Rozhovor s pastorálním teologem P. Alešem Opatrným o "první štaci“ novokněží.
Kam zpravidla nastupuje novokněz poprvé?
V diecézích, kde se dodržuje praxe „jáhenského roku“, přichází už na druhé pastorační místo, protože předtím už rok někde působil jako jáhen. Zásadně není posílán do místa, kde vyrostl. Je-li to možné, přichází do farnosti, kde se setká s pestrostí pastoračních úkolů. Vždy ale taková příležitost není - někdy je hlavním motivem nutnost pomoci stávajícímu faráři.
K čemu vlastně „kaplanování“ je?
K tomu, aby do kněžské služby nevstoupil hned s plnou odpovědností - za celek farnosti a za spoustu hospodářských věcí. V praxi má postupně poznávat to, co se naučil teoreticky, i co se předem naučit nedá. Mnohé zkušenosti totiž nelze získat v předstihu ani v té nejlepší škole. V neposlední řadě se učí žít dobrým duchovním životem v trvalém zatížení. Neznamená to však, že jako kaplan, respektive farní vikář, nemá žádnou zodpovědnost. Ve zpovědnici, při vedení bohoslužeb, katechezi a péči o společenství - tam už ji nese naplno.
Čím může příchozímu novoknězi pomoci farnost?
Umírněnou vstřícností. Mohla by se k němu stavět nevšímavě (což se snad ani nikde neděje), ale spíš mu hrozí, že ho věřící zahltí přízní a nároky a budou jej chtít zpracovat ke svému obrazu. Ani jedno není dobré. Lidé si potřebují v prvé řadě uvědomit, že ten, kdo k nim přišel, je určitě úplně jiný než kněz, který tam byl předtím. Není jeho úkolem se mu podobat a jeho jinakost není nějaká chyba. A musí mu dopřát čas na to, aby se u nich porozhlédl, aby měl čas si zapamatovat, kdo je kdo, a přestal si plést farníky. Na místě je shovívavost, ale s časem by měla růst náročnost. Největší pomoc může spočívat v tom, že se s mladým knězem zachází jako s novým ministrem. Tomu se také dává sto dní, aby předvedl, co umí, a teprve potom se začne kritizovat.
Čím si může naopak svůj vstup do farnosti ulehčit novokněz?
Nejnešikovnější by bylo, kdyby přišel ve stylu: "Všichni přede mnou to dělali špatně, a já vám teď ukážu, jak to má být!" Má vědět, že tam byl někdo před ním, bude tam někdo po něm a on je jenom jedním z řady různých. Musí si také dát pozor, aby se nenechal vmanévrovat do situace, ve které být nechce, například do opozice vůči faráři nebo vůči některým farníkům. Začít by měl od snahy porozumět. Farnost nejlépe pozná ze zpovědnice, při setkání s nemocnými a jakkoliv potřebnými lidmi. Nepozná ji příliš od těch, kteří mu budou všechno hodně hlasitě a razantně vysvětlovat.
Novokněží jsou vesměs mladí lidé. Jejich služba je pro ně novou rolí a pro řadu lidí se stávají automaticky autoritou. Bývají na tento „přechod“ nějak připravováni i v semináři?
Celý rozhovor naleznete zde
***
Další texty k tématu kněz, kněžství naleznete zde
V diecézích, kde se dodržuje praxe „jáhenského roku“, přichází už na druhé pastorační místo, protože předtím už rok někde působil jako jáhen. Zásadně není posílán do místa, kde vyrostl. Je-li to možné, přichází do farnosti, kde se setká s pestrostí pastoračních úkolů. Vždy ale taková příležitost není - někdy je hlavním motivem nutnost pomoci stávajícímu faráři.
K čemu vlastně „kaplanování“ je?
K tomu, aby do kněžské služby nevstoupil hned s plnou odpovědností - za celek farnosti a za spoustu hospodářských věcí. V praxi má postupně poznávat to, co se naučil teoreticky, i co se předem naučit nedá. Mnohé zkušenosti totiž nelze získat v předstihu ani v té nejlepší škole. V neposlední řadě se učí žít dobrým duchovním životem v trvalém zatížení. Neznamená to však, že jako kaplan, respektive farní vikář, nemá žádnou zodpovědnost. Ve zpovědnici, při vedení bohoslužeb, katechezi a péči o společenství - tam už ji nese naplno.
Čím může příchozímu novoknězi pomoci farnost?
Umírněnou vstřícností. Mohla by se k němu stavět nevšímavě (což se snad ani nikde neděje), ale spíš mu hrozí, že ho věřící zahltí přízní a nároky a budou jej chtít zpracovat ke svému obrazu. Ani jedno není dobré. Lidé si potřebují v prvé řadě uvědomit, že ten, kdo k nim přišel, je určitě úplně jiný než kněz, který tam byl předtím. Není jeho úkolem se mu podobat a jeho jinakost není nějaká chyba. A musí mu dopřát čas na to, aby se u nich porozhlédl, aby měl čas si zapamatovat, kdo je kdo, a přestal si plést farníky. Na místě je shovívavost, ale s časem by měla růst náročnost. Největší pomoc může spočívat v tom, že se s mladým knězem zachází jako s novým ministrem. Tomu se také dává sto dní, aby předvedl, co umí, a teprve potom se začne kritizovat.
Čím si může naopak svůj vstup do farnosti ulehčit novokněz?
Nejnešikovnější by bylo, kdyby přišel ve stylu: "Všichni přede mnou to dělali špatně, a já vám teď ukážu, jak to má být!" Má vědět, že tam byl někdo před ním, bude tam někdo po něm a on je jenom jedním z řady různých. Musí si také dát pozor, aby se nenechal vmanévrovat do situace, ve které být nechce, například do opozice vůči faráři nebo vůči některým farníkům. Začít by měl od snahy porozumět. Farnost nejlépe pozná ze zpovědnice, při setkání s nemocnými a jakkoliv potřebnými lidmi. Nepozná ji příliš od těch, kteří mu budou všechno hodně hlasitě a razantně vysvětlovat.
Novokněží jsou vesměs mladí lidé. Jejich služba je pro ně novou rolí a pro řadu lidí se stávají automaticky autoritou. Bývají na tento „přechod“ nějak připravováni i v semináři?
Celý rozhovor naleznete zde
***
Další texty k tématu kněz, kněžství naleznete zde
