Spiritualita má svůj původ v latinském výrazu pro duchovní život. Jde víc než o nějaké cvičení nebo techniku a obsahuje mnohem víc než denní půlhodinovou meditaci. Spiritualita je způsob, jak žijeme, a zahrnuje tedy všechno. V jiném kontextu by ani nemělo smysl o ní mluvit.
Známe biblické obrazy kvasu a soli. Jejich účel je doplňovat, pronikat a obohacovat. Podobně působí i spiritualita jako život z Ducha. Proniká celé naše lidství. Je to pozvání zabývat se duchovními hodnotami a integrovat je do denního života. Běžně se sice zabýváme tím, že pracujeme, jíme, spíme nebo pěstujeme nějakého koníčka. Ale někdy přijdou i jiné myšlenky a ty nejsou méně důležité než jídlo, pití nebo spánek. Když se třeba procházíme lesem nebo sedíme na lavičce v parku a najednou nás napadnou otázky jako: Co je opravdu důležité v mém životě a kdo vůbec jsem? Jaký smysl má můj život? Co bude, když skončí? Usilujeme o materiální hodnoty a zároveň zjišťujeme, že ony samy nás neuspokojí. Život má i duchovní dimenzi, která se nejprve jeví jako touha po něčem neznámém, co je víc než my sami.
Vyjádřit duchovní zkušenost je problémem lidí všech dob na celém světě. Chybí nám výrazy, kterými bychom mohli srozumitelně sdělit něco, co se naprosto vymyká známému světu. Proto jsme odkázáni na obrazy a přirovnání k něčemu známému. Místo pojmů a definic se nabízí podobenství.
Jedno podobenství z Číny říká: „Poprosil jsme mandlovník: vyprávěj mi o Bohu, a on začal rozkvétat.“ Duchovní hledání začíná otázkami: Jak se dostanu dál? Proč se děje, co se právě děje? Proč musím prožívat takové věci? Hledáme smysl svého života, hledáme sami sebe, ptáme se po nějaké vyšší moci… Nejprve se možná neděje vůbec nic. Nebo odpovědi, které dostáváme, nepomáhají. Tato doba je často spojená s bolestným tlakem a frustrací. Cítíme se se svou touhou osamoceni. Jednoho dne se nám však otevřou dveře. Nejdůležitější odpověď nepodává náš rozum, nenajdeme ji v knihách ani na svatých místech nebo u moudrých lidí. Tato odpověď je v nás a tam je třeba ji hledat. O mandlovníku je řečeno, že začal kvést, a co udělá člověk? Ten mluví, zpívá, tančí, směje se, pláče, miluje. Krátce řečeno: začíná být sebou samým, stává se víc člověkem.
Když se upřímně ptám po Bohu, zjišťuji, že sám jsem i odpovědí. Poznávám se jako mandlovník, kterého jsem se na začátku ptal a který dal odpověděl tím, že začal kvést.
Spiritualita mluví o následování Krista ve vlastním životě. Nejde o papouškování, ale o to, svým způsobem žít tu lásku, kterou žil Kristus. Uskutečnit v sobě jako člověk Boží život. Kdo tedy Krista následuje, uskutečňuje Boží synovství, stává se Božím dítětem.
