Slova mají skutečnou moc
Co to vlastně ode mě lidé žádají, když po skončení přednášky nebo na konci rozhovoru přicházejí s prosbou o požehnání? Kdybych se jich zeptal, proč jim mám požehnat, zřejmě by to ani pořádně nedokázali vyjádřit. Otázku bychom mohli položit také teologicky a zjišťovat tak, jaké má požehnání účinky.
Z psychologie známe, že slova mají skutečnou moc. Požehnání působí stejnou silou, jakou dokáže uškodit kletba. Zlá slova se zaseknou člověku do srdce. Dobrá slova požehnání otvírají prostor života a lásky. Požehnání dokáže změnit situaci, proto nikdy nežehnám výlučně konkrétnímu jedinci, ale vždycky také i jeho konkrétním životním okolnostem. Slova požehnání dokážou rozplétat zapeklité nesnáze a uvolnit to, co bylo až dosud blokováno. Když mě někdo požádá o požehnání, snažím se vcítit do něj i do jeho okamžité situace.
Lidé chtějí být požehnáni Bohem
Mnozí, kteří po skončení přednášky přijdou, abych jim požehnal, mi stručně vylíčí svůj problém. Jistí manželé se mi tak svěřili, že se jejich vztah dostal do hluboké krize. Přáli si právě pro tento vztah požehnání v naději, že se jim podaří znovu nalézt společnou cestu. Někdo by mohl namítnout, že by bylo lepším řešením naučit se nějakým novým komunikačním technikám. Ale ti dva už toho vyzkoušeli mnoho. Chodili na manželskou terapii aby pracovali na tom, aby si lépe porozuměli a aby zacházeli s partnerem citlivěji. Od požehnání očekávali něco jiného. Chtěli být požehnáni Bohem. Chtěli nad sebou pocítit jeho ochrannou ruku, aby mohli ze svých beder shodit tíhu vlastní usilovné snahy. Požehnání jim dodalo naděje, že jejich snaha o lepší vzájemný vztah přece jen může být korunována úspěchem.
Magická představa
Jiná paní se mi svěřila, že trpí strachem. Přála si, abych jí požehnal. Šlo v tomto případě o magické nedorozumění? Snažila se prostě jen zbavit svého trápení? Nebylo by pro ni lepší, kdyby se svými obavami začala komunikovat a dala se jimi vést k Bohu? Když jsem jí žehnal, dělal jsem to s vědomím, že ji to nezbaví všech jejích problémů. Nejprve jsem jí vysvětlil, jak může se svým strachem zacházet, že si jej má připustit a začít s ním hovořit. Požehnání jsem jí ale přesto neodepřel, protože jsem si uvědomoval její touhu, aby na její úzkosti spočinula ochranná Boží ruka a aby do jejích obav vproudila uzdravující Boží láska.
Požehnání nefunguje jako záruka, že se strach už nevrátí. Někteří lidé přicházejí s touto magickou představou, jako by požehnání dokázalo vyřešit všechny jejich problémy, aniž by sami museli hnout prstem. Přesto většina z nich žádá o požehnání proto, že cítí, že pouhé psychologické nástroje na jejich strach nestačí. Přejí si pocítit na sobě Boží požehnání. Nezmizí tak sice všechno, čeho se bojí, ale strach je relativizován. Když obavy opět začnou nabírat na síle, představují si chránící Boží ruce, které vnímali při požehnání.
Přišla za mnou mladá maminka v požehnaném stavu i se svým mužem. Vyprávěla mi o děťátku, které v ní roste. Poprosila mě o požehnání pro šťastný porod a také pro to, aby oba s manželem dokázali přijmout nového človíčka s otevřeným srdcem a byli mu dobrými rodiči. Jiný muž se mi svěřil se svou nemocí. Další paní měla nastoupit následujícího dne do nemocnice a podrobit se závažné operaci. Následující muž se cítil jakoby odříznutý od života. Všichni si přáli požehnání. Někdy přede mnou stojí dlouhá fronta čekatelů na požehnání. Ještě před pár lety to bylo něco zcela výjimečného. Občas jsem míval zábrany vykonat tak intimní gesto, jakým je vkládání rukou a osobní modlitba za konkrétního člověka, před zraky tolika přihlížejících. Postupně ale, jestliže mám někomu požehnat v halasu a světském prostředí přednáškového sálu, touha lidí přemáhá můj ostych. Když mě někdo poprosí o požehnání, vložím na něho ruce. Snažím se při tom do něj vcítit a důvěřuji slovům, která ze mě vycházejí. Nechci se prostě jen omezit na ustálenou slovní formuli, ale v požehnání dát konkrétními slovy konkrétní příslib konkrétní osobě. Samozřejmě je možné užít i ustálené formulace, a také jí sám někdy využívám.
Ale každé požehnání platí konkrétnímu člověku. Například za ženu, která trpí strachem, se modlím následujícími slovy: Milosrdný, dobrý Bože, požehnej mé sestře a rozestři nad ní svou ochrannou ruku. Pronikni její strach svým svatým Duchem a dej jí zakusit důvěru, která spí v hloubi jejího srdce. Odejmi ochromující a ničivou moc jejím obavám. Proměň je tak, aby se staly připomínkou tvé láskyplné blízkosti. Posilni ji ve víře, že je i se svým strachem ve tvých dobrých rukou. Pošli jí anděla důvěry, aby ji provázel na její cestě a uváděl ji do stále větší svobody a nových obzorů. Požehnej ti dobrý a milosrdný Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen.
Mám-li před sebou nemocného člověka, modlím se za to, aby Bůh uzdravil jeho rány a aby jeho nitro stále hlouběji pronikal uzdravující Duch Svatý. Někdy se sám sebe ptám, jak to asi vypadalo, když žehnal Ježíš. Za ním přece také chodili lidé s prosbou o požehnání. Maminky mu přinášely své děti, aby na ně vložil ruce a aby maličkým požehnal. Přicházeli otcové se svými nemocnými dcerkami a těžko zvladatelnými syny, aby se jich dotkl a požehnal jim. Ježíš zjevně vyzařoval něco, co lidi přitahovalo a co jim dodávalo odvahy požádat ho o požehnání.
V Ježíšově jménu může každý křesťan žehnat druhým
Někdy mám strach, že ode mě lidé očekávají příliš mnoho. Já přece nejsem Ježíš a nemám kouzlo jeho osobnosti. Spoléhám však na to, že se v jeho jménu může každý křesťan odvážit žehnat druhým v moci jeho Ducha. Proto pokládám za důležité, abych při požehnání nezaplavoval lidi vlastními emocemi, ale abych byl „propustný“ pro Ježíšova Ducha, tak aby on sám mohl mýma rukama proudit na ty, kterým žehnám.
Simeon vzal dítě Ježíše do náručí, aby mu požehnal
Lukáš nám vypráví další krásný příběh o požehnání. Když Maria s Josefem přinesli své dítě do chrámu, setkali se tam se starcem Simeonem. Ten vzal dítě do náručí, aby je požehnal. A tím, že chválil Boha, vyslovil i podivuhodná slova o tomto dítěti. V tomto maličkém spatřily jeho oči spásu, světlo k osvícení pohanů a k slávě izraelského lidu. Je to zřejmě vůbec to nejkrásnější, co lze o nějakém člověku říct: „Když tě vidím, vidím spásu, kterou Bůh lidem připravil.“ Nejhlubším určením každého člověka je to, že slouží druhým ke spáse, aby tak skrze něho mohli dojít uzdravení a dospět k celistvosti.
Rád bych se proto připojil k Simeonovi: „Vidím v tobě světlo. Jsi paprskem světla v tomto světě. Rozjasňuješ můj pohled. Jsi slávou. V tobě zazářila Boží krása. Vyzařuje z tebe do světa něco z Boží lásky. Díky tobě je na světě světleji a tepleji. V tvé blízkosti je mi dobře u srdce.“
Možná si pomyslíš, že tahle slova nemohou platit o tobě. Přesto platí Simeonovo požehnání i tobě. Neboť i ty jsi požehnán jako Mariino dítě.
Když dítě, kterému Simeon požehnal, dospělo v muže, začalo žehnat ostatním dětem. Lidé se zjevně domnívali, že tenhle Ježíš z Nazareta je skutečně požehnaný člověk. Proto mu přinášeli své děti, aby na ně vkládal ruce a aby jim požehnal (srov. Mk 10,13-16). Přáli si, aby se jejich dětem dostalo podílu na požehnání muže jménem Ježíš. Vytušili totiž, že jeho blízkost je pro jejich děti i pro ně samé blahodárná, že z něho vyzařuje požehnání, vstřícnost, povzbuzení, život a láska. Ježíš bere děti do náručí, vkládá na ně ruce a žehná jim. Toto požehnání je něžné gesto. Svým objetím jim ukazuje, že je do náručí bere Bůh a že je miluje, že je stále obklopuje jeho spásonosná a milující blízkost.
Máme si navzájem žehnat
Požehnání by ale nemělo být jen záležitostí otců, matek a jejich dětí. My sami si také můžeme vzájemně žehnat. Chlapec může požehnat křížkem na čele své děvče a dívka zase chlapce. Tímto láskyplným gestem signalizujeme druhému: Jsi dobrý takový, jaký jsi. Všeho protikladného v tobě se dotkla Boží láska. Patříš Bohu. Nepanuje nad tebou žádný král nebo císař. Jsi svobodný. Jsi pod Boží ochranou. Jdi svou cestou pod milujícím pohledem Boha, který ti říká: „Vítej v tomto světě. Důvěřuj životu. Jdu s tebou.“
