než při podvědomém a škodlivém procesu projekce, totiž tím, že se do sebe vzájemně vcítíme (identifikace). Jednoduchým příkladem je věta, kterou jistě znáte: „Netrap pro zábavu zvíře, neboť i ono pociťuje bolest tak jako ty!“ Vzpomínka na moje vlastní pocity a na to, jak mne něco bolí, mi umožňuje procítit, že se někomu jinému daří úplně stejně. Chceme-li žít spolu v míru, jsme odkázáni na to, že se pochopíme ve vzájemném soucítění, obzvláště dnes, kdy se na celém světě obyvatelstvo stále více mísí. Je na každém jednotlivci z nás, aby k tomuto míru přispěl. Přitom nám může pomáhat poznání: Cizinec, odkudkoli přijde, není zcela jiný. Cítí, má svá přání a obavy přesně tak jako my.
*
Přednáška z výroční konference Sdružení Ackermann-Gemeinde v Čelákovicích 1. – 3. května 2008
Po celou dobu své existence lidé snili o ráji. V naší židovsko-křesťanské tradici si lidé představovali ráj jako úžasnou zahradu, bohatou na vodu, kterou má člověk obdělávat a chránit, a v níž je spřízněn se všemi rostlinami a zvířaty, kterým dokonce dává jméno. (Začínám moji přednášku tedy doslova u Adama a Evy.) – Tato zahrada leží v Edenu, to znamená uprostřed pouště – Eden je sumerské slovo pro step nebo poušť – a v ní, tak je to vysněno – žijí lidé v míru bez trápení a námahy, je o ně dokonale postaráno a jsou chráněni téměř jako dítě v lůně matčině. V této idyle je však jedno tabu, to znamená zákaz, něčeho se dotknout, představovaný symbolem stromu, jehož plody možná propůjčují poznání, možná jsou však smrtelně nebezpečné. „Ze všech stromů v zahradě můžeš jíst, avšak ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť jakmile se z něho najíš, zemřeš.“ (Gen.2,15-17)
Tento příběh zpodobňuje jedinečným způsobem dilema, které nás lidi neustále provází. Tím je konflikt mezi naší potřebou bezpečí, které se dostavuje, když je vše takové, jak jsme byli odjakživa zvyklí, a na druhé straně naší touhou po změně, naší zvědavostí a naší touhou po vědění. My všichni stojíme znovu a znovu, a to sice aniž bychom si toho byli vědomi, před následujícími otázkami: Dokážeme žít, aniž by nás děsilo něco neočekávaného? Můžeme vše, co je nové a proto možná zneklidňující, ponechat venku? Je možné zanechat venku vše, co leží vně naší zahrady? A především: Byli bychom v takové pevnosti, i když by to byla ta nejkrásnější zahrada, vlastně šťastní? Nebo se přece jen raději podíváme přes plot a přitom sáhneme také někdy po „zakázaném“ ovoci, protože cítíme, že se všemi našimi city a s naším rozumem začínáme být úzkoprsí a chátráme, když neriskujeme setkání s neznámými lidmi a myšlenkami?
O cizince pečuje Bůh
Tato konference je věnována tématu migrace, a při ní jde o lidi, kteří přijdou a se svými zcela osobními životními zkušenostmi, znalostmi a zvyklostmi chtějí nebo musejí znovu začít v nové zemi s odlišnou kulturou. Činí tak ze zcela rozdílných důvodů a jsou u nás přiměřeně tomu více či méně vítáni. Dobře vyškolené, naléhavě potřebné pracovní síly jsou nám vítány, uprchlíci a azylanti méně, obzvlášť, pokud je jich mnoho a my máme obavu, že jim budeme muset dávat příliš mnoho z našich peněz.
V Bibli, a to zejména v textech ustanovení Starého zákona, tóry, je tento cizinec stále znovu uváděn jako někdo, o něhož pečuje Jahve, tedy Bůh sám, a který podle boží vůle nesmí být utlačován nebo vykořisťován (Ex 23,9; Lev 19.33-34). Na jednom místě (Dt 10.18-19) je dokonce řečeno: „Miluje cizince a dává jim potravu a oděv – také vy máte milovat cizí, neboť vy jste byli cizinci v Egyptě.“ Zde je zřejmé, že také tenkrát muselo být lidem uloženo pomocí zákonů, aby s cizinci dobře zacházeli. Neboť obyvatelstvo vidělo v cizinci nebo cizákovi toho, který k nám nepatří, který přitom nemá stejná práva a od něhož nám možná hrozí nebezpečí.
Nicméně již jste všichni jistě pozorovali, že neznámého a cizího není jen třeba se bát, nýbrž že v nás může vyvolat velmi rozdílné pocity. To, co neznáme, nás sice na jednu stranu vede k opatrnosti, na druhou stranu to v nás však probouzí zvědavost. Nicméně, to je od člověka k člověku velmi různé. Existují lidé, kteří doslova trpí touhou po dálkách, kteří tedy toužebně vyhledávají neznámé krajiny a země, které poznávají a procestovávají, a jiní, kterým chutná jen to, co znají, podle motta: „Co sedlák nezná, to nežere!“
Mezi fascinací a hrůzou
Ale ne vždy je to tak jednoduché. Když se k nám blíží něco nového, neznámého, co není jen zcela neškodné a nepodstatné, pak často kolísáme mezi fascinací a hrůzou. Mimoděk reagujeme zvědavostí a zájmem nebo strachem a obranou, obvykle však smíšenými pocity. Vzpomínám si ještě živě na nepřekonatelnou zvědavost, když se po 2. světové válce u nás v Horních Rakousích objevili první černí američtí vojáci, a jak jsem se jich současně bála a pro jistotu se tiskla k mamince. Jistě znáte ze svého života podobné příklady. U mě je tato vzpomínka spojena s dobrou zkušeností: Jeden černý voják mi daroval první pomeranč v mém životě. Ale nejen cizí lidé, nýbrž také nové myšlenky mohou na jednu stranu oslovovat a na druhou stranu znepokojovat. To také někdy ztěžuje reformy všeho druhu, neboť každá reforma potřebuje změnu myšlení. Často si ani neuvědomujeme, že se stále rozhodujeme, zda náš dosavadní způsob nazírání – ať už na politiku, na morálku, na výchovu dětí nebo na cokoli jiného – budeme považovat za jediný správný nebo zda dovolíme nějakému jinému, novému nebo cizímu mínění, aby platilo také, místo abychom ho předem zavrhovali.
Největší neznámá jsme my sami
Ráda bych krátce uvedla několik psychologických úvah k tomu, jak se v průběhu života učíme vyrovnávat se s novými lidmi a situacemi, a jak v našem nitru dochází k tomu, že se vůči cizímu otevíráme nebo že se také chováme nepřátelsky.
Ta nejdůležitější a největší neznámá, se kterou se v životě setkáme, jsme my sami, náš vlastní duševní život! Vše, co víme sami o sobě, je jen jako tenká, povrchová vrstva hlubokého, nevyčerpatelného moře. Toto moře vůbec není prázdné, nýbrž hemží se v něm neznámými živočichy. Nikdo nikdy nemůže prozkoumat nekonečné množství přání, obav, zkušeností ve svém nitru, neboť většina z nich je a zůstane stále mimo naše vědomí. A přece to, co jsme zapomněli nebo potlačili, není jednoduše pryč, nýbrž zcela naopak. Rovněž se to ponořilo, ze svého bezpečného úkrytu to rozhodujícím způsobem ovlivňuje naše chování a zjevuje se nám například v obrazovém jazyce našich snů. Když se polekáme sami sebe, protože jsme udělali něco, čeho bychom se nikdy neodvážili, pak jsme vedeni našimi skrytými motivy. Z našich činů se můžeme, pokud chceme, dovědět více o nás samých. Často jsme však docela rádi, když o sobě nevíme všechno tak přesně. „Co oči nevidí, srdce neželí“. Motivace našich činů se vždy nehodí k našim vědomým ideálům a byla by nám proto trapná, protože my si chceme uchovat dobrý obraz o sobě samých.
Zlost a láska se nevylučují
Předtím jsem již uvedla, že naše city jsou obvykle smíšené. Sledují svoji vlastní logiku. I do největší radosti se může mísit smutek, a zlost a láska se v žádném případě nevylučují. City nijak neruší, když si odporují, ale my to nemáme rádi. Když máme protikladné pocity, pak prožíváme konflikt, a to je navýsost nepříjemné. Raději máme jasné poměry, i když neodpovídají skutečnosti: Zde u nás je dobro, tam u těch ostatních zlo. (Typický příklad jsou propagandistické projevy amerického prezidenta Bushe: „Osa zla“!!) My sami to nicméně často děláme podobně. Už jste někdy pozorovali, jak to v angažovaném rozhovoru může probíhat? Předpokládejme, že integrace cizinců může být zlepšena, a představme si dva lidi, kteří o tom bouřlivě diskutují. Obvykle netrvá dlouho a každý z nich začne jednostranně zesilovat svoje argumenty. Pak se stane to, že jeden v zápalu boje stále více a více hájí výhody, které cizinci naší zemi přinášejí, druhého však napadají jen příklady kriminality cizinců. Ten první chce proto přijímání cizinců usnadnit, ten druhý by chtěl nejraději všechna vyhodit. Brzy je to tak, že už by chtěl každý jen dostat za pravdu a nemilosrdně zobecňuje. Co se v takových případech stává? Vlastně to vědí všichni: Hranice v Evropě, která byla před pouhými sotva dvaceti lety rozdělená železnou oponou, se otevírají. To je značná změna během jedné jediné generace, která je pociťována jako šance a současně jako nebezpečí. Oba diskutující si přejí výhody tohoto otevření hranic a oba mají současně také strach před následky, a tento strach se projevuje ve formě všech možných pochybností. Při změně přece nikdy není předem známo, jestli výhody budou větší než nevýhody. Vzájemně si odporující snahy, tedy přání změny a strach před ní, jsou zcela pochopitelné a naprosto oprávněné. Představují však vnitřní konflikt, a v rozhořčené diskusi dostanou postupně tendenci se polarizovat. Každá z hádajících se osob pak zastupuje jednu stranu mince, tu druhou stranu pak odštěpuje a přenechává ji protivníkovi. Tímto způsobem se z vnitřního konfliktu stává konflikt mezi lidmi. Já již například potom nepociťuji moje pochybnosti, nýbrž pouze přání změny za každou cenu, a ten druhý má nadále už jen pochybnosti, chce vše nechat tak, jak to bylo, a nepozoruje, že také on chtěl cosi změnit. A potom se mému partnerovi v diskusi zdám naivní nebo lehkomyslný a hloupý, a já jeho považuji za nepoučitelného – nebo obráceně. Výsledkem je ochromující pat, jak ho můžeme do omrzení pozorovat při snahách o reformy mezi vládními stranami a jejich opozicí. Nic nejde kupředu, jen omrzelost z politiky u voličů stoupá. Při dobrém, plodném rozhovoru je to zcela jinak. Tu cítí každý účastník rozhovoru, že chápe myšlenky a pocity, proti nimž svými argumenty bojuje, dokonce že mnohdy ve skrytu myslí a cítí právě tak jako ten druhý. Je velmi těžké toto vnímat a přiznat si to. Proto raději často věříme, že máme jednoznačné pocity, a to samozřejmě ty správné a dobré, a zapíráme rušivý zbytek nebo ho delegujeme na jiné, na domněle zlé nebo hloupé protivníky. My psychologové to, je-li člověk v schopen udržet si ve vědomí vzájemně odporující duševní hnutí, nazýváme schopností konfliktu, a vidíme v tom hlavní znak psychického zdraví.
Kdo dobývá vrcholy, potřebuje základní tábor
Zdá se mi velmi zajímavé, jak časně v našem životě jsou vytvářeny naše postoje k cizím lidem a novým situacím. My lidé jsme po narození velmi dlouho odkázáni na láskyplnou péči, abychom nezemřeli. Pokud se dítěti dostane lásky a péče, pak může růst, může si dovolit být zvědavé a krok za krokem poznávat svět. Jak je to roztomilé, když kojenci a batolata v uklidňující blízkosti matky olizují kostky ze stavebnice, pozorují je, stále znovu je strkají do úst a postupně se s nimi seznamují! Je možno pozorovat, jak se stále znovu a znovu ubezpečují, že máma tu přece jen je a tím pádem je vše v pořádku. A jak naopak koncentrace a radost ze hry okamžitě opadne, když jsou ponecháni sami sobě (viz pokusy k výzkumu vzdělávání od Grossmanna). Cílí-li se dítě bezpečně, pak stále rozšiřuje prostor, v němž se batolí, a stále lépe se přitom učí znát svoje okolí. A když je těch nových dojmů příliš mnoho, pak prchá rychle zpět k matce, kde se uklidní nebo se nechá utěšit. Pak je zase ochotno a schopno dobývat svět. „Ti, kteří dobývají vrcholy, potřebují základní tábor!“ a tento základní tábor pro děti jsou spolehliví dospělí, kteří se o tyto děti láskyplně starají.
První setkání s cizím
Během těhotenství a v prvních letech života je spojení mezi matkou, obzvlášť pokud kojí, a dítětem velmi, velmi těsné. Pokud má dítě štěstí, tak je v rodině ještě nadšený tatínek, obdivující prarodiče a – u nás bohužel stále méně často – sourozenci. Tyto osoby jsou první, se kterými se dítě setkává mimo jednotku „máma a já“, tedy ti první „cizí“, a oni se projeví jako nikoli nebezpeční, naopak většinou jako osoby, ze kterých je možno mít radost. První setkání s cizím je v těchto šťastných případech tedy krásná zkušenost. Když potom později přijde takzvaný strach devíti měsíců, když tedy dítě začne asi v sedmi až devíti měsících projevovat odlišný postoj k cizím lidem, což znamená, že se bojí, odvrací hlavu nebo dokonce začíná plakat, jsou mu již všichni tito členové rodiny dávno důvěrně známi, a dítě cítí také u nich jistotu a bezpečí. Tyto reakce na cizí jsou obrovským krokem dopředu, totiž znamením, že dítě nyní „cizí“ a „důvěrně známé“ vědomě rozlišuje. Od nynějška, tedy od poloviny prvního roku, musí nový a cizí obličej nejprve dokázat, že je mu možno důvěřovat. Mohl by přece náležet nějakému nebezpečnému ničemovi! Nejpozději od tohoto věku dítě předpokládá, že v ráji jsou také nebezpečné kouty a stane se opatrným. To je velmi důležité, neboť realita není – Bůh ví! – bez nebezpečí. Existují-li rodiče a jiní milující dospělí, pak je dítě chráněno a v tomto pocitu bezpečí si může rozvíjet pocit vnitřní jistoty. Každý, kdo zná děti, již viděl, jak si chtějí již velmi záhy rozšiřovat hranice, které stanovili rodiče, jak přitom testují, zda rodičovské „Ne!“ je míněno vážně a má skutečně špatné důsledky. I to je dosti důležitý impuls k poznání reality světa, dobrého a zlého. Tak jako had v ráji navrhl Evě, aby přece jen okusila zakázané ovoce, přesně tak to říká vnitřní hlásek dítěti: „Vyzkoušej přece sám nebo sama, zda je to opravdu tak nebezpečné, jak máma a táta tvrdí.“
Strach, který přichází v devíti měsících věku, chybí u dětí, o které se v prvních měsících života nikdo nestaral. Takové děti se pak pověsí na kohokoli. Jejich neuspokojená touha po příchylnosti jim nedovoluje luxus, moci si dovolit rozlišovat mezi „cizím“ a „důvěrným“. Stále hledají „jednotku pohlazení“, a to od kohokoli. Dotýkají se každého dospělého, který se octne v jejich blízkosti, každému vyskočí na klín, a tak dále. Někteří lidé takové nedistancované chování nesprávně chápou jako vztah důvěrnosti. Ale ve skutečnosti je tím bohužel poškozována schopnost vazby na určité osoby a vymezení vůči jiným. Hovoříme potom o „psychickém zanedbání“.
Většina lidí zažila však v raném dětství dostatek spolehlivé péče a lásky a dokáže proto velmi dobře rozlišovat mezi „důvěrně známým“ a „cizím“. Také to, jak zacházejí s cizím člověkem, zda projevují zájem, toleranci, sympatii nebo agresivitu, jestli reagují úzkostlivě nebo odmítavě, když se setkají s cizími lidmi s jinými životními zvyklostmi a jinými názory na svět, také to závisí na jejich zcela raných zkušenostech.
Pociťovat i „nedovolené“ pocity
Naše vnitřní jistota rozhoduje o tom, v jakém rozsahu nás cizí prvek znepokojuje. Přirozeně se v průběhu doby prostřednictvím našich životních zkušeností k tomu ještě něco přiučíme, ale především na začátku života potřebuje každý člověk jistotu, že máma a táta ho mají rádi takového, jaký je. To je nezbytná podmínka pro takzvanou prvotní důvěru a nesmírně důležitá základna pro celý další pozdější život! Člověk s touto prvotní důvěrou se cítí být důležitým sám o sobě, a jeho sebehodnocení nezávisí na okamžitých úspěších nebo na tom, zda odpovídá platnému ideálu krásy či dokáže podávat velké výkony. Jen ten, kdo má v sobě dostatek této vnitřní jistoty, dokáže pociťovat svoje pravé pocity, také ty nepříjemné a „nedovolené“. A jen pokud toto dokáže, je schopen konfliktu. Neboť potom se nemusí pokoušet mít jen pocity, které jsou obecně uznávány, a ty ostatní potlačovat. Nežádoucí pocity jako závist, zlost, pomstychtivost, úzkostlivost, vražednost a podobně se přece jednoduše neřídí podle rozkazů a zákazů okolního světa. Jen nejsou vidět, když je nesmíme mít. Buďto již nejsou otevřeně ukazovány, nebo když se ponoří do podvědomé roviny, tak je člověk ani sám již nepociťuje a ony potom otráví naše chování zevnitř. Je bohužel nevykořenitelnou výchovnou metodou předepisovat dětem žádoucí pocity a zahanbovat je, když cítí jinak. Malému bázlivci se potom jednoduše vysmějí nebo je dítěti vyhubováno za jeho pocity žárlivosti vůči malému sourozenci. Svůj strach a svou žárlivost pak malé děti, a později dospělí, musejí skrývat. Kdo však zažije, že není blamován, potrestán nebo zavržen, když má pocity, které nejsou oblíbené, nýbrž že ho chápou, ten se s tím také snadněji vyrovná a nebude ani jiné tak snadno zatracovat. Mnohem pravděpodobněji bude zvědavý na nekonečnou mnohost, jak jiní lidé vidí tento svět, a bude se zajímat o to, jak cítí a myslí oni.
Konfrontace s neznámem je impulzem k vývoji
Vnitřní jistota, kterou jsme dokázali získat v dětství, se obzvláště v pubertě a v době dospívání silně rozkolísá. Pocit odcizení vůči sobě samému je v těchto životních úsecích obzvláště výrazný. Toto jsou přece důležité životní fáze, v nichž se dospívající resp. mladý člověk odděluje od své původní rodiny, jejích hodnot a zaopatřovacích nabídek, a musí se od ní oddělit, aby si vytvořil svoji vlastní identitu. Tento proces je nezřídka spojen s těžkými krizemi, neboť oddělit se člověk nemůže, pokud vše dělá tak, jak to bylo dosud obvyklé. To nové však nikdo nezná. Mladému člověku to nahání strach, on začíná revoltovat nebo podle mínění dospělých začíná být protivný, a nezřídka své rodiče přivede téměř k panice. Neboť vše cizí a nové nás zpochybňuje a tím ohrožuje naši identitu. Ale současně je tato obtížná konfrontace s neznámem jedním z našich největších motivů k tomu, abychom se dále vyvíjeli a učili. Pozoruji znovu a znovu, že to jsou především děti v pubertě, kdo dospělé chrání před duševním zkameněním. Sice děti přicházejí možná s nesnesitelnými názory, ale většina rodičů to přestojí a naučí se toleranci. Stanou se shovívavějšími v posuzování mladých. Sourozenci často vyprávějí, oč jednodušší to měli ti mladší, když chtěli vůči rodičům něco prosadit. Přestože otec s matkou mezitím ještě trochu zestárli, jejich duševní flexibilita spíše vzrostla.
Někdy jsou však také jednoduše již unavení z věčných konfliktů. Kdo nemohl získat dostatek vnitřní jistoty, ten trpí kolísavým sebevědomím. Do ničeho si netroufá, a protože příliš zřídka zažil, že je možno námahou něčeho dosáhnout, tak se o to ani nepokouší. U mnoha mladých lidí s nižším vzděláním a bez vyhlídky na pracovní místo tomu tak je. Sami pro sebe se vidí jako někdo, kdo selhal. Hluboko, hluboko v srdci sice touží tak jako všichni lidé po lásce a uznání, ale toto přání vypadá tak nesplnitelně, že si ho ani sami nepřiznají. Ostatní si toho samozřejmě také nevšimnou. Neboť je opravdu typické hrát si ze strachu z odmítnutí na suveréna a vystupovat povýšeně. To však zase přispívá k tomu že nikdo vnitřní nouzi nepochopí a nespěchá na pomoc. Nejistý člověk má sklon pociťovat cizí lidi jako hrozbu a bránit se proti všemu neznámému. Ostatně, je třeba poukázat na to, že my všichni ve větší či menší míře tak často raději zůstáváme v nepříjemné, ale známé situaci a naříkáme, než abychom něco měnili.
Extrémním případem tohoto jsou ženy, které se dlouhá léta raději nechávají bít opilým manželem, než aby si sehnaly pomoc. Stud a strach před změnou, tedy strach před neznámem, před samotou, před finančními problémy atd., je v takovýchto případech jednoduše ještě větší než utrpení. Podobnou hroznou situaci oproti tomu velmi často prožívaly již od nejranějšího mládí, například s neustále opilým a hlučícím otcem. Pokud byly takovému osudu bezmocně vydány jako mladé dívky, pak to ještě dlouhou dobu považují za nezměnitelné. Jejich životní zkušenost jako dítěte zní: „Tady se nedá nic dělat! Mně přece nikdo nepomůže!“ A s tímto mottem žijí ještě jako dospělé.
Společně proti nepříteli
Ať už jsme nejistí nebo ne – i kdybychom chtěli, nemůžeme se vyhnout setkáním s novými, neznámými situacemi a lidmi. Neboť již zcela normální vývoj od dítěte k mládeži a posléze k dospělému člověku je stálá cesta vpřed do neznámé oblasti. Ale stávání se dospělým není lehké a bez doprovodu rodičů nebo jiných starostlivých dospělých se nedá zvládnout bez škod. Je-li přitom nejistota příliš trýznivá, zapojí se samočinně všechny možné mechanismy, aby se strach dal zvládnout. Někteří mladí lidé se například zcela izolují, stáhnou se do sebe a žijí jako ve vnitřní pevnosti bez oken. Leží například se svými sluchátky na uších dlouhé hodiny na posteli a vůbec se již nezapojují do rodinného života. To často po nějaké době přejde. Nebezpečnější je, když se dostanou do skupin s podivnými názory, třeba do sekt zaměřených na mladé lidi. Někteří se dostanou k bandám, které vyznávají násilí a dostávají se do ráže hesly jako „Cizinci pryč!“ a podobně. To jim šetří veškeré vlastní přemýšlení a dává jim pocit, že mezi stejně smýšlejícími již nejsou sami. Taková skupina, které se její příslušníci často přizpůsobují včetně způsobu svého oblečení, musí nahradit to, co chybí na vnitřní stabilitě. Kromě toho je člověku v takovém případě zapotřebí vnějšího nepřítele a ten se také zpravidla najde. Na toho je možné vyrazit, aby si člověk odreagoval vztek. „Společně proti nepříteli“ zní velmi účinná zásada. Takové uskupení lze jen velmi těžko opustit. Aby se tento krok mohl učinit, musí mít člověk právě tu vnitřní jistotu, jejíž nedostatek ho do ní přivedl! Často velmi přísná pravidla takových skupin jsou jako berle nebo protézy, které členům dávají klamavý pocit síly, kterou oni ve skutečnosti nemají. Když se ve třech nebo v pěti pustí do spícího bezdomovce, dává jim to opojnou iluzi, že jsou mocní. Že takoví násilníci jsou v zásadě uvnitř ubozí červíčci, ovšem jejich obětem nepomůže. Stejně tragický je v poslední době počet dětí, které se setkávají jen proto, aby se společně pokud možno co nejrychleji do němoty opily. Kdo se toho nezúčastní, ten je „out“.
Vnitřní jistota brání vymývání mozků
Takové extrémní případy se však od našich každodenních zkušeností odlišují jen ve stupni síly. My všichni jsme nezbytně odkázáni na přátele a pospolitost a žijeme proto v různých skupinách: v rodinách, v politických stranách, v církvích a farnostech, s kolegy v zaměstnání, ve sportovních a jiných spolcích. Zda se cítíme být jejich příslušníky a stejně smýšlejícími nebo se musíme cítit jako cizinci a své názory raději skrývat, záleží na tom, jak dalece je nám povolen náš osobní jazyk, což znamená, zda smíme vyjadřovat naše vlastní myšlenky a pocity, nebo zda se musíme bát, že budeme kritizováni, budou se nám posmívat nebo nás dokonce vyhodí (mobbing), jakmile budeme jiní a budeme myslet a cítit jinak než ostatní. Nechceme stát mimo a proto v takových případech naše vlastní přesvědčení neprozradíme nebo si vůbec žádné nedovolíme. Ještě jeden poznatek se mi zdá důležitý: Kdo odsuzuje lidi, kteří jinak smýšlejí a cítí než on sám, ten si zpravidla předstírá, že on sám je lepší. To se zdá být velmi praktickým sebeklamem, neboť když nadáváme na „zlo“ v jiných lidech, můžeme proti němu bojovat tam a není třeba, abychom ho vnímali ve vlastní duši. Také oni již zmínění mladí, kteří se jako celá parta vrhnou na bezdomovce, buší v zásadě do své vlastní ubohosti a dosáhnou toho, že ji už nepociťují. Podíváme-li se na to blíže, je to neblahý mechanismus. Sice to nemusí vždy probíhat tak dramaticky jak v popisovaném případě, ale to „zlé“, slabé a vše, co člověk jednoduše nemůže unést sám v sobě, promítá příliš snadno na jiné. Touto projekcí vznikají obrazy nepřítele a iluze o vlastní nadřazenosti. Vše, co sami v sobě nemáme rádi a čím opovrhujeme, zcela podvědomě již vůbec nevnímáme sami v sobě, nýbrž mimo nás, v tak zvaném „nepříteli“. Ti druzí jsou pak „lenoši, sobci“ nebo ti, kdo se začali hádat, ne já sám. Ideální projekční plochou je přirozeně cizinec, tedy někdo, koho člověk nezná a koho by zpravidla ani poznat nechtěl. Osobní kontakt, při němž se při rozhovoru například setkáme, by totiž rozložil obraz nepřítele, který člověk tolik potřebuje. Bez obrazu nepřítele by se dobré mínění, které máme o sobě, začalo rozkolísávat. Samozřejmě jsou tyto obrazy nepřítele velmi nebezpečné, neboť s jejich pomocí za prvé děláme obratem ruky z bližních nepřátele. Každá válečná propaganda takto postupuje a dělá z protivníka někoho totálně ničemného, neboť jinak by na něj nikdo nestřílel. A za druhé – a to je právě tak fatální – se pokřivuje naše vnímání skutečnosti. Nemůžeme pak správně rozeznat, co nás skutečně ohrožuje, např. stále se rozestupující nůžky rozdílu mezi chudými a bohatými. Už nevidíme ustrašené ženy a zoufalé muže, mladé lidi bez perspektivy a naděje, nýbrž jen „teroristy“ nebo „škůdce lidu“, „ilegální přistěhovalce“, „násilnické demonstranty“ nebo „blbé policajty“. Jenom množstvím vnitřní jistoty, jejíž základ se – jak bylo řečeno – tvoří již v nejranějším dětství, je člověk poněkud chráněn proti tomuto zevšeobecňujícímu vymývání mozků. Pak je také člověk spíše schopen vidět svět realisticky, tak, jaký skutečně je: nikdy černo-bíle, nýbrž jako nekonečně rozmanitý, barevný a diferencovaný. Také v cizích lidech je možno potom rozpoznat bližní, kteří mají tak jako my všichni zcela osobní, a to sice odlišné vlastnosti.
Na začátku jsem citovala z Bible: „Milujte cizince, neboť vy jste byli cizinci v Egyptě“. Zdůvodnění tohoto přikázání se mi zdá velmi zajímavé, neboť obsahuje odkaz: „Ten druhý je jako ty!“ To je klasický příklad toho, že porozumění mezi lidmi se může uplatnit jinak než při podvědomém a škodlivém procesu projekce, totiž tím, že se do sebe vzájemně vcítíme (identifikace). Jednoduchým příkladem je věta, kterou jistě znáte: „Netrap pro zábavu zvíře, neboť i ono pociťuje bolest tak jako ty!“ Vzpomínka na moje vlastní pocity a na to, jak mne něco bolí, mi umožňuje procítit, že se někomu jinému daří úplně stejně. Chceme-li žít spolu v míru, jsme odkázáni na to, že se pochopíme ve vzájemném soucítění, obzvláště dnes, kdy se na celém světě obyvatelstvo stále více mísí. Je na každém jednotlivci z nás, aby k tomuto míru přispěl. Přitom nám může pomáhat poznání: Cizinec, odkudkoli přijde, není zcela jiný. Cítí, má svá přání a obavy přesně tak jako my.
*
Přednáška z výroční konference Sdružení Ackermann-Gemeinde v Čelákovicích 1. – 3. května 2008
