Irák, Basra 2.9. 2003
Přiznám se, že jsem rád usedl k PC, abych se pokusil o další pokračování v tématu "Jak jde život v Iráku".
Slíbil jsem, že trochu blíže popíšu situaci o ekumenických vztazích tady v jižním Iráku a zvláště v Basře. Bohužel, díky zhoršení bezpečnostní situace jsme se už několik neděl neodhodlali vyjet ze základny na bohoslužbu.
Vyjíždějí zatím jen ty nejnutnější auta pro zabezpečení života a chodu na základně. To asi víte i z našich sdělovacích prostředků. Situace se někdy zklidní a za několik dní je zase napjatější a tak se to stále mění. I když jsem se ven nedostal, tak přesto určitý kontakt tady s místními křesťany máme. Jeden z nich pracuje u nás na základně a je stále o čem povídat.

Za Saddámova režimu byli křesťané v Iráku celkem v pohodě. Možná to zní divně, ale bylo to tak. Nikdo jim nedělal nějaké obtíže jaké známe u nás z dob komunismu. Křesťané měli své kluby, kde se mohli scházet k seminářům, k nějakému setkání s duchovním tématem a také i k zábavě. Hůře na tom jsou křesťané-cizinci. Ti to mají horší právě proto, že jsou cizinci. Byl tady běžně tolerován rozdíl v odívání mezi muslimy a křesťany. Muslimové chodily a zvláště ženy zahalené, kdežto křesťané se oblékali evropsky. Ženy křesťanky se vůbec nezahalovaly. Někteří lidé z křesťanské komunity měly licenci na prodej alkoholických nápojů. Mohly se svobodně setkávat nejen před kostelem, ale i jinde. Nikdo je neperzekuoval. Oproti tomu dnes jsou nuceni se zahalovat i křesťanky a to je náznak ambicí některých muslimských politických stran zavést v zemi pro všechny zavazující pravidla vyplývající z muslimských tradic.

Do války s Kuwajtem v roce 1991, byl zdejší život na velmi dobré úrovni, ale jak válka skončila, tak díky mezinárodnímu embargu začala bída. Lidé rozprodávali co mohli, aby měli na nejzákladnější životní potřeby – jídlo a vodu. Ostatní si mohli dovolit jen sporadicky. I přes tuto situaci se nic nezměnilo na svobodě, kterou křesťané požívali i tady v Basře.

Právě v této době se ukázala mocná myšlenka : „Kostel neboli církev je matkou“. Matka, která má otevřenou náruč pro potřebné, tedy pro kohokoliv. Místní duchovní spolu s lidmi zajišťovali z různých zdrojů základní potřeby pro chudé. Ne všichni měli možnost pracovat a bez rozdílu jestli to byl křesťan nebo muslim dostal co potřeboval. Pamatuji se, že nám biskup vyprávěl jak přišli pro jídlo i lupiči (tady se jim obecně říká „alibaba“). Měli hlad a neměli co jíst. Dostali jako každý jiný. Když lidé během poslední války neměli kde spát nebo měli strach spát v domě ve městě, tak přijali provizorní ubytování v biskupském domě a v tamějším kostele.

Křesťané tady nedělají moc velké rozdíly kdo je kdo. Když chce přijít na akci katolíků někdo jiný, tak je vítaný jako každý jiný. Sami jsme to zažili na vlastní kůži a je to něco báječného. Samozřejmě, že tu mají problémy, ale není tady zakořeněná vyhraněnost oproti jinému „druhu“ křesťana. Asi nejobtížněji se údajně komunikuje s arménskými křesťany. Jinak s ostatními se běžně navštěvují a účastní akcí jiných církví. Jak jsem popisoval výše (bohoslužby, semináře, přednášky, zábavy apod.). Když to tady vidím a slyším o tom jak spolu normálně žijí a komunikují, tak mě připadá jako bychom u nás hledali teologické důvody proč být spolu než hledat způsoby jak být spolu. Vzpomínám na některá ekumenická setkání a bohoslužby, kde jsem sám cítil napětí jak to dopadne. Jestli to nebude vypadat blbě, jestli to „oni“ pochopí atd.

Na závěr jen poznámku. Bývalý diktátor byl bohužel pravým diktátorem, ale někdy rozporuplným. Asi si nedovolil nic vážného proti jakékoliv náboženské skupině, ale že to byl šílený kruťas je bezesporu pravda. To píšu proto, aby nevznikl dojem, že to tu bylo jako v pohádce. Lidé tu posledních dvanáct let velmi trpěli a Saddám si užíval jak jen mohl, bohužel. Všichni jsou tady rádi, že jeho režim padl. Bývalí vládní činitelé už tolik rádi ale nejsou.

Tak to je prozatím vše a ještě jednou se pokusím ozvat na téma „Jak jsme putovali do Uru“.

Bůh Vám žehnej! Děkuji Vám za modlitby za nás za vojáky a modlíme se za naši zem a za naše blízké.

Vojenský kaplan npor. Ivan Havlíček



Předchozí dopis naleznete zde

***

Pokud dostaneme od kaplana npor. Havlíčka další dopis, naleznete ho na těchto stránkách (informace o nových textech na tomto webu si můžete nechat posílat mailem)