Deset zlatých pravidel katechety
- Katecheta zná každé dítě jménem. Tím, že se katecheta naučí jméno každého dítěte už od prvních setkání, dává najevo, že je každý v jeho očích důležitý a že o každého má zájem. „Já jsem Hospodin, který Tě volá jménem“ (Iz 45,3).
- Snaží se setkat s rodiči dětí. Poznání rodinného kontextu, ve kterém každé z dětí žije, umožňuje pochopit některé zvláštnosti jejich chování a pomáhá se vyvarovat chyb v případě delikátních situací.
- Pomáhá každému, aby se cítil příjemně. Přivítá děti vřelými slovy, pronese něco milého, zeptá se na něco: „Tak, Františku, co tvoje rýma – už je to lepší?“
- Dává důvěru. Svěřuje dětem zodpovědnost za různé aktivity a dává jim důvěru: „Petře, postarej se o přehrávač a dej tam cédéčko s úvodní písničkou.“ „Kdo by mohl přinést nějakou sladkost k Damiánovým narozeninám?“
- Hodnotí schopnosti. Chválí toho, kdo se choval dobře, děkuje tomu, kdo něco udělal pro skupinu: „Musíme poděkovat Jirkovi a Aničce, kteří na dnešek připravili tuto krásnou modlitbu!“ Nenechává číst toho, kdo zadrhává v řeči, ale místo toho ho pochválí, protože namaloval krásný obrázek.
- Povzbuzuje děti k tomu, aby se zapojily. Dělá to tak, aby se děti nespokojily jen s opakováním toho, co slyší, ale vyzývá je k tomu, aby během práce s textem vyjádřily své dojmy a zkušenosti. „Chtěla jsi něco říci?“; „Souhlasíš s tím, Marku?“
- Neříká nahlas své soudy. Nemá osobní připomínky ke způsobu, jakým děti vyjadřují své dojmy a svou víru. Snaží se laskavě reagovat na to, co od dětí slyší. „Chápu velmi dobře, že je pro tebe obtížné věřit, že Ježíš vstal z mrtvých.“
- Respektuje soukromí dětí. Umí být diskrétní a záměrně nechce po dětech, aby se mu svěřovaly. „Dám vám teď jednu takovou osobnější otázku. Každý se nad ní může zamyslet sám. Svou odpověď ale nemusíte říci tady mezi námi.“
- Pozitivně hodnotí jejich „kulturu“. Může například jedno odpoledne strávit u televize, podívat se na oblíbený pořad dětí a pak s nimi o něm mluvit. „Snažím se dívat pravidelně na oblíbené pořady dětí,“ potvrzuje Eliška, protože ony jsou rády, když o tom, s někým dospělým mohou mluvit – vytváří to atmosféru jakéhosi spiklenectví (sounáležitosti)“.
- Dodrží slovo. Když katecheta slíbí, že něco udělá, musí své slovo dodržet. „Pro děti je důležité, že je někdo bere vážně,“ říká katecheta Albert. „Mají živý smysl pro spravedlnost a nespravedlnost; nemají rády, když se nedodržují sliby.“
Desatero katechety
- Ve své farní komunitě buď všemi způsoby, které dané potřeby vyžadují, ve službě výchovy k víře.
- Buď přívětivý vůči všem, rodičům i dětem, aby se ve tvém úsměvu na rtech každý setkal s dobrotou boží, která nás činí šťastnými.
- Každý den se modli za děti a jejich rodiny, aby Duch svatý osvítil tebe i je na cestě života.
- Komunikuj a spolupracuj s farářem a s ostatními katechety a často se s nimi setkávej.
- Čti a rozjímej Boží slovo, abys přizpůsobil svůj život Kristu a abys mohl jeho samého věrně předávat druhým podle okolností, ve kterých se nacházíš.
- Nepřebírej styl nudného nebo přísného učitele či učitelky, nenazývej náboženství „hodinou“, ale spíše setkáním nebo zkušeností křesťanského života.
- Nezanedbávej svou rodinu tím, že budeš zůstávat příliš dlouho ve farnosti; spíše se ji snaž zapojit do své služby.
- Buď připraven použít Slovo, mluvit se všemi, sdílet se o radosti a naděje, potěšit toho, kdo to potřebuje.
- Neměj jiné touhy, než ty, které si Ježíš přál pro druhé: aby měli život v plnosti, aby žili v radosti, aby byli dokonalí v jednotě.
- Účastni se eucharistie vždy, když můžeš, osobně prožívej svátost smíření a každý večer pros Ducha svatého, aby podepřel tvé povolání.