Dům - útočiště v temné noci
Pascha Izraele byla a je svátkem rodiny. Nebyla slavena v chrámu, nýbrž v domě. Již v dějinách zakládání z knihy Exodus (12,1-14) se dům objevuje jako prostor záchrany a útočiště v temné noci, jíž kráčí anděl smrti.
Také v Ježíšových dobách to bylo tak, že se pascha po porážce beránka konané v chrámu, slavila v domech, v rodinách. Existoval předpis, podle něhož člověk nesměl během paschální noci opustit město Jeruzalém. Město jako celek se jevilo jako prostor záchrany proti chaotické noci; jeho zdi jako val, jenž chrání stvoření. Současně musel Izrael každý rok k slavení paschy do tohoto města putovat, aby se tam navrátil ke svým pramenům, aby byl nově stvořen, aby znovu osobně přijal své spasení, osvobození a založení. Národ je v průběhu roku v neustálém nebezpečí, že upadne nejen do vnějšího rozptýlení, ale že bude rozptýlen i zevnitř, že pozbyde vnitřních základů, které ho nesou. Je mu třeba návratu k tomu, co je jeho vlastním základem.
Církev – živý domov
I Ježíš slavil paschu podle tohoto předpisu: v domě se svou rodinou; to znamená: s apoštoly, kteří se stali jeho novou rodinou. To opět odpovídá jednomu tehdy platnému předpisu, podle něhož poutníci putující do Jeruzaléma mohli založit společenství poutníků, takzvaný chaburot, a pro tuto noc si byli navzájem rodinou, domem paschy. V tomto smyslu se pascha stala také slavností křesťanů. My jsme jeho chabura, jeho rodina, kterou založil ze svých druhů – poutníků, z přátel, kteří s ním jdou cestou evangelia. Jako jeho přátelé-poutníci jsme v jeho domě; církev je tak novou rodinou a novým městem, které je pro nás tím, čím byl Jeruzalém – oním živým domovem, jenž zažehnává mocnosti chaosu a skýtá prostor míru.
Věřit znamená vyjít ven
Pascha se slavila v domě. Také Ježíš to tak dělal. Avšak po večeři vstal a vyšel ven, překročil hranice zákona, tím, že překročil hranici potoka Kidronu, hranici Jeruzaléma. Vyšel ven do noci. Nebál se chaosu, neschovával se a neskrýval se před ním, ale vstoupil až na jeho nejhlubší dno, až do říše smrti. Vyšel ven – tím se chce říci: Protože zeď církve je víra a láska Ježíše Krista, není církev nějakým bunkrem nebo uzavřenou pevností, nýbrž otevřeným městem. Věřit vždy také znamená: s Ježíšem Kristem vyjít ven, nebát se chaosu, neboť on je ten silnější. On vyšel ven a my ho následujeme, pokud děláme totéž. Věřit znamená vyjít zpoza zdí a budovat uprostřed světa chaosu v síle Ježíše Krista prostor víry a prostor lásky. Pán vyšel ven – to je znamení jeho síly. Sestoupil do noci Getseman, do noci kříže a hrobu. Postavil se silnému – smrti jako ten silnější. Láska Boží – jeho síla – je silnější než mocnosti zkázy. Tak právě v tomto vyjití ven, v cestě pašijí, kterou Ježíš překračuje hranice ochranných zdí města, tkví gesto jeho vítězství; již v tajemství Getseman se skrývá mysterium velikonoční radosti. Ježíš je „ten silnější“. Není už žádné moci, která by mu mohla vzdorovat, žádného místa, kde by nebyl. Volá nás, abychom se s ním odvážili na tuto cestu; neboť tam, kde je víra a láska, tam je on, tam je moc míru, jež překonává nicotu a smrt.
Vstupovat do Ježíšovy osamělosti
Na konci liturgie Zeleného čtvrtku budeme napodobovat Ježíšovu cestu. Vyneseme nejsvětější svátost z dómu do kaple jeho osamělosti a jeho smrtelné úzkosti. Půjdeme za ním v hodině jeho opuštěnosti, aby přestala být opuštěností. Tato cesta Zeleného čtvrtku nesmí zůstat pouze liturgickým gestem. Musí pro nás být příkazem, vždy znovu vstupovat do Ježíšovy osamělosti, stále znovu jej, zapomenutého, vysmívaného, hledat tam, kde je osamělý; stát při něm tam, kde ho lidé nechtějí znát. Chceme Pána prosit, aby nechal vzejít světlo do všech nocí tohoto světa; aby je ukázal v hodinách osamělosti a temnoty také nám. Chceme ho prosit, aby byl s námi uprostřed noci tohoto světa a aby skrze nás dal vzejít novému městu, prostoru jeho míru, novému stvoření.
