Vycházet z bubliny“, nikoli agitovat
Papež František žádá misijní konverzi katolické církve. Užijeme-li dnes běžný neteologický výraz, má papež na mysli „vycházení z bubliny“, nikoli agitaci s cílem „aby nás bylo více“. Ještě jinak řečeno: Motivem k evangelizaci má být samo evangelium jakožto „bohatství připravené všem“, nikoli panická reakce na úbytek věřících křesťanů doložený v řadě tradičně katolických zemí.
Papež Pavel VI.: evangelizaci je zásadní úkol církve
Není to požadavek nový. Už papež Pavel VI. ve své proslulé exhortaci Evangelii nuntiandi vidí evangelizaci jako zásadní úkol církve. Tento úkol odvozuje bezprostředně od Ježíšova pozemského poslání. Je to poslání a život výrazně pro evangelium, pro potřebné, nikoliv primárně proti něčemu. Proto je autentické hlásání evangelia pro naslouchající dobrou zprávou (tedy eu-angelion, evangelium), nikoliv nudným či nervózním napomínáním.
Nebezpečí, že se rozhovor zasekne někde na pomezí víry, pověry a ezoteriky
Při zvěstování evangelia člověku, který dává najevo, že o tuto zvěst stojí, nezačínáme zpravidla od bodu nula. Většinou se setkáme s lidmi, kteří mají za sebou už nějaké hledání v oblasti duchovních skutečností nebo v různých náboženských i paranáboženských systémech a uskupeních. Mohou to být důležité výchozí body pro další poznání. Je zde ale také nebezpečí, že se rozhovor zasekne někde na pomezí víry, pověry a ezoteriky a bude se točit jen kolem mimořádných nebo nepochopitelných zážitků. Proto se jeví jako zásadně důležité přejít k postavě Ježíše Krista.
Téměř vždy je možné mluvit o tom, kým je Ježíš pro mne
Jak ale Ježíš Krista zvěstovat? Pro konkrétního posluchače přiměřeně, vhodně, tedy ne jen reprodukovat naučené, ne jen podat určité informace. Zvěst je něčím, co se může dotknout nitra a vyvolat jakýsi pohyb mezi člověkem a Bohem, jakož i mezi Bohem a člověkem, tedy počínající nebo prohlubující se víru.
Zvěstování není pouhé vyprávění o Ježíšově životě, že se narodil v Betlémě a že to slavíme o Vánocích. Také nestačí jen říkat, že za nás (za tebe) zemřel a že to slavíme o Velikonocích. Ani jen že vstal z mrtvých; protože to vše je sice pravdivé, ale bez kontextu sotva srozumitelné a zařaditelné do života. Také nestačí jen hlásat, že Ježíš přináší odpuštění hříchů, zvlášť když je posluchač mnohdy přesvědčen, že žádné nemá („nikoho jsem nezabil, nic jsem neukradl…“), nebo že si je musí sám „odpracovat“, protože ještě žádnou odpovědnost vůči Bohu necítí. Také může znít dutě jinak správné hlásání, že se v Ježíši projevila Boží láska, pokud se to říká někomu, kdo právě tone v hlubokém zármutku.
Téměř vždy je možné mluvit o tom, kým je Ježíš pro mne, proč mu věřím a jakou naději mi tato víra otevírá. Smysl a výsledek rozhovoru stojí na dvou základních skutečnostech: na tom, co partner rozhovoru hledá, a na tom, jak se křesťan, který s ním hovoří nechá vést Duchem svatým. Jak s ním spolupracuje, jak počítá s jeho působením v příjemci evangelia, kolik důvěry mu dává.
Inspirovat spíš evangeliem než školometskou výukou
Hlasatel evangelia se má inspirovat spíš evangeliem než školní výukou. Ve škole se totiž člověk učí zejména to, co vyučující (osnovy, ministerstva apod.) uzná za vhodné. Ježíš v evangeliu reagoval na situaci lidí a učil je tomu, co bylo řešením jejich života. Zásadní inspirací pro hlasatele může být naději budící setkání Ježíše s celníkem Zacheem, jak je podává evangelista Lukáš (srov. Lk 19,1-10). Celý proces hlásání má probíhat v dialogu mezi evangelizujícím a jeho protějškem. Takový dialog by neměl být jen jednorázový, protože pochopení a uchopení evangelijního poselství bývá delším procesem, ne jednorázovou záležitostí. A cílem nakonec není jen pochopení sdělovaného a souhlas s obsahem, ale setkání s Ježíšem. To je ovšem něco, čeho může být evangelizující svědkem a interpretem, ale co nemůže sám způsobit. Většinou zde nepůjde o nějaký mystický zážitek, ale o to, čemu se v němčině říká „Aha-Erlebnis“, čili uvědomění něčeho, co člověk už jaksi tušil a teď to skutečně objevil.
