Cti otce svého i matku svou

Členové komunity Blahoslavenství v belgickém Namuru zajišťovali program k výstavě relikvií Terezičky z Lisieux, a prosili proto ostatní domy o pomoc s přípravami. Jsem řeholní sestra této komunity, vyrazila jsem tedy do své vlasti přiložit ruku k dílu. Vedli jsme několik modlitebních večerů, zpívali na biskupství a modlili se tak trochu všude. Byli jsme také požádáni, abychom si vzali nějaké modlitební hlídky při noční adoraci. Uprostřed noci jsem tak vstala na svoji hlídku.

Moji rodiče patří víc nebi než zemi

Konečně jsem byla sama, tedy svým způsobem – byl tam Náš Pán ve svátosti oltářní, a také Terezička. Modlili jsme se tedy hodinu spolu. Neustále se mi vybavovala jedna Tereziččina věta týkající se jejích rodičů: „Moji rodiče jsou více hodni nebe než země.“ Vlastně se mě ta slova něčím hluboce dotýkala. Najednou jsem si uvědomila, že platí také pro mě: také moji rodiče patří víc nebi než zemi. Poprvé v životě jsem je dokázala vidět ne jako tátu a mámu, od kterých toho nesmírně mnoho očekávám, ale jako manžele kráčející k Bohu.

Tahle noční modlitba úplně změnila můj vztah k rodičům. Mohu říci, že od té doby už nemám takové nároky a raduji se z věcí tak, jak jsou. Jako by už nebylo třeba vyžadovat od rodičů naplnění svých „práv“ a „potřeb“, už netoužím po tom, aby byli ideální – toho přece nelze dosáhnout. Snažím se je stále více přijímat s jejich dary i omezeními a cítím, že je dokážu milovat lépe takové, jací jsou. Moje láska k nim se postupně stává svobodnější. Mohu se radovat z toho, čím jsou pro Boha a také pro mě: jsou více hodni nebe než země.

Ctím své rodiče?

„Cti otce svého a matku svou“ (Ex 20,12). Jedno z deseti přikázání, z deseti zákonů života, které dal Pán Mojžíšovi na Sinaji, abychom mohli žít v plnosti. Kdyby se provedl průzkum, myslím, že na Západě by se nenašlo mnoho rodičů, kteří mají pocit, že jsou „ctěni“.

Byla jsem v šoku, když jsem se setkala s Marií. Bylo jí asi sedmdesát a ještě stále finančně podporovala svého syna, který se živil občasnými brigádami. Její děti po ní neustále chtěly peníze, ale nepřišly jí ani pomoci s opravami domu, ani se nezajímaly o její už křehké zdraví.
Co se to s námi stalo? Proč je pro nás tak obtížné mít rád své rodiče a být jim vděčný? Proč nás tak málo těší starat se o ty, kteří často celý život těžce pracovali, aby nám dopřáli to nejlepší? Jsme rozmazlení spratci, kteří neumí ani poděkovat?

Je pravda, že lidé, které nejvíce milujeme, nám často působí nejvíc bolesti. To je normální. Také samozřejmě záleží na tom, jaká zranění si člověk s sebou nese. Je jasné, že když má někdo psychicky nemocného jednoho z rodičů, musí se chránit, stejně jako někdo, kdo byl některým členem své rodiny zneužíván.

Ctít znamená respektovat, mít v úctě, uznávat hodnotu, skutečnou hodnotu – nikoliv tu ideální, kterou jsme si vysnili jako děti a jíž se někdy velmi dlouho nedokážeme vzdát. Myslím, že všichni se musíme jednou vzdát představy o ideálních rodičích, protože jí nemůže nikdo dostát. Je to součást života. Nicméně, ať byli naši rodiče jacíkoliv, dali nám veliký dar: život – a to není málo! Přivedli nás na svět a tento vztah se nedá popřít.

Řekli jste někdy rodičům, že je máte rádi?

Naše konzumní společnost nás od sebe hodně vzdaluje, protože nás učí vidět spíše naše vlastní egoistické potřeby než potřeby lidí kolem nás... Potřebujeme se postit, žít prostěji, abychom dokázali rozlišit mezi věcmi podstatnými a nepodstatnými, abychom dokázali znovu ocenit život a jeho malé všední dary.

Prosme svatou Terezičku a její rodiče o přímluvu. Zažili tolik těžkostí! Zélie několikrát potratila, přišla o několik dětí, měla rakovinu… Louis, její manžel, ovdověl a konec života strávil v psychiatrické léčebně. Když nás Církev ujišťuje o jejich svatosti – blahořečeni byli v Lisieux 19. října 2008 – snaží se nám tak dodat odvahy. Všichni procházíme obtížemi, ale to nám nebrání jimi procházet s Pánem, v jeho milosti, pokoji a tichosti.

Moji rodiče jsou hodni spíše nebe než země. Dovedli byste říct něco takového také o vašich rodičích? Zahlédli jste v nich někdy jiskru Boží přítomnosti – skrytou a zářící jako perla v moři? Jaká jsou jejich charismata, jaká je jejich cesta ke svatosti? Řekli jste jim někdy, že je máte rádi? Můžete jim to říct, i když už nejsou na tomto světě. Važme si Krista, který je v nich přítomen, buďme vděčni za život, který nám darovali, ctěme je a zažijeme hluboký pokoj, protože budeme smířeni s našimi vlastními kořeny, s naším vlastním původem.

Buď požehnán tvůj pramen! (Př 5,18)

Se svolením zpracováno z knihy: Krásný žebrák,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.