Pro definici milosrdenství používají biblické texty Starého zákona především dva výrazy, z nichž každý má co do obsahu jiné zabarvení. Jde o slova “hesed“ a“rahamim“. V jazyce Starého zákona nacházíme ale i další výrazy…
Slovo “hesed“ vyjadřuje vlastnosti spíše mužské
Především je užíváno slovo “hesed“, které vyjadřuje vnitřní cit „dobrotivosti“. Když mezi dvěma lidmi vznikne tato „dobrotivost“, jsou k sobě nejen navzájem plni dobré vůle, ale současně jsou si vzájemně věrni na základě vnitřního závazku a také na základě věrnosti k sobě samým. Značí-li “hesed“ také „milost“ nebo „lásku“, vychází přitom z této věrnosti. Na tom nic nemění skutečnost, že ten závazek, o který se jedná, je povahy nejen morální, ale i právní. Kdykoliv Starý zákon vztahuje slovo “hesed“ na Boha, má vždy na zřeteli smlouvu, kterou Bůh uzavřel s Izraelem. Tato smlouva byla ze strany Boha pro Izrael darem a milostí. Ale současně se uzavřením této smlouvy Bůh zavazoval k jejímu splnění a tím nabývalo slovo “hesed“ právnického obsahu. Právní závazek ze strany Boha přestával, když Izrael porušil smlouvu a nedodržoval již její podmínky. Ale právě tehdy, když “hesed“ již neměl právní platnost, odkrýval svůj hlubší smysl: ukázal se totiž takový, jaký byl na počátku, jako darující láska, která je silnější než zrada, jako milost mocnější než hřích.
Proto také Izrael, i když se provinil porušením smlouvy a neodvažuje se tedy dožadovat onoho “hesed“ od Boha na základě právního nároku, přece však může a musí vytrvat v naději a důvěřovat, že ho dosáhne, protože Bůh smlouvy se ve skutečnosti odpovídá ze své lásky. Výsledkem tohoto druhu lásky je odpuštění, návrat k milosti a obnovení vnitřní smlouvy.
Slovo “rahamim“ ukazuje na lásku mateřskou
Druhé slovo, které v řeči Starého zákona slouží k označení milosrdenství, je “rahamim“. Jistým způsobem se liší od významu slova “hesed“. Zatímco “hesed“ zdůrazňuje rysy věrnosti vůči sobě samému a závazek zodpovědnosti za svou vlastní lásku (což jsou v jistém smyslu vlastnosti jakoby mužské), pak “rahamim“ už svou etymologií ukazuje na lásku mateřskou („rehem“ znamená matčino lůno). Z tohoto nejhlubšího a počátečního pouta, ze spojení, které váže matku s dítětem, vzniká zvláštní druh vztahu k tomuto dítěti, zcela jedinečná láska. Může být označena jako láska dávaná zcela zdarma a bez jakékoliv zásluhy, jakási vnitřní nezbytnost, požadavek srdce. Je to jakoby „ženská“ obměna oné mužské věrnosti vůči sobě samému, označované slovem “hesed“. Na tomto psychologickém základě plodí “rahamim“ celou škálu citů, mezi nimi i dobrotivost, jemnost, trpělivost a shovívavost, schopnost vcítění neboli vůle k odpuštění.
Takové rysy připisuje Starý zákon Bohu, kdykoliv o něm používá výraz “rahamim“. U Izaiáše čteme: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu“ (Iz 49,15). Tato láska, věrná a nezničitelná díky tajemné síle mateřství, se vyjadřuje v textech Starého zákona různým způsobem: někde jako vysvobození z nebezpečí, zvláště od nepřátel, jinde jako odpuštění hříchů - jednotlivcům i celému Izraeli, nebo ochota splnit slib a eschatologickou naději i přes všechnu lidskou nevěrnost, jak čteme u Ozeáše: „Jejich odvráceni uzdravím, rád si je zamiluji“ (Oz 14,5).
Stálá schopnost velkodušnosti, shovívavosti a laskavosti
V jazyce Starého zákona nacházíme i jiné výrazy, které různým způsobem souvisejí se stejným základním významem. Ale tyto dva zaslouží zvláštní pozornost. V nich se jasně projevuje jejich prvotní antropomorfický rys: při rozjímání o Božím milosrdenství autoři používají takové výrazy, které odpovídají vědomí a zkušenostem člověka jejich doby. Řecký slovník Septuaginty vykazuje menší bohatství než hebrejský: nevyjadřuje tedy všechny jemné významové rozdíly, vlastní prvotnímu textu. V každém případě však Nový zákon vychází z oné hojnosti a hloubky, kterou se vyznačoval Starý zákon.
Tak jsme tedy ze Starého zákona zdědili v jakési zvláštní syntéze nejen bohatství výrazů, které tyto knihy užívaly pro označení Božího milosrdenství, ale současně i zvláštní a zřetelně antropomorfickou „psychologii“ Boha: obraz jeho starostlivé lásky, která se při setkání se zlem, a zvláště se hříchem člověka i národa, projevuje jako milosrdenství. Tento obraz milosrdenství sestává nejen ze všeobecnějšího výrazu „hanan“, ale i z obsahu slov “hesed“ a“rahamim“. „Hanan“ je tu pojem širší: označuje totiž potvrzení milosti, které vyjadřuje jakousi stálou schopnost velkodušnosti, shovívavosti a laskavosti.
„Ušetřit poraženého nepřítele a projevit slitování“
Kromě těchto základních významových prvků pozůstává obraz milosrdenství ve Starém zákoně ještě i z toho, o čem mluví slovo „hamal“. To doslova znamená „ušetřit (poraženého nepřítele)“, ale i „projevit milosrdenství a slitování“ a v důsledku toho i odpuštění a prominutí viny. Podobně i slovo hus označuje milosrdenství a slitování, ale spíše ve smyslu citovém. Tyto výrazy se pro vyjádření milosrdenství vyskytují v biblických textech méně často. Pozornost je třeba věnovat již připomenutému slovu „emet“, které především označuje „pevnou jistotu, bezpečí“ (v řecké verzi Septuaginty „pravdu“), a také „věrnost“, a tak se zdá, že je spojeno s významem, který je vlastní slovu“hesed“.
