I v našem vlastním zájmu je potřebné konat pokání z katolické pýchy, abychom byli schopni přijmout dary a požehnání, které Bůh udělil jiným církvím, abychom se od nich byli schopni učit v oblastech, kde nás mají čemu učit.
Už koncil připustil, že tyto oblasti existují, ale moc dobře víme, že v praxi žijeme z úplně jiných postojů. Tak jako se Židé z Judska ptali, co dobrého může vzejít z Nazareta, ptají se i mnozí katolíci, co dobrého by mohlo přijít od „protestantů“ nebo vůbec od evangelikálů (ať už jde o jejich knihy, kázání či semináře, styl evangelizace apod.).
Avšak „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je správné“ (Sk 10,34). On na ně nepřestal vylévat svého Ducha ani v dobách, kdy je katolíci odmítali uznávat za své bratry. Bůh jistě rozdělení nechtěl, ale vzal je na vědomí a rozdílí dary svým dětem štědře přes všechny „ploty“, které jsme si vystavěli. A co je zvláštní, zdá se, že to dělá takovým způsobem, abychom si jeden bez druhého nevystačili. Tak jako už dávno prohlašujeme, že pro plné zdraví církve je třeba „dýchat oběma plícemi“ neboli spojit duchovní bohatství západní i východní církve, tak také pomalu přicházíme na to, že velmi potřebujeme návrat ke kerygmatu a k Božímu slovu, což nacházíme v praxi více než u nás u církví reformace nebo u mladších evangelikálů.
V jedné ze svých teologicko-filozofických úvah řekl bývalý papež Jan Pavel II., že: "Duch svatý působí i přes viditelné hranice církve. Všude tam, kde se setkáváme s hodnotami pravdy, dobra a moudrosti i s nasazením pro zlepšení života lidské společnosti podle Božího plánu, se otevírají cesty ke spáse", pokračoval papež. Dále řekl, že Duch svatý byl darován církvi a skrze ni i celému lidstvu. Působí všude tam, kde jsou lidé otevřeni Božímu poselství. Rovněž v dílech filosofie, výtvarného umění a hudby je zřetelný "odraz" Božího Ducha, řekl papež Jan Pavel II.
***
Se svolením zpracováno podle knihy Kateřiny Lachmanové: Vězení s klíčem uvnitř, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
Redakčně upraveno a doplněno
Avšak „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je správné“ (Sk 10,34). On na ně nepřestal vylévat svého Ducha ani v dobách, kdy je katolíci odmítali uznávat za své bratry. Bůh jistě rozdělení nechtěl, ale vzal je na vědomí a rozdílí dary svým dětem štědře přes všechny „ploty“, které jsme si vystavěli. A co je zvláštní, zdá se, že to dělá takovým způsobem, abychom si jeden bez druhého nevystačili. Tak jako už dávno prohlašujeme, že pro plné zdraví církve je třeba „dýchat oběma plícemi“ neboli spojit duchovní bohatství západní i východní církve, tak také pomalu přicházíme na to, že velmi potřebujeme návrat ke kerygmatu a k Božímu slovu, což nacházíme v praxi více než u nás u církví reformace nebo u mladších evangelikálů.
V jedné ze svých teologicko-filozofických úvah řekl bývalý papež Jan Pavel II., že: "Duch svatý působí i přes viditelné hranice církve. Všude tam, kde se setkáváme s hodnotami pravdy, dobra a moudrosti i s nasazením pro zlepšení života lidské společnosti podle Božího plánu, se otevírají cesty ke spáse", pokračoval papež. Dále řekl, že Duch svatý byl darován církvi a skrze ni i celému lidstvu. Působí všude tam, kde jsou lidé otevřeni Božímu poselství. Rovněž v dílech filosofie, výtvarného umění a hudby je zřetelný "odraz" Božího Ducha, řekl papež Jan Pavel II.
***
Se svolením zpracováno podle knihy Kateřiny Lachmanové: Vězení s klíčem uvnitř, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
Redakčně upraveno a doplněno
