Rodiče nemohli mít děti, tak šel tatínek do lesa a vyřezal si synka z polínka. Mimochodem, dnešní rodiče by nešli do lesa, ale na reprodukční kliniku a zaplatili by si umělé oplodnění. Když synek ožil, dělal přesně to, co se naučil od svých rodičů. „Když něco chci, tak to musím dostat, mám na to právo!“
Otesánci stále žijí mezi námi. „Rodiče jsou zlí, protože mi nechtějí koupit iPhone, a přitom všichni kluci ve třídě ho mají! Mám na to právo, abych ho měl taky!“ A tak Otesánek snědl vlastní rodiče. Děti mají silný smysl pro spravedlnost, ale milosrdenství se musí teprve učit.
V Hrubínově podání Otesánek přijde na to, že když chce něco pro sebe, musí na oplátku něco dát druhým. Že nemůže jenom brát a druzí jenom dávat. Otázka je, jestli to pochopí v prvé řadě Otesánkovi rodiče, protože oni sami nepovažují dítě za Boží dar, ale za něco, co chtějí třeba i bez Boha, co si pořídí a na co mají přece právo. Když mám právo člověka mít, můžu ho taky sníst, mám na to právo. To jsou hodnoty, které předali rodiče svému dítěti. A proto je Otesánek zničil jako první. Bez soucitu, protože už nebyli schopni plnit jeho potřeby. Jak napravit ty malé Otesánky, co chodí po našich ulicích, kterým rodiče udělají, co jim na očích vidí a kterým nikdo nesmí přeložit stéblo přes cestu, jinak je zle? Co z nich vyroste? Nesnědí nás nakonec?
