Milí mladí přátelé: žijeme v době, kdy nelze hledět do budoucnosti s klidným srdcem. Naděje však překonává každou úzkost, krizi a únavu, a dává nám silnou motivaci jít vpřed, protože naděje je dar, který dostáváme od samotného Boha. Kráčejte vpřed v naději!
Dnešní doba nám brání hledět s klidem do budoucnosti
Milí mladí lidé, nechme se inspirovat prorokem Izaiášem, který říká: „Ti, kdo doufají v Pána, poběží a neunaví se“ (srov. Iz 40,31). Tento citát je převzat z tzv. biblické Knihy útěchy, která ohlašovala konec vyhnanství Izraele v Babylonu a začátek nové etapy naděje a znovuzrození Izraelského lidu, který se mohl vrátit do své vlasti díky nové „cestě“, kterou v dějinách Hospodin otevírá pro své děti (srov. Iz 40,3).
I my dnes žijeme v době poznamenané dramatickými situacemi, které vyvolávají zoufalství a brání nám hledět do budoucnosti s klidným srdcem: tragédie války, sociální nespravedlnost, nerovnost, hlad, vykořisťování lidí a stvoření. Často na to nejvíce doplácíte vy, mladí lidé, kteří cítíte nejistotu z budoucnosti a nevidíte jistá východiska pro své sny. Tím se vystavujete riziku života bez naděje a cítíte se možná někdy vtaženi do iluze zničující reality.
Proto bych si, drazí přátelé, přál, aby i k vám přišlo hlásání naděje, podobně jako se to stalo Izraeli v Babylonu: Pán před vámi také dnes otevírá cestu a zve vás, abyste po ní kráčeli s radostí a nadějí.
Každý toužíme po „něčem víc“
Náš život je putování, cesta, která nás posouvá za hranice nás samých. Je to cesta za štěstím. A křesťanský život je zejména pouť k Bohu, naší spáse a naplnění našeho života.
Dosažené cíle, úspěchy a pokroky nás mnohdy na začátku uspokojí, postupně ale stejně vyvolávají pocit nespokojenosti a touhu po hlubším smyslu. Pokud totiž naše dosažené cíle zůstávají jen materiální; naši duši nemohou nikdy zcela uspokojit. Byli jsme totiž stvořeni Bohem, který je nekonečný, a proto v nás přebývá touha po nadpřirozenu, neustálý neklid po naplnění větších tužeb, po „něčem víc“.
Dříve či později začneme pociťovat únavu
Je však normální, že ačkoli začínáme své cesty s nadšením, dříve či později začneme pociťovat únavu. V některých případech je úzkost a vnitřní únava způsobena společenským tlakem na dosažení určitých úspěchů v oblasti studia, práce a osobního života. To vyvolává smutek, protože žijeme ve shonu a prázdném aktivismu, který nás vede k tomu, že své dny naplňujeme mnoha věcmi, a přesto máme pocit, že nikdy nestihneme udělat dost a že nikdy nebudeme dost „na úrovni“.
Někteří lidé zůstávají jen ve své komfortní zóně
Tuto únavu často doprovází nuda. Je to stav apatie a nespokojenosti lidí, kteří se nikam neposouvají, nečiní rozhodnutí, nikdy neriskují a raději zůstávají ve své komfortní zóně, uzavření do sebe. Sledují a hodnotí svět pouze z bezpečné vzdálenosti obrazovky, aniž by si kdy „ušpinili ruce“ s problémy druhých lidí nebo skutečným životem. Tento druh únavy je jako cement, do něhož jsou ponořeny naše nohy a který nakonec ztvrdne, zatíží nás, ochromí a zabrání nám jít kupředu. Já osobně fandím únavě lidí, kteří jsou na cestě, před nudou těch, kteří zůstávají na místě a nemají chuť jít!
Řešením únavy někdy není zůstat v klidu a odpočívat
Řešením únavy paradoxně někdy není zůstat v klidu a odpočívat. Spíše je třeba se vydat na cestu a stát se poutníky naděje. A to je moje pozvání pro vás mladí přátelé: kráčejte v naději! Naděje překonává každou únavu, krizi a úzkost, dává nám silnou motivaci jít vpřed, protože je to dar, který dostáváme od samotného Boha: On naplňuje náš čas smyslem, osvěcuje nás na cestě, ukazuje nám směr a cíl života.
Naděje je nová síla, kterou nám Bůh dává
Apoštol Pavel použil obraz atleta na stadionu, který běží, aby získal cenu vítězství (srov. 1 Kor 9,24). Ti z vás, kteří se někdy zúčastnili sportovního klání jako účastníci závodu, dobře vědí, jakou vnitřní sílu je třeba vynaložit, aby člověk doběhl do cíle.
Naděje je právě nová síla, kterou nám Bůh dává, a která nám pomáhá vytrvat v životní cestě. Umožňuje nám mít „perspektivní pohled“, který přesahuje současné těžkosti a zaměřuje nás na konkrétní cíl: na společenství s Bohem a na plnost věčného života. Pokud existuje krásný cíl, pokud život nesměřuje do nicoty, pokud se nic z toho, o čem sním, co plánuji a realizuji, neztratí, pak stojí za to jít a potit se, snášet překážky a čelit únavě, protože konečná odměna je nádherná!
V životě existují jak šťastné chvíle, tak i doby, kdy prožíváme poušť
Na životní pouti se nevyhnutelně vyskytnou problémy, kterým je třeba čelit. V dávných dobách se člověk na delších cestách musel vyrovnávat se střídáním ročních období a proměnlivým klimatem; procházel příjemnými loukami a chladnými lesy, ale také zasněženými horami a vyprahlými pouštěmi. I pro věřící je životní pouť a cesta do vzdáleného cíle stále namáhavá, stejně jako byla pro lid Izraele cesta pouští do zaslíbené země.
Tak je to i s námi se všemi. Pro každého z nás, kteří jsme obdrželi dar víry, existují šťastné chvíle, kdy cítíme Boha nablízku, a jiné chvíle, kdy prožíváme poušť. Může se stát, že po počátečním nadšení při studiu či v práci nebo po impulzu k následování Krista následují krizové okamžiky, kvůli kterým se život jeví jako obtížná cesta pouští.
Období krize NEjsou zbytečná
Tato krizová období však nejsou ztracená nebo zbytečná, ale mohou se stát důležitou příležitostí k růstu. Jsou to časy očisty naděje! V krizích totiž padá mnoho falešných „nadějí“, které jsou pro naše srdce příliš malé. Tyto iluze jsou odhaleny, a my zůstáváme obnaženi před sebou samými a základními otázkami života, bez jakýchkoli klamů a iluzí.
A v té chvíli se každý z nás může sám sebe zeptat: Na jakých nadějích zakládám svůj život? Jsou skutečné, nebo jsou to iluze? V těchto chvílích nás Pán neopouští; přichází blízko k nám a vždy nám dává chléb, který nám dodává sílu a znovu nás uvádí na cestu. Vzpomeňme si, že lidem na poušti dal manu (srov. Ex 16) a proroku Eliášovi, unavenému a sklíčenému, dvakrát nabídl chléb a vodu, aby mohl jít „čtyřicet dní a čtyřicet nocí na Boží horu Choréb“ (srov. 1 Král 19,3-8).
V těchto biblických příbězích viděla víra církve předobrazy vzácného daru eucharistie, pravé many a pravého viatika (pokrmu na cestu), které nám Bůh dává, aby nás podporoval na naší cestě. Jak řekl blahoslavený Carlo Acutis, eucharistie je dálnicí do nebe. Mladý muž, který si z eucharistie učinil nejdůležitější každodenní schůzku! Takto úzce spojeni s Pánem kráčíme bez únavy, protože On kráčí s námi (srov. Mt 28,20). Vybízím vás, abyste znovu objevili velký dar eucharistie!
Učme se odpočívat jako Ježíš a v Ježíši
V nevyhnutelných chvílích únavy na naší pouti tímto světem se pak učme odpočívat jako Ježíš a v Ježíši. On, který radí učedníkům, aby si po návratu z misie odpočinuli (srov. Mk 6,31), uznává i vaši potřebu tělesného odpočinku, času na rekreaci, na společnost přátel, na sport a na spánek.
Existuje ale však i hlubší odpočinek, odpočinek duše, který mnozí hledají a málokdo nachází, a který lze nalézt pouze v Kristu. Vězte, že každá vnitřní únava může najít úlevu v Pánu, který vám říká: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Když vás tíží únava z cesty, vraťte se k Ježíši, naučte se odpočívat a setrvávat v Něm, neboť „ti, kdo doufají v Pána, poběží a neunaví se“ (Iz 40,31).
Objevujte život
Drazí mladí lidé, vybízím vás, abyste se vydali na cestu, abyste objevovali život ve stopách lásky a hledali Boží tvář. Doporučuji vám však toto: nevydávejte se na cestu jako pouzí turisté, ale jako poutníci. To znamená, že vaše putování by nemělo být jen povrchní procházkou životem, bez vnímání krásy toho, co vás obklopuje, bez objevování smyslu cest, kterými jste prošli. To dělá turista. Poutník se naproti tomu plně ponoří do míst, která potkává, nechá je promlouvat, učiní je součástí svého hledání štěstí.
Jubilejní pouť roku 2025
Nadcházející rok 2025 je v církvi vyhlášen jako tzv. jubilejní rok. A má se stát znamením vnitřní cesty, k níž jsme všichni povoláni, abychom došli do konečného cíle. V jubilejním roce mnozí lidé procházejí tzv. Svatou bránou, jako symbol toho, že Ježíš je brána i cesta k naplněnému životu. Touto svatou bránou lze projít jak v několika bazilikách v Římě, tak ve vybraných kostelech ve vašich místních diecézích po celém světě.
Jubilejní pouť rokem 2025 se tak může pro každého z nás stát okamžikem živého a osobního setkání s Pánem Ježíšem - Bránou spásy.
Navrhuji vám, abyste jubilejní rok prožili se třemi základními postoji:
- díkůvzdáním,
aby vaše srdce bylo otevřené ke chvále za přijaté dary, především za dar života; - hledáním,
aby cesta vyjadřovala neustálou touhu hledat Pána a neuhasit žízeň srdce; - a konečně pokáním,
které nám pomáhá nahlédnout do sebe, rozpoznat špatné cesty a volby, které někdy činíme, a tak se dokázat obrátit k Pánu a ke světlu jeho evangelia.
Zakoušejte objetí milosrdného Boha
Na cestu jubilejní rokem k Svaté bráně vám nabízím jeden výmluvný obrázek. Při příchodu k bazilice svatého Petra v Římě přecházíte přes náměstí, které je obklopeno kolonádou. Celá kolonáda vypadá jako velké objetí: jsou to dvě paže otevřené náruče církve, naší matky, která přijímá všechny své děti!
V nadcházejícím „Svatém roce naděje“ vás všechny vybízím, abyste zakoušeli objetí milosrdného Boha, abyste zakoušeli jeho odpuštění, prominutí všech našich „vnitřních dluhů“, jak se tradovalo v biblických jubileích. A pak se i vy, Bohem přijati a v něm znovuzrozeni, můžete stávat otevřenou náručí pro mnoho svých přátel a vrstevníků, kteří potřebují skrze vaše přijetí pocítit lásku Boha Otce.
Každý z vás může darovat třeba jen úsměv, přátelské gesto, bratrský pohled, upřímné naslouchání nebo bezplatnou službu, s vědomím, že v Ježíšově Duchu se to může stát plodným semenem naděje pro ty, kdo to přijmou. Tím se můžete stát neúnavnými misionáři radosti.
Pozvedněme oči víry i ke svatým, kteří nás na cestě předešli
Když putujeme životem, můžeme pozvednout oči víry i ke svatým, kteří nás na cestě předešli, kteří dosáhli cíle a vydávají nám své povzbudivé svědectví:
„Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval.
Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti,
který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce.
A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod“ (2 Tim 4,7-8).
Příklad svatých mužů a žen nás přitahuje a podporuje.
Odvahu! Všechny vás nosím v srdci a putování každého z vás svěřuji Panně Marii, abyste podle jejího příkladu uměli trpělivě a s důvěrou čekat na to, v co doufáte, a zůstali na cestě jako poutníci naděje a lásky.
Papež František
